Park

Hledáš-li klid, místo na přemýšlení či jdeš jen cestou domů, jsi na správné cestě...
Zamčeno
Uživatelský avatar
Yvainne Lucianna Thorne
Příspěvky: 288
Registrován: úte 28. říj 2014 19:01:49
Přezdívka: Elin

Re: Park

Příspěvek od Yvainne Lucianna Thorne »

*Ne vůbec ji nechytil neúměrně silně za paže a vůbec si u toho nepřipadá jako hadrová panenka. Konečně jí pustil, nelíbí se jí sice ten úsměv ale s tím moc nenadělá. Páni, má stisk jako by se pral skoro denně, násilník, hm?* To já před chvílí taky ne. *Dodá tišším hlasem, nějak neví zda se má znepokojovat nebo ne ale rozhodně začne zkoumat svoji malou ranku. Ten James je skoro v transu ale z čeho? Že by byl tak zaujat krví? Její zvědavost se sice prohloubí ale asi to nechá být, radši se. Po setření té původní se ale zase kupodivu vrátí takzvaně normální výraz do obličeje, bájo. Místo okamžité odpovědi se ještě chvíli věnuje lízání své malé ranky s pohledem stočeným do prázdna. Když jí to ovšem dojde, že na ní mluvil. Trhnutí se na něj otočí a nezmůže se na víc než než jen pouhé Hm?. Pozvedne nad jeho druhým prohlášením obočí.* To asi nikdo. *Nikdo snad nemá rád odmítnutí, nebo aspoň takovýho člověka ještě nepotkala na této planetě. Možná tím pádem zní naivně ale není tomu tak? James nasadí zajímavý výraz ale její zvědavost už jaksi opadla, tolik zajímavých věcí na jednom místě holt už neplní účel. Není to už taková rarita, moc podivnosti najednou většinou znamená potíže. Nebo tak nějak to otec říkal, pokud se neplete.* Díky. *Poklidně mu poděkuje, navzdory tomu že jí jeho výraz malinko děsí. Chvíli ho pro jistotu sleduje jak odchází a malá část v její hlavě si přeje aby ho už dnes nepotkala. Setřese však tuto myšlenku z hlavy, natáhne šátek z pátky a úspěšně se ubrání syknutí, když jí látka přejede po miniaturní rance. Není přeci žádná citlivka, pak už vybíhá a bez problémů pro dnešek dokončí svůj cvičební plán a vydá se poklusem k domovu. A co tam? Zjistit podrobnosti o otevírání toho muzea, mohlo by to tam být zábavné.*
~ ~ ~ ~

I stopped fighting my inner demon,
I may have Schizophrenia but at least I have eachother.
She is on my side now.

~ ~ ~ ~
Obrázek
Uživatelský avatar
Sofia Charley Kahard
Příspěvky: 250
Registrován: čtv 07. srp 2014 22:58:47
Přezdívka: Freya
Bydliště: Edinburgh, Skotsko

Re: Park

Příspěvek od Sofia Charley Kahard »

*Vracela se z nemocnice. Konečně. Strávila tam minimálně dvě hodiny. Ten nával tam je opravdu otřesný, alespoň dnes se mohla přesvědčit o tom, že práce doktora na chirurgii není opravdu žádný med. Narváno až k prasknutí. Po tom včerejším nárazu, kdy ji rána ještě několik hodin poté doma bolela se rozhodla, že pro jistotu jak svou, tak i Jimmyho, zajde do nemocnice na kontrolu. Stejně tam měla jít, takže to od věci určitě nebylo. A taky potřebovala čistý převaz. Největší strach měla z toho, aby se nezpřetrhali stehy, což se naštěstí nestalo. Byli by to akorát problémy navíc, a ty už nechce. Po východu z velké budovy přemýšlela, kterou cestou se nejrychleji dostane domů a nic vhodnějšího než park ji nenapadlo. Párkrát se zhluboka nadechla, protože se opět ozývala mírná bolest, která asi jen tak ještě nezmizí a vyčkala než přejde, aby se mohla rozejít kupředu. Více se zachumlala do teplé šály a zastrčila ruce do kapes, protože teplo venku opravdu nebylo. Teď by se fakt už hodilo teplo. Proběhlo jí myslí, když kráčela směrem k parku a následně vstoupila na hlavní cestu, po které se měla dostat k domovu. V tuhle večerní hodinu se tu moc lidí už nepohybovalo. Když se rozhlédla kolem, zjistila, že tu už vážně nikdo není. Skvělé. Stále je z toho, co se stalo, hodně vyděšená a leká se teď každého zapraskání kolem. Každého podivného zvuku taktéž a neznámých osob jakbysmet. Tu otázku, proč se to vůbec muselo stát, proč zase, si pokládá neustále a noční můry ji také neopouštějí. Ušla pár desítek metrů, ale musela se na chvíli zastavit, jelikož bok se opět rozhodl pozlobit a dát jasně najevo, že on tady je teď pánem a když se mu zachce, tak se prostě ozve. Dělá to hodně často. Už aby to bylo v pořádku. To by ale nesměla vrážet do lidí jako na včerejším otevření muzea. Bude se tomu snažit vyvarovat. Pár chvilek stojí předkloněná, opět se hluboce nadechuje a jen, co bolest ustoupí do takové míry, že může zase pokračovat v cestě, učiní tak. Nerada by se teď v parku zdržovala moc dlouho, má pocit, jakoby ji každá věc, co se kolem ní jen nějak nepatrně pohne měla sníst, polapit a už nikdy nepustit.*
× you story is unique and so different... not worthy of comparison. ×
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Park

Příspěvek od James Whittemore »

*Po včerejšku je myšlenkami stále někde jinde. Zatraceně, vůbec neví, co si o tom má myslet. Co si má myslet o sobě, proč se všechno to, co se včera stalo, stalo. Danielle. To bylo to jediné, co měl na mysli. Proč sakra?! Prochází zasněženým parkem a snaží se jít co nejvíc ztěžka, jako by chtěl ublížit sněhu pod sebou, zaprvé proto, že ho z celého srdce nesnáší a za druhé, protože by teď ublížil snad komukoliv. Nejraději svému otci. Rty pevně stisklé u sebe, aby se z nich nevydralo žádné slovo, nebo výkřik, i když je to momentálně jediná věc, kterou chce tak moc udělat. Nebude křičet, ne teď. Potřebuje si do něčeho praštit, ale nebude si přece drtit ruku o kmeny stromu. Skloní se tedy k zemi a nabere si do dlaní hrst sněhu, ze kterého uplácá pevnou sněhovou kouli. Napřáhne se a největší silou jí hodí kamsi směrem k hlavní cestě. Rozprskne se o strom. Udělalo mu to o něco líp, i když to v porovnání s tím, způsobit někomu šílenou bolest, ale lepší, než nic. Sehne se znovu, nabere si další hrst sněhu a opět z ní utvoří sněhovou kouli a opět jí hodil jak nejdál mohl. Tentokrát se mu to povedlo až na hlavní cestu. Moment, spadla přímo před někoho? Stojí schovaný ve stínech stromů, nemusí se bát, že by ho dotyčný viděl, tak se jenom zastaví a snaží se zklidnit svůj dech, který by ho teoreticky mohl prozradit, přesněji obláčky páry stoupající od jeho úst. Kdo je to? Není to Danielle? Zakroutí hlavou, aby vyhnal tu myšlenku na ní. Není to ona, jistě, že ne. Přesto se ale rozhodne se vydat blíž. Potichu, opatrně. Nechce osobu k smrti vyděsit. Možná. Neriskoval by to. Ale ta zvědavost ho táhne kupředu. Stále se zlostným výrazem se protlačí až k hlavní cestě, dost daleko za osobou.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Sofia Charley Kahard
Příspěvky: 250
Registrován: čtv 07. srp 2014 22:58:47
Přezdívka: Freya
Bydliště: Edinburgh, Skotsko

Re: Park

Příspěvek od Sofia Charley Kahard »

*Už se nehodlala nijak dál zastavovat, neboť měla před sebou ještě pěkný kus cesty a opravdu se jí s poraněným bokem nechodí moc dobře rychle, proto musela jít takovou tou pomalejší spěšnou chůzí. Zkrátka chtěla jít rychleji, ale nešlo to, a tak z toho vznikla taková zkomolenina rychlo-pomalé chůze. Pohled měla upřený před sebe, na zasněženou cestu, která jí pomalu ubíhala pod nohama, ale očima občas sjela i z ní na okolí, které bylo již úplně temné a nebýt světla z pouličních lamp, kterého bylo i tak zoufale málo a blyštivého bílého sněhu, neviděla by nic. Musí pořád kontrolovat dění kolem sebe, má pocit, jakoby se na ni mělo každou chvíli něco vrhnout a s tím, že by to něco nemělo dobré úmysly počítá už tak nějak automaticky. Udělá ještě pár kroků, ale pak se před ní na zemi rozprskne sněhová koule, která přiletěla jen tak odnikud. Z té tmy kolem. Prudce zabrzdila a rozhlédla se. Dech se jí o něco zrychlil. To tu jsou ještě nějaké děti, které si z ní chtějí udělat srandu tím, že ji budou bombardovat sprškou sněhových koulí? Vážně? Zní to až absurdně, ale jiné vysvětlení teď pro tohle nemá. Jiné lepší vysvětlení. Už by tedy radši brala nějaké smějící se dítě, než-li úplně někoho jiného. Nemá z toho ale vůbec dobrý pocit. Proč by tu teď po ní někdo v těchto hodinách házel sněhové koule? Pomaloučku se začne otáčet kolem dokola a modrýma, v tuto chvíli hodně vystrašenýma, očima si měří krajinu kolem sebe. Nikde nikoho nevidí. I kdyby sebevíc chtěla, vážně ani nějaký obrys něčí postavy nezahlédne.* Ať... ať to byl kdokoliv, tak to... nebylo vůbec vtipné! *Pronese poněkud vyšším hlasem, aby ji ta určitá osoba, či osoby - což by bylo mnohem horší, slyšela a uvědomila si, že si má dělat legraci z někoho jiného. V tuto chvíli se zatím z místa nehne a stále se rozhlíží kolem sebe. Proč toho dotyčného vůbec hledá pohledem, když může zmizet? Možná čeká, že to vážně budou nějaké nevychované děti, které si z ní udělali jen živý terč a bude jim moci vynadat, jen co se jí objeví na očích. Tohle se nedělá.*
× you story is unique and so different... not worthy of comparison. ×
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Park

Příspěvek od James Whittemore »

*Pomalu se přemístí až ke křoví, které oddělovalo park od hlavní cesty. Ve skutečnosti ani neví, jestli smí stát tam, co teď stojí, ale to ho nezajímá. Teď ho zajímá ta žena před ním. Stojí kousek za ní, ukrytý ve stínu a mžourá očima. Když se otočí jeho směrem, trochu víc se přikrčí. A pak zaslechne její hlas. Ne, to rozhodně není Danielle. Stiskne ruce krátce v pěst a pak je zase povolí, tohle ještě třikrát zopakuje a pak udělá jeden delší krok na hlavní cestu. Stále tichý, stále ve stínu, ale už ne tolik skrytý. Je možné, že ho zaslechne, zahlédne, nebo tak, ale to mu nevadí. On potřebuje lepší výhled. Je sama a hloupá ještě stojí na místě a rozhlíží se kolem. Neměl ve skutečnosti v plánu hodit tu kouli po ní, ale zkrátka se mu to povedlo. Tak se o to snad i přihlásí. Když stále zoufale ta neznámá dívka pátrá kolem sebe, hledá strůjce toho všeho, odváží se a vystoupí ze svého úkrytu.* Nechtěl jsem vás vyděsit. *Promluví tiše, ne tak, jako ona před chvílí, když křičela ve snaze objevit toho neznámého výtržníka. Dojde k ní blíž, takže pomalu začne zřetelně rozeznávat rysy její tváře. Zná jí. Ano, určitě jí zná!* Ou, ahoj. My už jsme se viděli...ehm..Sarah, že? *Zeptá se a doufá, že to jméno trefil správně, i když si ho tedy vůbec nemohl vybavit a zcela upřímně mu tohle jméno k ní vůbec nesedlo. Je to jinak, jistě je to jinak, jen teď neví jak. Jestli je to tedy vůbec ona, ale snad tak opilý není. Tedy, není vůbec opilý. Jistě, že není. Lháři! Zase ten otravný hlas jeho otce, který ho při posledních dnech provází stále. Odvrátí pohled a zahledí se do té bílé věci na zemi. Zavře oči a zhluboka se nadechne, než svůj pohled opět vrátí na ženu před ním.* Tohle..nebyl záměr. *Poví s drsně stisknutými rty, převládá v něm vztek a on se ho snaží udržet na uzdě. Hned na to probodne její oči jeho drsným, přísným pohledem. Přešlápne a podívá se na lampu, která právě začala nedůvěřivě poblikávat. Výborný. Otočí se na ženu a pokyne hlavou na cestu jako náznak toho, že by se možná mohli vydat pryč. Jeho samotného to tu nebaví. Chce být doma, dát si horkou sprchu a něčeho se ještě napít. Vstávat pozdě, užít si noc, klidnou, ničím nerušenou. Je si jistý, že kdyby ho něco vyrušilo, zvedne se a s nožem v ruce jde přímo za strůjcem toho všeho, snad i kdyby šlo o sousedovo psa. Dneska už je toho na něj moc. Je toho na něj hodně za poslední dva dny. Je sám zaujatý hlasy svého otce ve své hlavě, které ho tak vysávají, že už na nic jiného nemá skoro sílu. Ta se vstřebávala se vztekem, který v něm sílil a vzrůstal. Jistě jednou dosáhne nadměrných rozměrů*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Sofia Charley Kahard
Příspěvky: 250
Registrován: čtv 07. srp 2014 22:58:47
Přezdívka: Freya
Bydliště: Edinburgh, Skotsko

Re: Park

Příspěvek od Sofia Charley Kahard »

*Vlastně až po nějaké době jí v hlavě zasvítí kontrolka, že by se tady už neměla vůbec zdržovat a vydat se pryč. Pláchnout tomu všemu, co tady na ni číhá. Proč jen v té nemocnici musela zůstat tak dlouho. Příště radši někoho poprosím o odvoz. Projede jí myslí a ona si pro sebe je schopná jen souhlasně přikývnout. Raději to, než se teď klepat v parku a zimou to určitě není. Je to tím něčím, čemu se říká obavy z toho, co přijde v následujících vteřinách, minutách a hodinách... Jak tak těkala očima kolem sebe a pomalu udělala krok dozadu, že se hned na to otočí na patě a zmizí, spatřila nedaleko sebe pohyb. Něčí silueta se posunula blíže k hlavní cestě. Už jen podle obrysů bylo zřejmé, že se jedná o muže. Skvělé, opravdu. Přejela si nervózně po paži. Úplně ztuhla. Sakra, Sofie! Musíš zmizet! Ozýval se jí v hlavě varovný, tichý hlas, který byl v tuto chvíli ale dosti zřetelný. Pak ten někdo vystoupí ze svého úkrytu - stínů, které ho kryly opravdu spolehlivě. Stane několik metrů od ní a tiše promluví. Že ji nechtěl vyděsit? Tak proč tu kouli proboha házel? Jen tak? Čekal snad, že se tu z toho složí smíchy? Vůbec ji nenapadá varianta, že to mohlo být omylem. Určitě nebylo. Nic mu na to neodpoví, nemá co. Propaluje ho svýma, možná teď ještě víc vyděšenýma, očima, když se k ní začne přibližovat. Jak se mu tak dívá do tváře, kterou pomalu osvětlí slabé světlo z lampy, začne ho poznávat. Ano! Prvně milý, vcelku 'přátelský' James z kavárny a pak ten rváč na maškarním bále, což jí názor na něj úplně změnilo. Teď už si ho spojovala jen s těmi špatnými věcmi. Nešlo to jinak. I přesto, jak se teď bála se snažila udržet si poněkud normální výraz. V rámci možností normální. Sice sama sebe překvapila, že si stále pamatuje jeho jméno, ale ona s tím nikdy neměla nijak větší problémy, a tak si pamatovala, jak má tohohle muže oslovit. I když by to nejraději nevěděla. Na Jamesův pozdrav reaguje jen slabým pokývnutím hlavy. Zmíní, že se už viděli a zdá se, že se snaží si vzpomenout na její jméno. Ale neúspěšně.* Sofia. Ne Sarah... Jamesi. *Opraví ho, i kdyby vůbec nemusela a její tón není vůbec přívětivý, ba naopak. Je slabý, ale přesto dost zřetelný na to, aby mu dal jasně najevo, že nechce být v jeho přítomnosti. V poslední době se toho stalo tolik a teď navíc tohle, setkání s ním. A to se snažila na něj zapomenout a doufala, že k setkání s ním už nedojde. No, osud si to nalinkoval jinak.* Aha. Takže si tu házíš koulemi jen tak a vůbec nepřemýšlíš nad tím, že jimi můžeš někoho trefit, jo? *Odvětí mu poněkud nepříjemným hlasem s ironickým podtónem. Proč do háje ta ironie? Nikdy ji nepoužívala. Bude to tím, že teď se snaží zamaskovat strach, a tak volí všechny možné metody, jen aby tenhle pocit potlačila. Klidně bude i nepříjemná, ale hlavně, aby udusila ten strach, který se v ní každým okamžikem hromadil. Všimne si, že lampa vedle začala nepříjemně poblikávat, což jí na sebevědomí a náladě moc nepřidalo. Do toho pichlavá bolest v pravém boku. Zaregistruje ten drsný a přísný pohled do svých očí, který jí věnoval muž před ní. Nepříjemně se ošije a radši očima ucukne někam jinam. Po chvilce se k jeho tváři zase vrátí. Bude ho raději kontrolovat než se dívat někam jinam a pak... no, mohlo by se stát cokoliv. Pokusí se mu ten přísný pohled oplatit. Vůbec neví, kde se to v ní bere. Pokývnutí hlavou si samozřejmě všimne a její jasné, co tím chce říct. Aby šla, nebo on, nebo dokonce oba dva. To by bylo nejlepší. Ona na jednu stranu, on na druhou.* Máš pravdu, už je čas jít. *Vydá ze sebe a ještě jednou se mu zahledí do očí, čímž se s ním vlastně i rozloučí. Nic už neřekne, raději. Ještě by řekla něco, čeho by pak litovala. Vydá se tedy po cestě pokryté sněhem zase vpřed, ale chůze je to opravdu pomalá, neboť si opět nechce způsobit bolest a pro jistotu se ani neotáčí... teď by byla ráda za to, kdyby se uměla teleportovat.*
× you story is unique and so different... not worthy of comparison. ×
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Park

Příspěvek od James Whittemore »

*Tak jako vždy, když se s někým setká, pečlivě zkoumá pohyby všech svalů její tváře, které by mu mohli prozradit něco o tom, jak se asi cítí a co jí běhá hlavou. U někoho to bylo těžší, u jiných naopak. Ale stálo to za to. I když lidem někdy přišlo dost divné, jak si je až moc zkoumavě prohlíží. Chová se, jako by to studoval bůh ví jak dlouho. Přitom to nestudoval vůbec. Jen se znal s lidmi, kteří ho tomu naučili. Nejen to. Dokonce ho nechali si to i zažít. Naučit se přetvářce. Naučit se jí používat a uplatňovat ve vhodných situacích. Ve skutečnosti, teď už byl sám jako jedna velká přetvářka. Kdyby se k jeho citům chtěl někdo dokopat, musel by kopat sakra hluboko. Ani on sám je nechce ukázat. Nemá to v plánu. A proč? Možná proto, že má strach z toho, co by to přineslo. Miliony bolestivých vzpomínek, miliony šrámů a jizev, které se mu dařilo a daří skrývat. Přetvářka je u něj zkrátka na denním pořádku. Když ho opraví o jejím jménu, jen se ušklíbne a zaboří bradu do límce své bundy.* Promiň. Jasně, Sofia. *Snaží se si v hlavě uložit její jméno. Vlastně se nediví, že si ho nepamatuje, viděl jí jen jednou, tedy, jednou s ní mluvil, má pak ještě pocit, že jí zahlédl na maškarním, ale tím si zas tak jistý nebyl. Měl totiž plné ruce práce s pozorováním želváka a Danielle. Zase je to tady. Zatřese hlavou, teď na ní myslet nebude. Prostě ne! NA její dost ironický hlas se nedá zareagovat jinak, než jeho pohoršeným obličejem. Měla by se trošku uklidnit, holka. Zatne dlaně v pěst a zase je povolí, drží se aby je držel u těla a nezdvihl do výše jejích rukou a nešel jí něco zblízka vysvětlit.* Promiň, že jsem nepočítal, že se někdo bude procházet parkem v.. *Začne stejně ironicky jako ona a zaloví v kapse po telefonu.* V půl jedenácté. *Dokončí svou rozhořčenou větu a sjede jí pohledem. Co si myslí? Že si bude hrát na drsňačku a on se jí bude bát? Nikdy. A už vůbec ne dnes, když má tak mizernou náladu, kdy by nejraději každého srovnal se zemí. Ani neví, proč se u ní vlastně drží na uzdě, stačila by jen jedna rána a zase by se mohl podívat na to, jak se sníh barví krví, což byl jeho jediný oblíbený zimní pohled, k tomu jedinému mu tahle bílá prašná věc přišla dobrá. Vůbec se mu nelíbí to, jak se chová. Tak hodil sněhovou kouli, no a co? Můžeš za to ty! Uslyší zase ve svém nitru hlas jeho otce a má chuť teď spíš jednu ubalit sobě. Proč se mu sakra jenom pořád vrací. Není slaboch, není schizofrenik, je jen šíleně naštvaný na toho postaršího mužíka, co se teď momentálně spokojeně prochází tam někde nad jeho hlavou, na povrchu a zjevně se raduje ze života a tváří se, jako že je to ten nejpobožnější, nejčistší muž na světe. Posouvá se dál, třeba se už ve městě dopracoval na radnici nebo tak. Ani to nechce vědět. Z myšlenky na jeho rodinu se mu dělá špatně. Když ho měli podržet, kde byli? Nikde. Celé to završí ta bloncka, Sofia, tím, že se prostě jen otočí a odejde. To bylo vyzvání ke společné cestě domů, haló, slečno. Křičí na ní v duchu a jenom zakroutí hlavou a vydá se za ní.* Myslím, že máme stejnou cestu. *Sykne tišeji, ale dost důrazně a zřetelně, byl by opravdu nerad, kdyby ho přeslechla a on to musel opakovat. To už by jí tam opravdu nechal a vydal se pryč, hned potom, co by jí asi zlomil víc než nehtík. Tohle zacházení se mu nelíbilo a zvykat si na něj už vůbec nebude. Je jasné, že z něj každá nemá strach, i když na ní to bylo vidět víc než dost, ale ten respekt z jeho jména si vzít nenechá.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Sofia Charley Kahard
Příspěvky: 250
Registrován: čtv 07. srp 2014 22:58:47
Přezdívka: Freya
Bydliště: Edinburgh, Skotsko

Re: Park

Příspěvek od Sofia Charley Kahard »

*Stále na sobě cítí jeho až bodavě nepříjemný pohled, kterému by se teď ze všeho nejraději vyhnula. Ale to nepůjde. Ne, pokud hodně rychle nezmizí. Nikdy se k žádnému člověku nechovala ošklivě, pokud si to vyloženě nezasloužil a tady u tohohle má pocit, že si právě tohle zaslouží. I když by se ráda pokusila najít i jeho světlou stránku, pokud tedy nějakou má, a záleží na tom, jestli by ji k sobě vůbec pustil. Jak tak ale sleduje situaci, zřejmě nic takového v sobě neskrývá. Anebo ano, ale až někde hluboko uvnitř. Nechce se v ničem vrtat, i když ráda lidem pomáhá. Bere to jako svůj úkol. Tady James by o to ale zjevně nestál. Počkat, to tu vážně přemýšlí nad tím, že tenhle muž může mít v sobě i něco dobrého? Opravdu? Asi se už dočista z toho strachu zbláznila. Na zmínku o jejím jméně už jen pouze slabě pokývá hlavou, nehodlá to nijak dál rozebírat. Začíná tak trochu litovat, že svůj tón hlasu přeměnila až do takové úrovně, že z něj nevzešlo nic jiného než pouhá ironie, kterou tak nenávidí a nejraději by ji nepoužívala. V tu chvíli jí ale přišla nejvhodnější. To už nevrátí. Povšimne si, jak zaťal dlaně v pěst. Měla by se bát ještě víc? Asi ano, určitě ano! Vždyť tu právě stojí před mužem, o kterém neví vůbec nic, až na pár maličkostí, a netuší, jak zareaguje na její až přehnaně ironický tón, kterého začala hned po vyřčení litovat. Jeho odpověď byla stejná jako ta její, taky tak ironická. Dodatek o tom, kolik je hodin, jí na náladě a odvaze nepřidá. Už raději bude jen mlčet a mluvit, jen když bude třeba. Nejradši by ale nemluvila vůbec a prostě šla domů, za Jimmym. Je vůbec doma? Dneska spolu neměli moc šanci mluvit, musel do práce a ona do té nemocnice. No, to pozná, až přijde domů, v nejhorším případě tam má pořád Caru, svoji čtyřnohou chlupatou kamarádku. Je opravdu hodně hodin. Ještě si to ověří na svém mobilu a opravdu. V té nemocnici strávila vážně hodně dlouhou dobu. Raději ho tam nechala, otočila se na patě a vydala se pryč. Kroky se snažila prodloužit, zrychlit a co nejrychleji tak zmizet z jeho blízkosti, dohledu a nakonec zaplout do bezpečí budovy bytu, kde se nacházel domov. Jen ať za mnou nejde, prosím... Zažadoní jak nějaké ukňourané štěně ve svých myšlenkách, vážně se bojí a nehodlá mu to už nijak dávat najevo. Proto doufá, že ji nechá být a jít. Zaslechne za sebou však křupání sněhu, což značí, že se za ní vydal. Kruci! Opět zakňučí, ale tak, že to slyší jen ona sama, ve své vlastní hlavě. Tam se jí nikdo nenabourá. To by bylo, kdyby jo. Pak uslyší ta slova. Tak moc doufala, aby se přesně tohle nestalo a hle, zákon schválnosti zase zasáhl. Zastaví se a jen k němu zlehka pootočí hlavu.* Stejnou.. cestu? *Zopakuje jeho slova poněkud neohrabaně a dá se říct, že už i trochu vyklepaně, i když se tak moc snaží, aby její strach nebyl znát, bezvýsledně.* To je sice... pěkné. *Odmlčí se. Jak to může být ksakru pěkné?! Není na tom vůbec nic hezkého, ba naopak! Znamená to, že on nejspíš bydlí někde poblíž... tak to jí na náladě nepřidalo už vůbec.* Ale i tak si myslím, že bychom mohli jít každý sám... *Pronese do ticha a od úst jí stoupne od posledního výdechu za posledním slovem obláček páry, který se následně ve studeném vzduchu rozplyne. Zadívá se do jeho očí a i když je jí Jamesův pohled hodně nepříjemný, zůstane se na něj dívat. Čeká, že ucukne? Ona to taky čekala. Ale snaží se v sobě sebrat i poslední kousek odvahy a jen tak se nehodlá poddat strachu, i když si už myslela, že mu dávno propadla. Ne, to teda ne.*
× you story is unique and so different... not worthy of comparison. ×
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Park

Příspěvek od James Whittemore »

*Pokračuje v cestě vedle ní a čeká na její reakci. Není nic pitomého, hloupého na tom, aby s ní šel domů. A jestli si to ona myslí, nechápe proč. Ano, je asi pravda, že na ní zrovna dvakrát nezapůsobil, obzvlášť potom, co udělal na plese. Osvětlí jí to, to ať se nebojí, pro teď ho ale překvapí její slova.* A v tom případě mám udělat co? *Uchechtne se a zastaví se na místě. Strhne jí ještě rukou k sobě, aby se i ona zastavila.* Obejít znovu celý park, jenom kvůli tomu, že se ti protiví sdílet se mnou tuhle zatracenou cestu? *Sykne přísně skrze zaťaté zuby a vpíchne jí své hnědé oči do těch jejích modrých, čistých, zatímco ty jeho jsou plné zloby a zla. Temna. Uvědomí si, že v rukou stále svírá rukáv její bundy, za kterou jí před chvílí zatáhl k sobě. Výhružně jí těká z jednoho oka do druhého. Ne. Tohle prostě nesnáší a nebude to trpět. Je to tyran, když ublíží ženě, je to tyran, když se jich dotkne a hned ho za to viní. No a co? Ony si to zaslouží, jsou to mrchy, co dělají přesně to, co dělají. Vždy. Bez výjimky.* Půjdeš mě za to nahlásit, Sofi? Za to, že jsem šel po stejné cestě jako ty, ve stejnou dobu jako ty, do stejné obytné zóny, jako ty, překvapivě, když tam oba bydlíme a jsme sousedé. *Vychrlí ze sebe rychle, s výrazem, který o Sofi říká, že je hrozná chudinka, že jí tento zcela podezřelý mladý muž sledoval až domů. Přitom má vchod jenom kousek od ní. Ano, už si stihl všimnout, kde tma přibližně žije. I toho jejího komického chlapíka. Hned, co se zase vrátí do své původní role a tvář se mu zlobou zkřiví, rozhodne se od tohohle ustoupit, už ho to nebaví. Trhne s jejím rukávem, tedy i rukou, směrem k ní, aby se nějak tak otočila na druhou stranu a dala se zase do pohybu, ale nějak si neuvědomí nebezpečí sněhu, ledu, čehokoli, co se může nacházet na zrádných cestách tohoto divného místa, ve kterém jsou teď s největší pravděpodobností oni sami. V celém parku. Kde by nikdo nemusel slyšet její křik. Nic. Jenom ticho.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Sofia Charley Kahard
Příspěvky: 250
Registrován: čtv 07. srp 2014 22:58:47
Přezdívka: Freya
Bydliště: Edinburgh, Skotsko

Re: Park

Příspěvek od Sofia Charley Kahard »

*Stojí a dívá se na něj. Když pak promluví, zvedne s nechápáním obočí. Neví, co by teď měl jako udělat. Ten posměšný tón by si mohl odpustit. Ale jemu je asi očividně úplně jedno, jak se cítí.* To už záleží na Tobě. *Odpoví a zlehounka pokrčí rameny. Nechce si přivodit další bolest. Ta kupodivu nepřišla, za což byla neskutečně ráda. Chce se vydat dál, ale to zřejmě nechce on, jelikož ucítí svoji ruku v sevření, hodně pevném sevření, té jeho a hned na to je stržena jeho směrem. Dobře, tohle nečekala a upřímně ji i ta rána dost zabolela, takže teď nevnímala ani jeho, ani nic jiného, ale jen tu bolest v ráně, která nečekala tak prudký, rychlý pohyb.* Ne... nemusíš obcházet celej park.. *Na chvíli se odmlčí a přiloží si ruku na pravý bok a nabírá dech.* Myslela jsem to tak, že... by si jeden druhého prostě.. nevšímal.. spěchám. *Osvětlí mu to, jak vlastně svoji větu myslela. Říká to už jen ze zoufalosti, aby ji pustil a ona mohla jít pryč, domů. Po chvilce se opět narovná a podívá se na něj. Propaluje ji opět Jamesův bodavý pohled. Teď je ještě horší než před chvílí. To se jí nelíbí. Vůbec ne. Poslouchá, co říká, ale nemá na to vůbec žádnou odpověď. Neví, co by mu na to řekla a ještě by řekla něco špatně a dopadlo by to ještě hůř než teď, kdy se stále vzpamatovává z toho bodání v boce. Avšak informace, že jsou sousedé ji stále nijak neutěšuje, raději by teď bydlela na druhém konci města. V hlavě jí utkvěla i slova o nahlášení. Proč by sám jen tak upozorňoval na policii? To je nesmysl. Sebastianovi o Tobě ale určitě dám vědět! S touhle myšlenkou ho propálila pohledem. Sice neví, co si myslí, ale dává jasně najevo, že to pro něj neznamená nic dobrého. Žádné stěžování, prostě před ním varuje svého dobrého přítele, který je kapitán u policie, nic víc. Pak se však stalo zase něco nečekaného. Škubl s ní opravdu hodně prudce, aby ji donutil se otočit zase tím směrem, kterým před chvílí šla ona a i on. Je to však tak prudký pohyb, že neudrží rovnováhu, noha jí po zledovatělé cestě uklouzne, sníh tomu také moc nenapomůže a ona letí k zemi a schytá přímý náraz do té rány na boku. Teď opravdu hlasitě vykřikne bolestí. Projela jí totiž celým tělem a je jasné, že teď jen tak neustane, ale bude se naopak zdržovat co nejdéle. Zůstane ležet na zemi, neschopná pohybu, i přesto, že by se ráda zvedla a uháněla co nejrychleji pryč, nejde to. Drží se oběma rukama v místě rány a rychle oddechuje. Tvář zkřivená od bolesti, ale i tak si uvědomuje, že je stále hned vedle ten muž, ten, co jí tohle způsobil... James.*
× you story is unique and so different... not worthy of comparison. ×
Obrázek Obrázek
Zamčeno