Tajná akce v Rychlovlaku

Tady najdete vlákna s jednotlivými akcemi
Uživatelský avatar
Jimmy Dalton
Příspěvky: 230
Registrován: ned 14. zář 2014 19:21:14
Přezdívka: Meep
Bydliště: Gold Pit

Re: Tajná akce v Rychlovlaku

Příspěvek od Jimmy Dalton »

*Drží pevně vodítko Cary a když dojdou konečně k výtahu, zastaví se. Nevydá ani hlásku, což u něj není obvyklé. Pohladí kňučící Caru po hlavě a když mohou nastoupit, tak vejde dovnitř. Uvnitř výtahu položí Ryanovi ruku na rameno a slabě se na něj usměje. Nesmí si to vyčítat. Také se podívá na třesoucí se Angee. Natáhne se k ní a líbne ji krátce na čelo. Děvče by se mělo vzpamatovat. Počkat... A to je tady teď vážně jen Malcolm, Henry, Angee s Ryanem a on? To vážně Charlie umřela kvůli tomuhle? Měli raději zůstat dole. Smrt by se o trochu oddálila. Podívá se na Henryho s Malcolmem a sklopí na chvíli pohled.* I přes to všechno, co se tady stalo, vám chci poděkovat. *Řekne a zase sklopí pohled. Klekne si ke Caře a Sunny a začne je drbat. Chudinky z toho začaly být asi trochu frustrované. Ani se jim nediví. On taky a stále tomu nemůže věřit. Jak jen to řeknou Sebastianovi a Summer...?*
Obrázek
Uživatelský avatar
Angel Lunienne Hackett
Příspěvky: 162
Registrován: pát 27. bře 2015 22:06:34
Přezdívka: Meep
Bydliště: Gold Pit

Re: Tajná akce v Rychlovlaku

Příspěvek od Angel Lunienne Hackett »

*Pohled Ryana jí trhá srdce na malinké kousky. Nechce, aby se její bráška cítil takhle. Musí ho z toho nějak dostat. Nechá se odvést k výtahu a když tam dojdou, tak svého brášku pořádně obejme a schová svou tvář do jeho hrudi. Třese se jako malé plemeno psa, kterému je zima. Navíc jí pálí odřená kolena. Ta zem v dolech je opravdu tvrdá a také nepříjemná na dotyk. Jak v tom Jimmy vydržel pracovat tak dlouho? Otočí hlavu k Jimmymu a ten ji zrovna líbne na spánek. Vděčně se na něj pousměje, ale potom se zase věnuje svému bratříčkovi.* Teď už to bude dobré. Všechno se zase vyřeší a my uvidíme tatínka, Erwa s Leou a Trish a třeba má už Seb se Summer to malý! *Snaží samu sebe potěšit. Nakonec se otočí na Henryho s Malcolmem a také vděčně kývne, ale poté se zase zaboří do bráškova hrudníku. Až bude mít přístup k nějaké lékárničce nebo aspoň vodě, tak mu ošetří ty tržné ranky od toho zápasu. Přece ho takhle nenechá. Sama by si mohla trochu vyčistit kolena, ale ta jsou teď nepodstatná. Už aby byli v Londýně...*
Uživatelský avatar
Charlie Reed
Příspěvky: 66
Registrován: pon 01. pro 2014 18:30:25
Přezdívka: Charlie

Re: Tajná akce v Rychlovlaku

Příspěvek od Charlie Reed »

Postupovali pomalu, příliš pomalu. Zdržovali a to všechno jen její vinou, protože se jí zasekla pitomá tkanička v pitomých dveřích. Věděla, že bude muset po svých, smířila se s tím a když jí Ryan postavil na nohy, postavila se na obě. Chtěla by pomoct, ale sama moc dobře věděla, že nic nezmůže. Se zraněným chodidlem měla problém jít natož bojovat, ale nechtěla ho tam nechat. Nechtěla. Čekala, jak jí řekl, jenže pak se dala se do pohybu. Ani nevěděla proč, udělala to. Respektive její nohy. S každým krokem jako kdyby její tělo sílilo, bylo to ven kousek a ještě menší kousek ke zbytku skupiny, tím si byla jistá, musela si být jistá. Jenže pak? Štěstí jí přálo, na něco totiž šlápla. Cítila, jak jí tupý studený předmět projel chodidlem, jak jí trhá maso a kůži. Nikdy v životě necítila tak odpornou bolest jako bylo tohle. Chtělo se jí zvracet v tu chvilku, ale jediné na co se zmohla bylo padnout k zemi. V uších jí vřela krev, nevnímala nic jiného než tepající bolest vystřelující z chodidla do celé spodní části těla. Vzdáleně zaslechla čísi hlas, snad Jimův, jak jí nutil jít kupředu. Přinutila svoje tělo, ačkoliv silně protestující, aby se začalo hýbat. Patřičně neviděla, oči měla zalité slzami. Žádné zranění, které kdy měla takhle příšerně nebolelo. Žádné. Ani ty dvě střely, které proletěly jejím tělem ještě docela nedávno a zanechaly v rameni a boku dvě malé dírky, nebolely tak jako tohle. Ani si neuvědomila, co všechno se děje. Nevěděla, že se za pár chvil na ni zřítí tuny a tuny hlíny, kamenů a Bůh ví čeho všeho. Zastavila se. Nemohla se snažit dál, nešlo to. Zaslechla křupnutí. Hlava jí vystřelila, oči se střely s těmi Ryanovými, s jedím jediným slovem vepsaných hluboko, hluboko v nich. Pomoc.
Víte, jak všichni říkají, že když umíráte, promítne se vám celý život před očima? Je to blbost. Ta chvilka, kdy se všechno blíží ke konci, kdy vám na hlavu padají kusy hlíny a kamínky všech velikostí, kdy nemáte jedinou možnost úniku, se zdá jako nekonečno. Jako kdyby se zastavil čas. Vnímáte každou část vašeho těla, ale přesto nejste schopni s ní pohnout. Srdce jako kdyby přestalo bít, plíce jako kdyby nikdy nedýchaly. Je to jako kdyby se zastavil čas, nebo alespoň zpomalil na tolik, abyste si uvědomili co se blíží. A ona to věděla. Věděla to s okamžikem, kdy uslyšela to křupnutí. Tak tohle byl tedy její konec? V malých prostorách, těžko říct kolik kilometrů pod zemí, v dole, kde to ještě ke všemu ze srdce nenáviděla? Nepřála si nic jiného, než jen vidět nebe, opravdové hvězdy a měsíc. Přála si být po Darriho boku, chtěla mít vlastní děti a dům s bílým plotem. Přála si poznat malého prcka Seba a Summer, chtěla jim jít za družičku, cestovat a objevovat památky... chtěla toho tolik stihnout a všechno to teď najednou skončí? Teď?!
Prostor kolem ní se zmenšoval, obrovité množství hlíny se jí sypalo na záda, vhánělo prach do plic. Bylo to horší než zlý sen, horší než noční můra, nemožnost uniknout, žádná naděje, zlomili ji. Tak moc si přála vyhrát, tak moc chtěla být u toho, až v Gold Pitu započne klid a všichni se vrátí do svých domovů. No... všichni...
Brzy jí došlo, že se nemůže hýbat, že je uvězněna. Nechtěla umřít. Tak moc se bála, tak moc se bála toho okamžiku, kdy bude muset opustit tento svět. Neuměla si nikdy představit, co by asi tak mohlo být na druhé straně. Hlavně se bála, že by tam nebyla její rodina, po které se jí tak strašně stýskalo a na tu druhou rodinu... na tu si bude muset ještě počkat, ti tu totiž musí zůstat příštích devadesát let. Všichni, do jednoho. Zaslouží si to.
Posledních pár nádechů. Ruka složena pod obličejem byla pokryta směsí prachu, krve a slz, to však neviděla, byla tam všude tma jako v pytli. Už ani bolest v chodidle necítila. Necítila vlastně vůbec nic, jen jemné brnění v nohou a tu příšernou bolest uvnitř těla, ze všech těch pocitů, které uvnitř ní explodovaly jako obrovská změť ohňostrojů na nový rok. Kyslík zmizel, nahradil jej jen prach. Zoufalý pokus o to se nadechnout ale vyvolával jen nutnost kašlat, což bylo také vyloučené. Plíce jí hořely, jako kdyby je někdo zapálil a nechal, aby mladou dívku spalovaly zevnitř, touha se nadchnout čerstvého vzduchu byla obrovská.
Byla sama, ve tmě, všichni jí opustili. Nikdo nezůstal. Nic si už ani nedokázala uvědomit, mozek přestával pracovat. Blížilo se to, rychleji a rychleji. Konec se nevyhnutelně blížil, byla si tím téměř jistá. Černočerná tma však začala pomalu ustupovat. Že by jí někdo v poslední chvíli zachránil? Sebastian? Ryan? Jimmy? Obklopilo jí oslepující světlo. Chtěla zavřít oči, ale nešlo to, zdálo se, že nemá ani oční víčka. Kdesi v dálce slyšela hudbu, hlasy a pak i tváře. A pochopila. Až teď přišla ta chvíle, kde vidíte všechno co jste zažili. Od prvního slova, přes první den ve škole a první baseballový zápas s bratříčkem, přes školní plesy a narozeniny, až po smrt rodičů a bratra, setkání se Sebastianem, koukání na Supernatural a cesta do Londýna, stávky, střelbu, výbuchy, Darriho, až sem, na její poslední pohled věnovaný Hackettovi. Ale pak? Všechno to začalo pomalu mizet. Nejprve pomalu, ale pak rychleji a rychleji, až nezůstalo nic. Nepamatovala si, kdy se narodila, kdo byli její rodiče a ani se nepamatovala, co je Země, vesmír. Zapomněla všechno, úplně všechno. Myšlenky přestávaly proudit, jedna po druhé mizely jako lusknutí prstem. Žádná z nich už nedávala jeden jediný smysl, stejně jako všechny ostatní věci. A to byl moment, ve kterém celá osoba jménem Charlie Reed, narozená v Gold Pitu v roce 2071 a zesnulá taktéž v Gold Pitu roku 2093, přestala existovat.
Obrázek
Zamčeno