Galavečer v Diamantovém muzeu

Uživatelský avatar
Vypravěč
Příspěvky: 297
Registrován: pát 28. úno 2014 17:53:54
Přezdívka: VZZ
Kontaktovat uživatele:

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Vypravěč »

Vážení přátelé, jsem moc rád, že jste se tu sešli v takovém hojném počtu. Miluji ten pocit, když se můžu sejít opět s nejoblíbenějšími lidmi na světě, tedy s obyvateli Gold Pitu. Jsem na vás, všechny, náležitě hrdý, že jste se nakonec rozhodli pro návrat do naší domoviny a nezůstali v zahraničí. Jak se říká, všude dobře, doma nejlépe, tak to asi tak doopravdy platí. Musím říct, že za poslední čtyři roky jsme si toho prošli tolik, že si zasloužíme už trochu klidu a doufejme už i v tom, že město bude jenom prosperovat a bude opět zpátky tam, kde si zaslouží. *Daniels se pousměje a pokračuje dále.* Není radno zapomenout na minulost, a proto tady Diamantové muzeum připravilo krásnou výstavu na historii Gold Pitu, pro nás, pro naše děti a naše vnoučata. Doufejme, že další kapitoly už budou pouze ty šťastné. Užijte si dnešní večer, patří to vám všem, přátelé. *Vezme do ruky skleničku a pozdvihne do vzduchu. Počká chvíli a napije se. S úsměvem odchází z pódia, hodí skleničku Benjaminovi a řekne.* A teď se mi té sračky zbav a sežeň už něco lepšího.

*To už je ale přehlušeno potleskem, Danielsovo místo opět zabere zaměstnankyně muzea. Je čas otevřít novou expozici, vyzve tedy všechny, aby se vydali dále velkými dveřmi po levé straně sálu a užili si jí všemi doušky.
Expozice to je nemalá, podívat se budete moct na původní plány města, fotografie ze začátku staveb, fotografie po záplavách…Jistá část expozice je věnovaná pouze umění, které nějak ztvárňuje město. Kresby, malby, dokonce i tapiserie či pohled na město vytesán do diamantu. Velmi tematické. Pokračujete dále a dojdete ke zdálky velmi zvláštní stěně. Když se přiblížíte blíže, zjistíte, že je posetá jmény všech, kteří při záplavách přišli o život. Možná mezi nimi najdete někoho ze svých blízkých a můžete si na ně vzpomenout. Jména jsou na stěně doplněna o fotografie obyvatel na různých akcích, které se kdy v Gold Pitu konaly.

Poté, co projdete dalšími dveřmi, nacházíte se v takzvané diamantové místnosti. Vystaveny jsou ty nejlepší kousky, můžete si pročíst něco o prvních ražbách a na jedné z interaktivních obrazovek přehrát videa. Diamanty ale nejsou jediná věc, co se v této místnosti třpytí.

Na jedné ze stěn je vystavena černobílá fotografie, pro někoho je slečna na ní vyobrazená zcela neznámá, pro jiné až moc blízko srdci. V černé a bílé se dívá třpytivýma očima na všechny přítomné, rám obrazu je obehnán drobnými diamanty a pod ním je do štítku vyryté jméno Ira Divine společně s textem “Vzpomínáme“. Krásná památka na jednu z nejvlivnějších osob muzea, která tragicky zemřela při autonehodě, ještě před záplavami města.
Uživatelský avatar
Angel Lunienne Hackett
Příspěvky: 162
Registrován: pát 27. bře 2015 22:06:34
Přezdívka: Meep
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Angel Lunienne Hackett »

Reakci, které se jí dostala, nečekala v takové míře. Jeho pohled jí nebyl nepříjemný, ba právě naopak. Odkašlal si, než se rozhodl vrhnout se do omlouvání a ona se na něj culila jako naprosto spokojené sluníčko. Když se rozhodl po omluvě dodat ještě to své wow, tak se rozpačitě zhoupla na svých vysokých botkách trochu na špičky a zase zpátky. Raději se jí rozhodl nabídnout rámě a ona jej bez jakéhokoliv váhání přijala. V hlavě jí bliklo, že tohle je nejdelší kontakt, který společně vlastně měli. Poprvé si potřásli rukama, potom držel její ručku, když ji utěšoval a teď ho může využít jako záchranu, kdyby měla na vysokých botách spadnout. Ani nevěděla, jak ji to vlastně napadlo a také proč. Z myšlenek ji vytáhla jeho slova, když jí říkal, že jí to sluší. Dokonce se k ní trochu naklonil, aby ho lépe v té vřavě slyšela, což od něj bylo velmi ohleduplné. "Moc děkuji." Usmála se a svůj pohled mu věnovala, byť jen na chviličku. "Vám ten oblek také sluší, opravdu." Zamyslela se nad tím, že se viděli ve spoustě různých outfitů - pracovním, teď společenském a poté každodenním. Na další rozpitvávání situace nebyl čas, protože je museli prohledat. Alespoň se mohli cítit bezpečně, protože je nečekal žádný další teroristický útok nebo vražda na scéně. Naštěstí je tam nezdrželi nijak dlouho, protože ani jeden z nich nepředstavoval pro akci nějakou hrozbu. Angel se uchváceně rozhlížela, ale také chtěla vidět výzdobu, na které Bastien tak usilovně pracoval. Když jí však odpověděl, tak trochu překvapeně zamrkala, protože nevypadal příliš nadšeně a dokonce udělal pár kroků vpřed. Nicméně pro ni byl ochoten udělat výjimku. "Tak dobře." Zazubila se na něj a ručky s psaníčkem měla sepnuté před tělem. Nějak jí ale stejně něco nedalo, a tak to musela trochu rozvést. "Upřímně si vás nedokáži představit, jak drásáte něčí krky a jste naprosto na nervy... Že by vás to naučila vaše aranžérka s nůžkami a podporovala vás v tom?" Zažertuje s úsměvem. Bylo jí jasné, že zařizování takových akcí musí být hodně stresující - hlavně když chce, aby bylo vše dokonalé podle jeho představ. "Naštěstí si budete moci po tom perném dni odpočinout." Sama moc dobře věděla, jak je to někdy potřeba. "A i kdybyste proti tomu nějak protestoval, já už to nějak zařídím." Tajemně se na něj usměje a projde kolem něj, než mu stačí věnovat ještě jeden pohled, když se při procházení octne vedle něj a on si tak v jejích očích může všimnout šibalské jiskřičky. Potom šli dále a Angel si ani nevšimla, kdy se Bastienovi podařilo ulovit dvě skleničky s šampaňských. Neváhala však ani chvilku, když jednu s poděkováním převzala z jeho ruky a přiťukla si s ním na další příjemný večer. Nepochybovala o tom, že dnešek bude skvělý. Sice před těmi několika lety byly společenské akce dosti riskantní záležitostí, ale ty časy jsou dávno ta tam, tudíž se nemá čeho bát. Doteď si pamatuje, jak jí bratříček řekl, že je v tajném spolu a že musejí urychleně opustit Gold Pit. Bylo to prostě náročné, ale byla ráda, že byly ušetřeny jejich životy... na rozdíl od toho Charlie. Dobře si pamatovala, jak to Sebastiana a Johnathana vzalo. Ale ne... dnes se nebude ani v myšlenkách zabývat takovými pochmurnými věcmi. Vyrušila je slečna na pódiu a ona si nemohla odpustit pronést alespoň malou poznámku, se kterou Bastien souhlasil. Usmála se na něj a zrovna se napila, když slečna domluvila a bylo vhodné tleskat, takže zatleskala tak nějak na hřbet své ruky, ve které držela skleničku s šampaňským. Rozhlédla se kolem sebe, aby zjistila, jestli tu neuvidí nějakou známou duši nebo aby prostě zjistila, jak to ostatním sluší. Potom už sledovala nového prefekta, jak přichází na pódium, aby pronesl zmíněných pár slov. Naslouchala slovům prefekta. No, skoro se trefila, ale mohlo by to být i lepší. Musela se lehce po jeho slovech pousmát a zatleskat - jen tak decentně. Napila se šampaňského, než se podívala po proslovu zaměstnankyně muzea zase na svého společníka. "Tak mě veďte, Bastiene." Usmála se na něj natěšeně. Bylo na něm jestli zamíří rovnou do jiné místnosti nebo jí bude chtít ukazovat výzdobu. "Nebyl jste trochu zmatený, když jsem Vám napsala tu první textovku, nebo jste to prokoukl hned?" Zeptala se ještě zvědav.
Uživatelský avatar
Danielle Elizabeth Killiene
Příspěvky: 230
Registrován: ned 23. bře 2014 20:39:07
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Danielle Elizabeth Killiene »

*Tak jak moc se chtěla soustředit na proslov zaměstnankyně, tak moc jí to osud nepřál. A tak moc si na ni nabrousil drápky. Zaslechne vedle sebe známý hlas a otočí se za ním, protože přesně to se dělá ne? Zahlédne vedle sebe Henryho a zmrzne. Tak přeci jen to bude docela zábavná akce. Letmo si ho prohlédne a pak už se na něj usměje. Nechce na něj nějakou dobu zírat. To by mohlo vypadat špatně. Každopádně nedá jí to a pár změn si na něm všimne. Dřív byl více ve stresu a teď vypadá podivně uklidněně. Má delší vlasy. To je zvláštní. Není si jistá, jestli se jí to líbí. Jinak jí přijde stále stejný.* Henry! Ahoj. *Řekne poměrně tlumeným hlasem, protože přeci jen paní zaměstnankyně již začala se svým proslovem a překřikovat ji by bylo neslušné.* Přišel sis to tu jen užít nebo budeš mít nějaký grandiózní proslov jako vždy? *Mile se na něj usměje a doufá, že to nezní nějak zvláštně. I když měla ze setkání s ním docela strach, je to nakonec úplně jiné. Zatím moc nedokáže posoudit jaké. Každopádně hrůzné setkání to rozhodně není. Podívá se směrem k pódiu, které už okupuje Daniels, ale moc mu nevěnuje pozornost. Má vedle sebe Henryho, takže teď ji nějaký proslov vůbec nezajímá. Její myšlenky se stahují k němu. Vzpomene si na incident před pár dny a trochu se začervená. Na tohle by teď myslet neměla. V kombinaci s alkoholem by se mohla prořeknout a pak by všechno dopadlo bůhví jak.* Co teď vlastně budeš dělat, když už nepreferuješ? Trochu doufám, že ses dal na hudební kariéru. *Vzpomene si na akci, kde Henry při proslovu zpíval. A pak ho před jejíma očima zastřelili. Trochu ji bodne u srdce. I když je to několik let stará vzpomínka, stále ji má v živé paměti. Stále si pamatuje tu bolest. Pamatuje si ten strach při každé akci, aby se něco podobného nestalo. Je zvláštní, jak se lidé i okolí během čtyř let změní, ale vzpomínky a emoce tu stále jsou. Znovu si ho letmo prohlédne. I když by si myslela, že její city k němu se znovu s jejich setkáním objeví, nějak se to jejímu mozku nedaří. Možná jsou čtyři roky dost, abyste zapomněli na všechny city? Možná se objeví později? Kdo ví? Zahlédne, že se všichni odebírají k expozicím a tak se s úsměvem obrátí na Henryho.* Tak se na to jdeme podívat? Třeba tam budou nějaký naše hrozný fotky. *Řekne nadšeně a jakoby se vše vrátilo do starých kolejí si omotá ruku kolem jeho paže. Akorát je to teď jiné. Pro ni už je to víc přátelské než romantické.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Bastien Morton
Příspěvky: 88
Registrován: pon 12. zář 2016 22:19:22
Přezdívka: Dolor

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Bastien Morton »

*Stejně jako pro Angel, i pro něj je těžké představit si ho celého od krve, drásající krky všech kolem. Ráno mu to ale zas nepřišlo tak daleko od domova, je až zvláštní a úsměvné, co s člověkem dokáže udělat chvilkové zapálení pod vlivem stresu. Když ale Angel zmíní, že za tím jistě stojí jeho aranžérka, slabě zakroutí hlavou s pobaveným úsměvem.* Říkám vám, že mě ta ženská jednoho dne dožene k šílenství. Nedovede pochopit, kdo tady vlastně má slovo. *Trochu se zamračí nad svým zklamáním, v okamžicích jeho obličej ale zase nabere přívětivý výraz, nic jiného než úsměv si od něj Angel nezaslouží.* Ale nač se zrovna dnes rozčilovat. Jen se asi nevyhneme nějakému...vážnějšímu rozhovoru. *Pokrčí lhostejně rameny, přitom ho ta myšlenka v hlavě skutečně děsí. Nerad s lidmi probírá závažné věci, obzvlášť, když ví, že druhému člověku pravděpodobně ublíží. Když musel pár let zpátky sebrat směny jedné z brigádnic, málem to neustál. Bude na sobě asi muset zapracovat. Angel má ale v jednom pravdu. Dnes večer je pro něj zaslouženým odpočinkem. Sice by ocenil chvilku klidu, možná si sednout někde stranou...hm, možná když se jim poštěstí, budou moct vyfouknout někomu místo u stolu. Rebelie. Vypadá to, že není sám, kdo je dnešní večer trochu v živlu, soudě dle pohledu, který mu Angel věnuje. Trochu přimhouří oči a přeměří ji pohledem. Co máš v plánu, hm? Podělí se s ní o šampaňské a přiťuknou si. Rozhodně polepšení od toho, co popíjeli tehdy večer. Během proslovu stojí blízko ní, ale zase se na ní nijak netlačí. Chce být jen nablízku, když by do ní nějaký hrubián strčil. A ti číšníci taky nevypadají, jako že si zrovna uvědomují své okolí. A tak jen tak pro jistotu během proslovu prefekta pokukuje střídavě po Angel a kolem. Společně s prefektem si připije a zatleská, trochu rád, že už dál nemusí věnovat pozornost podiu a může se zase otočit k Angel. Pohledem oskenuje zmiňované dveře, za nimiž má začínat nová expozice, všimne si, že se tím směrem tlačí docela dost lidí, a tak dostane nápad.* Nebudeme se přeci mačkat. Pojďte se mnou. *Pronese s jasným nadšením v hlase a nějak automaticky jí popadne za ruku, načež jí za sebou začne táhnout z davu směrem ke schodům do patra. Tam na ní samozřejmě počká, nerad by, aby kvůli němu na schodech snad zakopla, a srovná s ní krok.* Chtěla jste vidět výzdobu, tak vám tedy něco ukážu. *Tajemně se zazubí a vyvede jí do patra, společně se propletou mezi pár lidmi a dojdou zhruba tak do poloviny zábradlí. Tam jí zastaví a natočí jí tak, aby se dívala dolů.* Tenhle pohled se naskytne jen těm, kteří se během dnešního večera podívají nahoru. Jeden by řekl, že je to zbytečné, ale já rád dělám takové malé, skryté detaily. *Zazubí se a sám shlédne dolů. Mezi sloupy jsou nad stoly napnuté girlandy květin, které z ptačí perspektivy tvoří obrys diamantu. Nutil kvůli tomu lidi lézt po štaflích? Samozřejmě. Byl sám se sebou spokojený? Nadmíru. Loktem se opře o zábradlí a prohlédne si znovu jeho společnici. Tentokrát jen její obličej, nerad by opakoval dřívější situaci, a tak se raději bude držet jejích očí. Které jsou samozřejmě také velmi krásné, o tom žádná. Padne řeč na sms zprávu, která mu jeden večer přišla. Přestože ho v první chvíli trochu vyděsila, uklidnil se tím, že Angel přeci jen ráda vtipkuje, a tak se pravděpodobně není čeho bát.* Řekl jsem si, že ať je ta zpráva od kohokoliv, jsem spokojený. Buď jste mi napsala vy, v což jsem samozřejmě doufal, nebo jste natolik ohleduplná, že jste mě alespoň chtěla seznámit s někým novým. Měl jsem ale takový vnitřní pocit, že to přece jen budete vy. *Žertovně objasní celou situaci a mrkne na ní. Pravdou je, že když by to číslo vskutku nebylo její, mohl by se tady dnes potkat bůh ví s kým. Takové neštěstí ho naštěstí nečekalo. Rozhodně nad tím nepřemýšlel ještě chvíli předtím, než Angel přijela. Ne. NE.*
Obrázek ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Angel Lunienne Hackett
Příspěvky: 162
Registrován: pát 27. bře 2015 22:06:34
Přezdívka: Meep
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Angel Lunienne Hackett »

Zkoumavě sledovala jeho pobavené zakroucení hlavou. Dovedla si představit, že tahle skutečnost musela Bastiena rozčilovat a spolupráci mu stěžovat. Přeci jen takováhle prestižní zakázka musela být stresující a náročná sama o sobě a ještě aby se dohadoval s vlastním týmem. Všimla si jeho změny výrazu a tak trochu zrcadlila jeho výraz. Dělala to hodně často automaticky a ani si to neuvědomovala. Nakonec se na ni přeci jen pousmál, i když zhodnotil, že se nevyhnou nějakému vážnějšímu rozhovoru. "Ano, to by asi bylo vhodné. Nerada bych, abyste zešílel... Byla by to škoda." Mrkne na něj ve snaze mu takhle alespoň trochu spravit náladu, aby už na svou aranžérku nemusel myslet. Třeba se tady společně potkají! Angel by ale nevěděla, jak ji poznat, protože si zahradnické nůžky s sebou na večer nevzala... nebo ano? Angel měla očividně hravou náladu a jeho podezíravý ale zároveň pobavený pohled jí byl odměnou. Teď aby vymyslela, jaký trumf z rukávu vytáhne, kdyby náhodou začal protestovat jen aby to zjistil! Konečně bylo po všech proslovech. Angel si kupodivu nevšimla toho, že ji Bastien občas zkontroloval pohledem. Nicméně byla spokojená a opravdu měla před očima vidinu vskutku příjemného večera. Otočila se na svého společníka a nechala to na něm, kam půjdou. Opravdu byla zvědavá na to, kam ji zavede, protože to řekl tak nadšeně! Potom ji čapl za ruku a ona se musela trochu uchichtnout, protože jeho nadšení bylo jednoduše nakažlivé. Naštěstí nebyla z těch, které by nějak přehnaně vadil lidský kontakt, že by začala vyšilovat a na hlavu mladého muže se pak snesla salva nadávek. Cupitala za ním jako poslušný pes a nějakým zázrakem se jí podařilo prázdnou skleničku vrátit na jeden z táců číšníků. Musela uznat, že vidina toho, že se nebude muset někde tlačit, jí vyhovovala mnohem více. Přeci jen se mohou jít podívat trochu později, až tam nebude tolik lidí. Přeci jen by si to nedokázali tolik vychutnat, kdyby se museli tlačit s ostatními a spěchat, aby náhodou někde nezavázeli příliš dlouho. Protáhne ji přes dav až ke schodům do patra, kde oba dva trochu zpomalí. Pozitivní bylo, že o nikoho nezakopla a ani si nezvrtla kotník, takže by tenhle manévr mohla považovat za úspěšný. Společně jdou po schodech. "Tady nahoře?" Očka měla tázavé, ale usmívala se na něj, když stoupala na schodech do patra. Nahoře ji zastaví přibližně v polovině a natočí ji tak, aby se koukala směrem dolů. Dlaně položila na zábradlí a pohled sklonila. Všimla si girland z květin, které byly napnuté do tvaru diamantu. Věděla, že si Bastien dával na své práci záležet, ale tohle jí opravdu vyrazilo dech. Nevěděla, že si potrpí až na takovéhle krásné detaily. Ústa opět mírně pootevřela v údivu, když sledovala tu krásu. Otočila pak užasle pohled na svého společníka, který se loktem opíral o zábradlí a vypadal nadmíru spokojen se svou prací. Rozhodně měl proč! "Páni." Vydechla tedy jenom a znovu shlédla k výzdobě. "Je to nádherné. Dokážu si představit, jakou radost to udělá lidem, kteří si toho všimnout." Ona sama z toho byla nadšená, ale musela přiznat, že kdyby ji sem nezatáhl sám, tak by nejspíše tenhle nádherný detail nikdy nespatřila. "Vedení města by si vás mělo hýčkat." Myslela to smrtelně vážně, protože to byla ostatně pravda. V minulosti se jí výzdoba také líbila, samozřejmě, ale tohle bylo prostě něco okouzlujícího. "Jak vás to vůbec napadlo?" Jasně, diamantové muzeum, diamanty - dávalo to smysl, ale ne každého by to napadlo, tím si byla jistá. Řeč stočila k jejím slovům ohledně textové zprávy, kterou mu poslala vlastně hned ten večer, kdy získala jeho telefonní číslo. Opřela se o zábradlí bokem a naslouchala jeho vtipné odpovědi. "Jsem ráda, že jste nebyl zklamaný, že jsem to byla nakonec opravdu já." Pronesla pobaveně. Ale tohohle se přeci snad nemusela bát, když ji pozval na tento galavečer, ne? Najednou se jí vybavil podezíravý a nespokojený výraz jejího bratra, když mu říkala, že sem půjde. Dokonce ji nespokojeně pozoroval, i když si v ložnici nasazovala náušnice. Musela se mimoděk pousmát. Neměla mu to za zlé, přeci jen se o ni bál. Nedivila se mu. S Bastienem se jí ale nic špatného nestane, tím si byla jistá. Nakonec to vypadá, že se chce znovu podívat na výzdobu, ale víc pořádně.. jako kdyby jí to předtím nestačilo. Nahne se přes zábradlí a s naprosto rozzářenýma očima pozoruje květiny. "Máte ještě nějaká esa v rukávu?" Zeptala se zvědavě a natočila k němu hlavu. Potom se zase otočila k výzdobě. Snažila se zahlédnout, jaké barevné kombinace Bastien použil a jestli jsou každá jiná nebo se opakují. No, asi to není zrovna póza na galavečeru, protože Angel bříškem v podstatě na zábradlí leží a jedno nožku dokonce pokrčí a zvedne lehce do vzduchu, což jistě nevypadá zrovna bezpečně. Jí to očividně vůbec nevadí, protože vypadá jako dítko v hračkářství, které se rozhlíží po té záplavě hraček. Stačil by jeden pohyb a mohla by se nehezky proletět. To nejspíše nebyla představa Bastienova příjemného večera. Pokud ji na to sám nějakým způsobem neupozornil, tak či onak se za chviličku zase narovnala a rukou si uhladila šaty. "Pardon, nechala jsem se krapet unést." Jemně rozpačitě se na něj zaculí.
Uživatelský avatar
Benjamin Talley
Příspěvky: 7
Registrován: sob 15. srp 2020 22:35:43
Přezdívka: NPC

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Benjamin Talley »

* Celou dobu, kdy poslouchá Danielsův proslov se jenom usmívá, protože ten idiot vážně přečetl vše, co on napsal. Zkombinoval vše, co do teď řekl na veřejnosti a ušil mu proslov na míru. Ten člověk, kdyby neměl dobrého marketéra, nikdy by se nestal prefektem. Samozřejmě je součásti tohoto koloseálního úspěchu. Možná by bylo lepší, kdyby prefektem byl teď Clarkson nebo časem někdo jiný. Třeba někdo opět z povrchu, z mocné rodiny... Pousměje se nad touto představou a napije se ze skleničky vína, kterou drží v ruce. Pinot Grigio, 2045. Nebyl to špatný ročník, ale taky ne nejlepší, i když je z Bourdeaux. Ke konci jenom čeká slova chvály a místo toho slyší ta šeredná slova. Jenom pokývne, div nerozmačká vzteky skleničku, kterou drží v rukou. * Dobře, Nicku, objednám ti něco lepšího, vole, ať nepiješ takový sračky pro plebs tady. * Nemohl nedodat poslední oslovení, jelikož se oba tváří, že jsou velmi dobří kamarádi. Jde pomalu a se vztekem dozadu do kuchyně, kde vyhodí vší silou skleničku do dřezu, až se rozprskne na tisíce kousků. Naštěstí nebyl nikdo poblíž, jinak by byl asi bohatší o stovky střepů po svém těle. Vzadu chytne číšníka, který pokuřuje svůj iqos a zavelí si o lahev Dom Perignon vintage. Potom se vrací zpátky ke stolu, než to číšník připraví v kuchyni a nakloní se k Danielsovi. * Už se to připravuje, pak pro to přijdu a dám ti to do vychlazených skleniček. Schválně pak uhodni, co je to za sračku. Jestli uhodneš, je to dneska na mě. * Mrkne na něho a sedne si vedle něho. Rozhlíží se kolem místnosti a přemýšlí, co by měl udělat dále. Po chvíli vstane a dojde pro lahev vychlazeného šampaňského se skleničkami, jako prvotřídní pingl. * Hele a nezkoušej se dívat na etiketu, jinak uvidíš! * Zazubí se na Danielse a nechá lahev na stole. Dojde číšník a vysabrážuje hrdlo. Skleničky jsou pěkně orosené, až je to podivné, ale dnešní technologie chlazení jsou jiné.... Sedne si a se snaží konverzovat s ostatními u stolu, aby to nevypadalo blbě. Z konverzace ho vytrhne něčí ruka na rameno. Otočí se a rozzáří se mu úsměv na tváři. * Ahoj Val. * Vstane od stolu trochu vrávoravě, ale dokonce jí zvládá dát jí i pusy na tváře. * Pánové, tady je Valerie Adams, talent našeho města. * Otočí se na ní a usměje se. Avšak už si nesedne ke stolu a je vidět, že musí odcházet. * Promiň, musím teď zmizet, pak si tě najdu, ano?
Uživatelský avatar
Henry Clarkson
Příspěvky: 214
Registrován: ned 02. bře 2014 0:23:59
Přezdívka: Bender
Bydliště: Gold Pit
Kontaktovat uživatele:

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Henry Clarkson »

* Vidí jí a jenom vzpomíná na všechno, co spolu stihli prožít během té krátké doby, kdy se k sobě měli. Je to už nějaká doba, čtyři roky, které byly pro jeho osobní život promrhané, ale pro Gold Pit tak přínosné. Něco, co člověk musí obětovat pro svůj domov. Místo, pro které by se měl bít až do konce svých sil a posledního dechu. A že takových situací už zažil mnoho a sám se diví, že je stále naživu. Dani se snad nezměnila vůbec, pravda, trochu je na ní už vidět, že je z ní více žena, asi už ví co chce a bude teď více hledět sebe než ostatní okolo. Už zná svou cenu a asi by nemohla být s někým, kdo by byl hlavou pořád někde jinde a nebyl by hlavně s ní. Ona si zaslouží asi někoho lepšího, než byl on před lety. Dnes už je z něho ale také jiný člověk. Vyzrálejší, s jasným cílem. Je na ní vidět, že jí to trochu překvapilo a možná neměl k ní chodit tak brzo. Měl na ní vyčkat a nepřekvapovat jí zezadu. Ale to je asi jeho styl, přijít nečekaně do něčího života a pak z něho i vytratit. Svým způsobem prokletí. * Měl jsem v plánu říct i nějaký proslov, ale pak jsem si vzpomněl, že už nejsem prefekt, takže to přenechám Nickovi. * Usměje se a popravdě ho to i trochu mrzí. Tohle byl jeho projekt, ne Danielsův, který si to přivlastnil, celkově je ho teď všude moc, až se mu to nelíbí. Ale to už není jeho věc, jeho epizoda s prefekturou skončila. Užívá si teď psaní a je rád, že je rád. Danielsovy kecy nechá jiným na poslouchání, protože si je jistý, že tohle sám nenapsal. Ostatně jako jediné slovo, které řekl během posledního půl roku. * Hudba mě asi neužije, ale pořád píšu pro Deník Gold Pitu. To je tam, kam patřím a vždycky jsem patřil. * Podívá se na ní s úsměvem a vezme si od číšníka sklenku čisté vody. Kvůli ní, aby se za něho nemusela dnes stydět. * A co děláš teď ty? Jak se máš a chceš tu zůstat? * Trochu více otázek, ale lepší než aby konverzace stála. On by se na ní mohl dívat jako na svatý obrázek celý den, jak to dělával dřív, když měl volno, ale... Asi se to teď trochu nehodí. Po dokončení proslovu si všimne toho, že se kolem jeho paže omotala ruka Dani a usměje se. Tak co tedy z toho bude? * Jasně, neboj se, budou. * Ujistí jí se širokým úsměvem, protože je sám vybíral. V hlavě zároveň přehrává, kam by se mohl nechat ostříhat... *
Obrázek
Uživatelský avatar
Theodor Crane
Příspěvky: 108
Registrován: ned 23. bře 2014 19:10:33
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Theodor Crane »

*S jeho studenty je mu nejlíp. Spoustu z nich dlouho neviděl a podle všeho jsou v uměleckém životě velmi úspěšní. To ho velmi těší. Může aspoň v noci v klidu spát. V ruce se mu místo šampaňského objeví členka s whiskey a podívá se na studenta, který mu sklenku přinesl s poznámkou, že to je vzpomínka na staré dobré časy v ateliéru. Usměje se a s těžkým srdcem a klidnou myslí se napije. Dobrá. Přesně tak akorát. Uznale pokývne, ale to už je po proslovu prefekta a všichni se stahují k výstavě. Celá jeho skupinka se tedy také začne přesouvat a studenti si začnou vesele štěbetat. Jeho tohle nikdy nebavilo, ale ve světle událostí je za tohle rád. Drží ho to myšlenkami přesně tam, kde potřebuje. Pokračuje tedy v konverzaci se studenti a jakmile vejdou do expozičního sálu, tak se pořádně rozhlédne. Materiálu na zkoumání tu je opravdu požehnaně. Postupně se dostávají od fotografií až po umělecká díla. Některá díla zapůjčila univerzita, jelikož studenty brával také kreslit a malovat do přírody. Některá díla byla velmi povedená a ta právě teď visí před jejich skupinkou. Krásné černobílé kresby náměstí, detaily starých budov, dokonce i jedna malba univerzity. Kulturní dům, knihovna a také samotné muzeum. Všechno v jeho mysli vyvolává krásné vzpomínky na dětství, na dospívání ale i na dospělá léta. Všechny ty zážitky, které mu tohle město přineslo. Všechny strasti a bolesti. A kolik lásky. Je za to neuvěřitelně vděčný. I když mu láska nevydržela tak dlouho, jak by chtěl, je rád, že ji aspoň trochu poznal. Může říct, že to z něj udělalo jiného člověka. Více klidného, mírumilovného. Už to není cassanova. Nehoní se za každou sukní. Ani nechce. Poznal toho skrz lásku tolik, že už se k tomu ani vracet nechce. Utře si malou slzu a studenti hrdě a uznale poplácá po zádech. Jsou to jeho ovečky.* Vidíte, co mi děláte. Jsem na vás pyšný. *Studenti ho s překvapeným výrazem ujišťují, že to není tak dobré a že kvůli tomu nemusí brečet. On však nebrečí kvůli těm obrazům. Jsou to vzpomínky. Je na své studenty patřičně hrdý a stejně tak je hrdý za Iru na její kolegy. Odvedli úžasnou práci. Skupinku stáhne od fotografií, kde by ho mohli najít v nějaké kompromitující situaci nebo by tam on sám mohl najít třeba Iru, na což možná ještě ani není připravený. Projdou dalšími dveřmi, kde se expozice věnuje tématu, kterému se věnuje vlastně celé muzeum a tím jsou diamanty. Prohlíží si pořádně exponáty a musí uznat, že jsou opravdu nádherné. Být nějaký potrhlý zločinec, tak je hned ukradne. Neujdou mu pohledy od žen z jejich skupinky, které se na ten třpytivý zázrak nemohou vynadívat. Zvedne se a odpojí se od svých zachránců. Za chvíli se k nim připojí, ale zatím to vypadá, že ho na nějakou chvilku budou moct postrádat. Přihne si ze skleničky a jeho pohled upoutá černobílá fotografie. Jako se chtěl vyhnout jejím fotkám v předchozí místnosti, tak téhle se nevyhne. Vše se kolem něj zpomalí a on vidí jen ten její sladký obličej. Karkulko. Nikdy se nedíval na její fotky. Nikdy. Pomalu zapomínal jak vypadá. A teď je tady před ním. Popojde blíž k fotce a podívá se na rám obrazu, který je osázen diamanty. Lepší rám by pro ni nevybral. Jen doufá, že použili ty nejkrásnější diamanty, které v dole našli. Prostuduje její vlasy, oči, rty. Je stejná jako naposledy, když ji viděl. Pořád tak nevinná a zároveň má v těch očích cosi divokého. Malinko se usměje. Tolik toho spolu mohli prožít. Zasteskne se mu po ní. Už si ani nevybavuje její hlas. Vůni. Jak vlastně jeho Karkulka voněla? To je jedno. Jemu to vonělo jako kvetoucí louka. Neměl by tu být moc dlouho. Některým lidem by to mohlo přijít zvláštní. Zároveň ji nemůže opustit. Nechce ji opustit. Znovu ho tvrdě bodne u srdce a na chvíli stáhne oči pryč. Sklouznou mu na její vyryté jméno. Ira Divine. Pro něj to vždy byla a bude Karkulka. Kéž by ses mi vrátila. Tak rád bych tě teď držel za ruku a šeptal ti sladký řečičky do ucha. A já vím, že by se ti to líbilo. Doufám, že je ti tam krásně a hlavně doufám, že tam na mě čekáš. Přihne si ze skleničky a snaží se znovu držet slzy pod uzdou. Má z toho sice obří knedlík v krku, ale to ho neprozradí. Slzy ano.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Bastien Morton
Příspěvky: 88
Registrován: pon 12. zář 2016 22:19:22
Přezdívka: Dolor

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Bastien Morton »

*Potěší ho nadšení, se kterým ho Angel následuje nahoru do patra. Malé dobrodružství nikdy nikoho nezabilo, no ne? A on může být jedině rád, že ho s ním Angel chce zažít. Vytáhne ji po schodech nahoru a postaví jí doprostřed zábradlí.* Ano, tady nahoře. *Zazubí se na ní hrdě a dá se do prezentování své malé chlouby. Samozřejmě to, na co se teď dívali pořád nebylo to největší, co musel pro tento večer obstarat. I když riskovat životy zaměstnanců na štaflích je docela adrenalinový zážitek. Větší projekt, pokud koukáme opravdu na velikost, pro tento večer asi neměl. Po celém sálu ale byly vysázené vázy s květy, stoly byly taktéž ozdobené a něco mu říkalo, že na jeho zeleň narazí i při procházení expozice. Sám jí ještě neviděl. To mu nedovolili. Prý si musí počkat jako všichni ostatní. A tak mu nezbývalo než předat své nákresy a nápady zaměstnancům muzea a doufat, že někdo z nich má alespoň oko pro design. Byl by nerady, když by mu dnešní večer udělal nehezkou vizitku. Na druhou stranu, je tady dnes někdo kvůli tomu, aby se díval na kytky? Vlastně kromě Angel, která k tomu byla víceméně nějak tak donucená. Je ale moc rád, že jeho práci ocení.* To byl možná tak trochu účel. Uvidí to jen pár šťastlivců. *Souhlasně přikývne, když Angel zmíní, že to těm pár lidem udělá radost. Takové drobnosti jsou obecně na životě pro něj zkrátka nejhezčí.* Upřímně to byl takový nápad na poslední chvíli.. zůstalo nám pár květů, které se nehodily do pugétů, a tak jsme je svázali v girlandy. A nápad byl na světě. *Vysvětlí, sám si při tom prohlíží svou práci.* Ale nenechte mě vás nudit prací. *Věnuje jí další ze svých milých úsměvů a dopije svou sklenku. Tady nahoře asi jen tak na nějakého číšníka nenarazí, a tak jí ještě chvíli bude muset držet v rukou. Odkládat jí na zábradlí pravděpodobně není ten nejlepší nápad, ještě by do ní omylem strčil a někomu dole jí shodil na hlavu. To by byl jejich večer asi rychle u konce, pravděpodobně by ho vyvedli a ještě by musel platit účet za ošetření. Jejich konverzace se ubere k sms zprávě, o které chvíli vtipkují. Aby byl zklamaný? Zklamaný by byl když by se mu neozvala a nechala ho sem jít samotného. Esa v rukávu? Trochu si rukávy povytáhne a nasadí povýšený výraz.* Esa? Mám tam plný balíček karet. *Chvíli ve svém výrazu drží, nakonec ho ale přece jen udeří tvrdá realita jeho špatného vtipu a zasměje se. Má to s ním chudinka těžké. Ale snad se aspoň trochu baví. Když se ta usměvavá slečinka začne až nebezpečně naklánět přes zábradlí, přistoupí k ní trochu blíž a volnou ruku obepne kolem její paže - nijak silně, ale dost silně na to, aby jí při nejhorším mohl strhnout zpátky. Přece jí nenechá spadnout. To už raději tu skleničku.* Opatrně. *Upozorní jí raději, aby si skutečně dávala pozor. Pohled mu sklouzne ke dveřím k expozici, kde už se to tolik nehemží lidmi.* Co říkáte? Ještě jedna sklenka a pak bychom se vydali vstříc dobrodružství a vzdělání? *Zeptá se. Pokud s ním Angel souhlasí, opět jí nabídne rámě a opatrně jí svede ze schodů dolů, přičemž vyhlíží dalšího číšníka. Možná, že by mohli i něco malého zakousnout? Je tu dokonce čokoládová fontána, páni.*
Obrázek ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Angel Lunienne Hackett
Příspěvky: 162
Registrován: pát 27. bře 2015 22:06:34
Přezdívka: Meep
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Angel Lunienne Hackett »

Vypadal, že je na svou práci opravdu pyšný. Ani trochu se mu nedivila. Přemýšlela, jestli i ona vypadala někdy tak hrdě, když se podívala na své vlastní dílo. Neodkázala si však pro teď nic vybavit, tudíž to raději nechala plavat a rozhodla se sdílet Bastienovy emoce společně s ním. To jí přeci jen šlo dobře -sdílet s ostatními zážitky, pocity, radosti a strasti. Musela uznat, že být vrbou, které se člověk mohl vypovídat, dokázalo býti také pořádně únavné. Vždy se to začalo kupit a chudák blondýnka nevěděla, jak z toho později ven. Nějak ji ani nenapadla možnost toho, jak těžko se ty květiny musely nahoru dostávat. Užívala si celkový estetický dojem a tu technickou stránku trochu opomenula. Mohla být ráda, že je právě jedním z těch šťastlivců, kteří si mohou prohlédnout tento drobný detail. Ani by se nedivila, kdyby si toho nevšiml ani někteří zaměstnanci muzea. Naslouchala tedy tomu, jak ho tenhle nápad vlastně napadl. Myslela si, že to měl promyšlené a on si to dokázal vycucat takhle z prstu na poslední chvíli! "A to jste to všechno stihli ještě nainstalovat a udělat plány, naměřit to a tak? Bastiene, smekla bych před Vámi klobouk, ale žádný nemám... a nemám asi nic jiného, co bych mohla smeknout." Zazubila se na něj. Možná by sebou mohla spíše seknout na zem, až se jí zlomí podpatek nebo prostě zakopne či ji někdo strčí. Ani by se tomu nedivila - tenhle příjemný večer vycházel až příliš dobře. Byla to příjemná změna od jejích drobných trapasů. Doteď si pamatuje, jak si konečně vysloužila lékařský plášť, šla na kontrolu ke svému prvnímu pacientovi. No, jak to tak bývá, u každých dveří je práh a ona o něj prostě zakopla a rozplácla se na zemi. Papíry se rozlétly všude kolem a sestřičky se dusili, aby nevyprskli smíchy. Pacientem byl naštěstí starší děda, kterého to po ujištění, že je Angel v pohodě, rozveselilo. Všechno zlé je pro něco dobré. Když pronesl o tom, že ji nechce nudit prací, tak zdánlivě nespokojeně zamlaská a zavrtí hlavou. V očkách jí však stále pohrává veselá jiskřička. "Bastiene, rozhodně mě prací nenudíte. To bych vás přeci nežádala, abyste mi ukazoval výzdobu, ne? Kdyby mi to vadilo, tak bych byla trochu masochista, kdybych si o to dobrovolně říkala." Bastien mezitím dopil svou sklenku a Angel si říkala, že ji teď musí považovat za ochlastu, když se jí zbavila už dole v přízemí. "Ale můžeme mluvit o čemkoli chcete. O počasí, dopravní infrastruktuře, plyšáčcích..." Usmívala se na něj od ucha k uchu a potom se raději zase začala věnovat výzdobě, protože chtěla prozkoumat jednotlivé květiny, které zbyly a dostalo se jim tak jednoho z nejčestnějších míst. Otočila na něj ještě hlavu a pohled jí padl k jeho rukávům, které si trochu povytáhl a vše doplnil svým výrazem, který samozřejmě nemohl chybět, aby byla scéna kompletní. Nenechá ho se v tom svém vtípku plácat dlouho, protože i ona často podobné dělala, protože prostě.. nebyla zrovna z těch nejvtipnějších a věděla to o sobě. Proto mu to vůbec nezazlívala. "Vyložíte všechny své trumfy najednou nebo je budete rozkrývat jeden po jednom?" Blýskla po něm ještě rozverným úsměvem, než se začala naklánět více přes zábradlí, aby si mohla květiny prohlédnout pořádně. Najednou byl Bastien blíž a volnou rukou ji zachytil za paži. Trochu překvapeně sebou cukla, protože si ho nevšimla, ale potom se na něj naprosto nevinně zazubila. Přeci jen se nechystala skákat. Ale aby by neudělala zrovna dojem, kdyby přepadla přes zábradlí a potom si tam jen tak visela, pokud by se stihla zachytit. Pousměje se na něj. "Nechala jsem se trochu unést. To ty vaše květiny!" Hned to na něco musela hraně svést. "Jsou tak hypnotické, že si je chce člověk prohlédnout zblízka." Pousměje se na něj. "Ale je milé, že máte strach... Určitě to není jen proto, že bych vám poničila výzdobu, že ne?"" A jsme zase u těch špatných vtipů, ale Angel vypadala, že se zatím náramně baví, když Bastiena trochu popichuje. "Raději další skleničku vynechám, ještě byste mě musel táhnout domů a o to byste určitě nestál, věřte mi." Zachichotá se, když se chytne jeho ruky a společně s ním schází ze schodů. Ani si nevšimne dívčiny, která je v patře nějakou chviličku nenápadně sledovala a očividně se rozmýšlela, jestli má přijít blíže nebo ne. Mohlo jí být kolem dvaceti. Teď s klapotem seběhla schody a zastavila se před Angel a Sebastianem. "Dobrý večer oběma... mo-mohla byste se mi prosím podepsat?" Popostrčila nervózně směrem ke blondýnce, která trochu překvapeně zamrkala, pohlednici s fotkou Gold Pitu a propisku. Angel se najednou mile usmála. "Samozřejmě. Pro koho to bude?" Zeptala se, když otevřela propisku a očima těkla k dívčině. "Pro Beth." Pípla dívka nesměle a Angel jí na zadní stranu napsala ještě kratší povzbuzující vzkaz, podepsala se a hodila tam jedno srdíčko. "Tady máte, slečno. Ráda jsem Vás poznala." Usmála se a děvče celé šťastné zmizelo v davu. Angel si za ní chvíli dívala, než se podívala na Bastiena s pobaveným zazubením. "Doufám, že jsem se nějak neupsala ke koupi nějakého nádobí nebo jsem nedala souhlas k tomu, aby mě mohla veřejně pranýřovat módní policie." Zažertuje, jako kdyby tahle situace byla úplně normální. Najednou vypadala o něco více nabitá energií. Hned potom se těsněji přimkla k jeho paži a položila svou volnou ručku na jeho biceps. "Tak jdeme ulovit nějakého číšníka? Abyste si mohl dát skleničku a hurá za poznáním." Široce se usmála a tentokrát to byla ona, kdo ho táhl dopředu. Pokud to nestihl sám, cestou mu ukořistila skleničku a podala mu ji. Potom už jim snad nic nebránilo k tomu, aby se podívali na expozici. Přeci jen kvůli tomu tady také byli, ne? Ale obdivování výzdoby také nebyla žádná ztráta času.
Zamčeno