Galavečer v Diamantovém muzeu

Uživatelský avatar
Valerie Adams
Příspěvky: 38
Registrován: sob 25. črc 2020 18:43:37
Přezdívka: Dolor

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Valerie Adams »

*Když konečně s vítězoslavným pohledem najde Benjiho, je obdarována polibky na každou tvář a víceméně nějak vtažena mezi místní smetánku. Nevadilo by jí tady zůstat, ale to by se Benjamin nesměl spakovat a zmizet odsud.* V pořádku, nedělej si starosti. *Usměje se na něj a slabě ho pohladí po ruce, než se vypaří z dohledu. Opak je ale pravdou. Lhala by, když by řekla, že jí jeho dnešní chování vůbec nerozčiluje. Přesto se snaží zachovat klidnou mysl a dívat se na to z jeho pohledu. Jistě má hodně práce a je tohle pro něj opravdu stresující. Stejně tak jako je pro ní stresující situace, ve které se teď nachází. Nechal jí tu stát samotnou a tak se jen mile usměje na osazenstvo u stolu. Pan prefekt k ní natáhne ruku, jejíž hřbet políbí, což jí není zrovna příjemné, načež jí pozve ke stolu.* Moc děkuji za nabídku, ale sama jsem ještě někomu slíbila, že se s nimi setkám. Jen jsem nejdřív chtěla najít Benjiho. Určitě se ale uvidíme později, hm? *S nejzdvořilejším úsměvem, který má v databázi svého mozku opouští stůl, za pár metrů si oddechne, protočí očima a otočí do sebe skleničku šampaňského, kterou vymění rovnou za novou. Jestli její večer bude pokračovat tímhle směrem, možná že zůstat doma v teplácích nebyl zas tak špatný nápad. Ještě ale není konec, nemusí si přeci kazit náladu. Trochu se omámí alkoholem, jistě v davu najde pár známých, se kterými si bude moct popovídat. Navíc by tu někde i měli být její rodiče, její tatínek má přeci jen dnešní večer na starosti catering, a tak mamka stoprocentně nebude daleko. Navíc, když je teď vlastně sama, mohla by si konečně prohlédnout novou expozici. Ladnými kroky se vydá směrem k jejímu začátku, po cestě se párkrát s někým pozdraví a na okamžik zastaví u skupinky svých kamarádek, jen aby projevila rychlé nadšení z jejich návštěvy. Nakonec se na prohlídku vydají společně, hned se cítí o něco příjemněji, že tady nebloudí sama. Snad nepotká toho muže, který jí ještě venku zkoušel oslnit svým gentlemanstvím. V obložení svých kamarádek, každá v ruce sklenku šampaňského, proplouvají expozicí. Musí uznat, že je vskutku vydařená. Goldpitskou krásu je těžké zachytit, ale některé z těch obrazů to zvládlo s naprostou bravurností. V místnosti s diamanty se nechá ozářit jejich krásou, jisté kousky zkoumá obzvlášť zblízka. V jednom takovém mrňavém kamínku se schovává taková hodnota. Je to dech beroucí, opravdu. Mít jeden takový po kapsách a třeba by se nemusela do konce života o nic starat. Hm...zjistíme to? Rozhlédne se kolem, zatímco je uprostřed svého imaginárního scénáře, kdy je z ní sojka. Při skenování místnosti si všimne známé tváře. Pan Crane, ano, samozřejmě, tak se jmenuje. Její oblíbený "klient". Již dlouho se s nikým nepobavila tak, jak s ním. Byl to takový ten správný počítačový nemotora. Omluví se u své skupinky a pomalu dojde k němu. Dívá se na obraz Iry Divine. Pokud si dobře pamatuje, byla zde průvodkyní a takovou...ochranou matkou celého muzea.* Zdravím. *Pronese jeho směrem, když si spolu srovnají boky a po jeho vzoru si prohlíží obraz. Byla to krásná žena. A ona si jí vždy přála poznat. Vždy když viděla články o jejím počínání, napadlo jí, jak strašně ráda by s tou slečnou vyrazila na kávu nebo na skleničku. Staly by se z nich dobré kamarádky a užívaly by si každý víkend v některém z Goldpitských barů. Nikdy ale neměla možnost jí potkat. Během jejího působení byla sama převážně na povrchu, a tak jen sledovala dění zpovzdálí, doslova.* Jaká to škoda. Vždy jsem si přála jí poznat. *Prohodí zase směrem k Theovi a slabě se na obraz usměje. Tolik energie, co z toho statického obrazu vyzařovalo, až jí na chvilku přejel mráz po zádech. Oklepe se a trochu posmutní.* Jaká tragédie. Jako by nestačilo, že přišla o život sama, ale vzít s sebou i nenarozené dítě... *Povzdechne si, aniž by si pořádně uvědomovala, že tady vlastně sdílí veřejnosti ne zrovna známou informaci. Pár lidí to vědělo. Ona to věděla, lékaři to věděli a její rodina to věděla. Město pravděpodobně také, jen se rozhodli tuto informaci nesdílet, hlavně kvůli její rodině.* Znal jste ji? *Zeptá se zvědavě, tentokrát se k Theovi otočí a prohlédne si ho. Až teď si všimne s jak zvláštním výrazem těká očima po obraze. Jako by se snažil zachytit každý malý detail a zapamatovat si ho navždy. Možná tohle umělci prostě dělají...*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Theodor Crane
Příspěvky: 108
Registrován: ned 23. bře 2014 19:10:33
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Theodor Crane »

*Kolikrát ji maloval. Kolikrát si ji skicoval, když spala. O tom samozřejmě nikdy nevěděla. Některé skicy totiž nebyly moc zahalené a nemyslí si, že jí by se úplně líbilo, že ji má někde takhle nakreslenou. Všechny její kresby, skicy i malby jsou ovšem minulost. Všechno zničil, zahodil nebo spálil. Neměl sílu na ně koukat, natož je mít někde poblíž. Nechal si jen jeden. A ten pečlivě schoval. Byl jeho nejpovedenější, takže ho nechtěl vyhodit, ale zároveň se na něj nechtěl dívat. Z jeho zírání ho vyruší povědomý hlas. Opravdu teď nemá chuť se s někým bavit. Je na pokraji slz a nerad by se tu před někým složil. Navíc hlas vedle něj zněl žensky. Ještě aby se rozbrečel před ženou. To by jeho ego nezvládlo. Už tu ovšem stojí dost dlouho na to, aby to bylo podezřelé. Otočí hlavu za hlasem a uvidí slečnu Valerii. Neví moc jak se cítit. Nejradši by ji seřval, že ho ruší, ale zároveň je jí nesmírně vděčný. Vrátila ho zpátky na zem. Teď se musí hodit do pohody. Jakoby ho fotografie Iry vůbec nerozhodila. Usměje se na ni a využije chvilky, kdy se dívá na Iry fotografii a hodí se do pohodového Thea. Prohlédne si jeho narušitelku a je příjemně překvapen. Má na sobě nádherné zelenkavé šaty. Dokonale k ní sedí. Posuzuje to podle její tváře a stavby těla. Jo jo, sexy řečičky by mu šly.* Slečno Adamsová. Vyrazila jste do společnosti? *Rozhlédne se, aby zkontroloval, jestli má kolem sebe nějaké přátele, ovšem vypadá to, že je sama. Zvláštní. U ní by čekal, že kolem sebe bude mít houf mužů nebo přinejměnším kamarádek. Každopádně nezmiňuje se o tom. Minule ho to dostalo do pořádných problémů právě s ženou na fotografii. Zaslechne její slova, že by ji ráda poznala a jeho srdce opět nezvládne nápor emocí. Samozřejmě. Všechny dokáže oslnit i z fotografie. Kdokoliv ji vidí, tak ji chce poznat. Má v očích cosi přátelského, co vás láká s ní promluvit, vylít jí své srdce a svěřit se se strastmi. Prostě hotový anděl.* Myslím, že by se vám líbila. Byla to hotové sluníčko. *Skryje svou bolest za vyrovnaný úsměv a plánuje svůj útěk. Po čtyřech letech se teprve zvládl podívat na její fotografii. Není si jistý, jestli je připraven se o ní bavit. Není připraven spekulovat nad hypotetickou budoucností. Není připraven se bavit ani o minulosti. Nechce. Ovšem Valerie má jiný plán. Když si on plánuje svůj útěk, začne mluvit. I když je hlavou jinde, poslouchá ji. Nechce být přeci neslušný. Poslouchá smutný tón v jejím hlasu a až pak mu mozek zpracuje informaci, kterou mu právě Val předala. Ruka se sklenicí mu ztuhne. Uši se napnou a tělem mu projede neuvěřitelná bolest. Srdce mu začne rychle bít a očima začne těkat po její fotografii. Ne. Ne to není pravda. Dívá se její fotografii do očí a snaží se ji přimět k mluvě. Prosím, řekni, že to není pravda. Prosím. Promluv. A řekni mi to! ŘEKNI MI TO! Nic. Samozřejmě, že nic. Neví co teď dělat. Srdce mu bije neuvěřitelnou rychlostí. Cítí, že se začíná potit a v hlavě mu řinčí poplach.* Co jste to řekla? *Podívá se vyděšeně na Valerii a přijde k ní blíž. V tuhle chvíli může působit děsivě a zároveň si přijde, jako by se mohl za chvilku složit. S vyděšenýma očima se na ni dívá a neví co dál říct. Potřebuje vědět víc. Zároveň ale nechce vědět nic. Nechce nic. Chce jen, aby se tu teď objevila Ira a řekla mu to sama. A co by mu vlastně řekla? Že jeho Karkulka je těhotná. Byla těhotná. TĚHOTNÁ! Srdce mu začne přeskakovat a trochu se mu udělá mdlo. Byla těhotná. Bylo to moje? Má podivný pocit, že to bylo právě jeho. Mohl být otec. Mohl mít ji a něco navíc. Mohl mít všechno. Oči se mu začnou zalívat slzami. Ale to nechce, aby Valerie viděla. Zhluboka se nadechne. Nejde to. Znovu to zkusí. Nic. Vzduch. Potřebuje na vzduch. Musí pryč. Odkašle si a uhne od Val hlavou. Teď nesmí nic vidět.* Omluvte mě, prosím. *Aniž by na cokoliv čekal tak se rychlým krokem vydá ke dveřím. Všechno je pryč. Začínal se z toho dostávat. Začínal se smiřovat s tím, že je jeho láska pryč. A teď přišla další bomba. Čím si tohle vůbec zasloužil? Proč se tohle děje jemu? Jeho maminka umřela dřív, než mohla zažít jeho zářnou kariéru umělce. Jeho Karkulka umřela dřív, než spolu mohli prožít celý život. On si to totiž plánoval. A jeho dítě umřelo dřív, než se vůbec mohlo narodit. Než se vůbec mohlo poprvé nadechnout. Je mu na zvracení. Když se dostane ke dveřím tak už v podstatě běží. Jakmile se dostane na chladný vzduch, tak se pořádně nadechne. Venku sice postává pár lidí, ale to už mu je jedno. Seběhne po schodech k rohu budovy a opře se o ni. A teprve tam se pořádně nadechne. Daleko od všeho. Daleko od lidí, daleko od její fotky, daleko od hlasů. Utéct od myšlenek se mu ovšem nepovedlo. Se slzami, kterému nekontrolovatelně padají po tváři vytáhne z vnitřní kapsy krabičku cigaret a rovnou si jednu zapálí. Ruce se mu klepou a tak má problém se zapalovačem, ale během chvíle je cigareta zapálena a on si po dlouhé době pořádně potáhne. To jediné mu trochu zklidní ruce, zpevní nohy a zatemní myšlenky. To je jediné, co teď potřebuje. Všechno kolem něj se zastaví, ale slzy proudí dál.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Valerie Adams
Příspěvky: 38
Registrován: sob 25. črc 2020 18:43:37
Přezdívka: Dolor

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Valerie Adams »

*S úsměvem reaguje na Theodorův hlas. Její existence nezůstala bez povšimnutí, dokonce jí oslovil jménem, což značí, že jejich setkání pro něj přeci jen nebylo naprosto bezcenné, nudné a zbytečné. Nebo možná jen opravdu často koukal na její vizitku, v hlavě přehrávajíc potencionální problém s počítačem, jen jí nikdy skutečně nezavolal. Také možnost. Vzpomíná si totiž, že se při jejich setkání tvářil poněkud zmateně. Nebyl ale ta nejhorší společnost pod sluncem a káva, kterou jí připravil, byla také vynikající, a tak od něj vlastně ani nepospíchala na svou další zastávku.* Jednou za čas je to potřeba. *Pokývne hlavou a upije ze své sklenky šampaňského. Zní to, jako by se většinu času lidem vyhýbala obloukem, ona je ale poněkud společenský typ. Na takové velké události ale dlouho nebyla. Tak. Společně hledí na fotku zrzky, která situovala v náhledech mnoha článků, které Valerie četla při jejím pobytu na povrchu. Pamatuje si na zprávy, které dostávala od rodičů, když se Iře dokonce povedlo dostat do rady města. Jak nadšení byli z toho, že přibyla nová krev, sympatická slečna s milým úsměvem, kterou s radostí potkali v muzeu a která se podle nich snaží dělat jenom samé dobro. Chvíli na ní dokonce trochu žárlila! Bylo to, jako by si tady vyhlíželi svou potenciální dceru, takovou, která z Gold Pitu nikdy neodejde a vždy jim bude nablízku. Taková hloupá myšlenka a přesto jí v tu dobu dokázala poměrně pobouřit. S ubývajícím časem ale i ona sama zjišťovala, že se jí na Iře něco skutečně líbí a že jde tím správným směrem. Když Theo zmíní, že byla zmiňovaná zrzka hotové sluníčko, Valerie se slabě uchechtne a přikývne.* To vám věřím. Vidět jí zamračenou pravděpodobně bylo velmi vzácné. *Je si skoro jistá, že se s Irou znal, rozhodně o něco víc, než ona sama. Na druhou stranu to ale může být jen nějaký obdivovatel, který se rád kochal jejími fotkami. Někdo tak vytížený pravděpodobně měl jen kapku volného času pro nepracovní život. Ale copak ona tady může teorizovat nad takovými skutečnostmi? Ve snaze převést svou hlavu zpět do opravdové konverzace tedy začne s dalšími slovy, ne tak promyšlenými a podle Theovo reakce ne zrovna vhodnými. Když se náhle muž ocitne před ní a dívá se jí s velmi zvláštním pohledem do tváře, o krok od něj ustoupí a trochu vyděšeně si ho prohlédne. Ne proto, že by snad měla strach, že by tu teď mohl udělat scénu a nedejbože jí slovně nebo i tělesně napadnout. To přišlo do její mozkovny až jako druhá myšlenka. Tou první bylo, že se ho právě hluboce dotkla a ublížila mu. Nejdřív přemýšlej, potom mluv. Tohle není počítač, abys své chyby mohla vymazat.* Um, já.. *Stěží hledá správná slova, jak by z této situace mohla vybruslit a nepůsobit ještě jako větší hrubiánka. Theo ale v dalších okamžicích mizí z jejích očí, chvíli ho ještě sleduje, než se jí ztratí v davu. Zhluboka si oddychne a posmutněle pohlédne na špičky svých bot. Takhle si rozhodně nové kamarády neudělá a dobrý dojem už vůbec ne. Měla by se mu omluvit. Určitě teď ale chce být sám, nebo ne? Co když ho ale už do konce večera nepotká a už k tomu nikdy nebude mít příležitost? Napřímí se a snaží se tvářit sebevědomě, nesmí na sobě dát znát, že právě sama sebe krapet zklamala. Vyrazí tedy na lov za Theem. Někde určitě bude, nemohl se přece vypařit tak rychle. Po cestě zpět do hlavního sálu zdvořile odmítne několik pozvánek k rozhovoru, očima při tom těká po jednom obličeji za druhým ve snaze najít ten jeden. Dnes aktivita, kterou opakuje již podruhé. V hlavním stále vystoupá po schodech, aby se mohla lépe rozhlédnout, ale nemá žádné štěstí, zbývá to zkusit venku. Odloží poloprázdnou skleničku na volný stůl a opatrně směřuje k východu. Po srážce s poněkud připitým mužem (vážně, kolik času člověk potřebuje, aby se na takové akci zřídil?) se rozhlédne na obě strany. Když foukne vítr, zkříží si ruce na prsou a je vděčná, že její šaty mají dlouhé rukávy. Očima mžourá do tmy a snaží se rozeznat podobné siluety. Srdce jí bije o trochu rychleji, než normálně. Čtyři roky později by jeden řekl, že už nebude tak těžké o tom mluvit, ať je to cokoliv. Ale ona teď mohla napáchat velké škody a musí se mu omluvit. Proč jinak by jí tam nechal stát samotnou. Konečně ho zdálky zahlédne a vydá se k němu. Pár metrů od něj se zastaví, Theo je pro ní ošacen stínem, jediné co vidí je jeho silueta a kouř z cigaret. Není si jistá, jestli vůbec chce, aby se s ním byť jen pokoušela mluvit, a tak ze své "bezpečné" vzdálenosti začne mluvit směrem k němu.* Bude vám vadit, když se připojím? Jen na pár slov... *Její hlas teď zní jinak, než uvnitř, přestože sama nedokáže úplně určit hlavní důvod. Pokud jí Theo přizve do svého stínového koutku, postaví se pár kroků od něj a zahledí se do dálky.* Jen jsem vám chtěla říct, jestli jsem se vás tam uvnitř nějak dotkla, nemyslela jsem to tak. Nechtěla jsem vám pokazit večer, nebo vás rozesmutnit. *Podívá se na něj s upřímným úsměvem a jemně mu rukou přejede po paži.* Omlouvám se.
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Bastien Morton
Příspěvky: 88
Registrován: pon 12. zář 2016 22:19:22
Přezdívka: Dolor

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Bastien Morton »

*Představí si Angel, jak smeká svůj pomyslný klobouk a hluboce se jí ukloní.* Do příště vám tedy asi budu muset nějaký klobouk pořídit. Jen tak pro efekt. *Zazubí se na ní pobaveně. Mohl by to být takový jejich inside joke. Bastien sebou bude všude nosit klobouk a kdykoliv Angel něčím oslní, posadí jí ho na hlavu, aby měla co smeknout. Představa, jak vtipně by to asi vypadalo před ostatními ho pobaví ještě víc. Lidé by o nich mluvili jako o tom zvláštním duu, které vždy jako nějakým kouzlem odněkud vyčarují klobouk. Možná by si s tím mohli rozjet nějakou televizní show, nebo vtipné pouliční číslo. Hmmm. Když se Angel začne obhajovat, že by musela být možná tak masochistkou, aby se úmyslně nechala nudit, vztáhne Bastien omluvně ruce před sebe, jako by čekal, že se mu sama zakousne do krku, když v takových slovech bude pokračovat.* Dobrá, dobrá, nenudím vás. Píšu si. V tom případě - věděla jste, že... *S rošťáckým výrazem najde ten nejnudnější fakt o květinách, který ho v tu chvíli zrovna napadne a zdlouhavě ho hustí Angel do hlavy, načež svůj proslov zakončí tím, že by měla být opatrnější, jinak tohle bude poslouchat pořád a on by skutečně nerad zůstal dnešní večer stát někde sám. Když se v dalších momentech Angel sklání přes zábradlí, napadne ho, že to možná opravdu chce ukončit a jeho fakt měl až takovou sílu. Když se Angel zase napřímí, pustí její paži a omluvně na ní pohlédne. Jistě jí to nebylo zrovna příjemné, ale jeho strach byl větší, než obava o její nepohodlí. Nepohodlné by rozhodně bylo, když by skončila dole rozplácnutá jako placka. Pro ní, pro něj a pro všechny další přítomné. Skočí na její slova o hypnotických květinách, zase nahodí svůj machýrkovský výraz a trochu hlubším hlasem, připomínajícím nějakého záporáka z animované pohádky, začně promlouvat.* Ach, takže to funguje. Výborně, už jsem se bál, že moje květiny nevábí ladné slečny do svých spárů. To víte, přičichnete si, padnete do mdlob a já se vás pak mohu zmocnit...a tohle najednou zní o dost jinak, než jsem plánoval. *Poslední větu už pronese svým klasickým hlasem a zasměje se. Samozřejmě není nějaký oplzlý ouchyla, který by své květiny používal jako zbraň. I když by to byl velmi zajímavý námět na antagonistu. Možná ale jen v nějaké dětské pohádce. Zahodí tedy raději své zlé já na balkonku a vydá se s Angel dolů. Ještě, než můžou pokračovat ve své cestě dál, jsou ale zastaveni pro něj neznámou slečnou. S údivem v očích sleduje situaci, která se před ním odehrává a když se slečna začne vzdalovat, ještě za ní dlouhou dobu kouká, v očích se mu odráží kolečka, která se mu otáčí v hlavě.* Fajn, kytky co vás vlákají do pasti, bla bla, moje tajemství je venku, ale co mělo být tohle? *Prohlédne si zkoumavě blondýnku po svém boku, na tváři mu hraje napůl pobavený a napůl ustaraný pohled. Už když jí viděl poprvé mu byla trochu povědomá. Nikoho z Gold Pitu ale přes čtyři roky neviděl, nehledal v tom tedy žádný větší význam. Proboha, co když je to nějaká celebrita, nebo velmi významná osobnost města a on o tom nemá sebemenší tušení. Přece jen její příjmení se dozvěděl teprve pár dní zpátky a rozhodně neměl čas jí projet internetem! Udělá ze sebe určitě troubu. Vyjasňovat situaci mohou ale i za chůze. Vyrazí tedy společně konečně vstříc novému oddělení muzea. Hned u dveří si všimne honosných váz, které jsou přeplněné jeho květinami a na tváři se mu objeví spokojený úsměv. Doufá, že nikdo není silně alergický, rozhodně s nimi totiž nešetřili.*
Obrázek ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Erwin Uriel Kahard
Příspěvky: 266
Registrován: pát 28. úno 2014 19:35:42
Přezdívka: Tezia Raven
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Erwin Uriel Kahard »

*Opírá se ramenem o zeď a sleduje to divadlo, co se před ním odehrává na pódiu. Nového prefekta vůbec nezná, nikdy se s ním nesetkal, a vlastně ani nevěděl, že existuje, do té chvíle, než nahradil Henryho. Neubránil se tomu, že ho tak trochu soudil a porovnával právě s Henrym. I když jak moc ho může porovnávat, když nyní slyšel jeho první proslov a viděl ho na živo. Kdo ví, snad bude pro Gold Pit přínosem, město vykvete, znovu se probudí a na vše zlé bude zapomenuto. Dopije sklenici šampaňského a otočí se, aby jej odložil na stolek, kde by si ji obsluha mohla odnést. V tu chvíli i zahlédne kousek od něj tvář jeho ženy. Pousměje se a celou ji hodnotovým pohledem isjede od hlavy až k patě. Musí uznat, že Lee její vlastní dráha seberealizace opravdu prospěla. Čiší z ní taková ta ženská sebejistota a aspoň pro něj je to jak mucholapka, jak sladký parfém. Dá se zamilovat do jedné ženy i po... čtvrté? Jednou při seznámení, jednou ve svatebních šatech, jednou když mu porodila dceru a jednou nyní, když na ní kouká a když Lea netuší, že ji pozoruje. Protáhne se mezi lidmi tak, aby ho neviděla a potichu se za ní přikrade. Odkašle si a s pohledem upřeným po okolních lidech promluví:* Dobrý večer, mohl bych Vás, slečno, doprovodit do prostor expozice? *Nabídne Lee rámě a nedá na sobě nic znát. Třeba na jeho vzrušující hru Lea i přistoupí.*
Obrázek Obrázek
Obrázek
Uživatelský avatar
Vypravěč
Příspěvky: 297
Registrován: pát 28. úno 2014 17:53:54
Přezdívka: VZZ
Kontaktovat uživatele:

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Vypravěč »

Lidé se u nové expozice točí, někteří v troše toho sentimentu vzpomínají déle, zatímco jiní už se těší na další skleničku šampaňského. Většina přítomných je však stále v hlavním sále, hudba hraje, šampaňské teče, jídlo z táců ubývá a celý sál plní hlahol všech přítomných. Vypadá to, že pro Danielsovu podržtašku – tedy pardon, Benjamina – dnešní večer potup a hloupých úkolů nekončí.

Pan Daniels v obložení vlivných lidí ho vyslal už po svém proslovu na lov šampaňského, lahev, kterou si nechal objednat přesně pro sebe. A prý sebou má dovést tu slečnu, co ho dnešní večer doprovází, rád by ji poznal. Benjamina ale tohle akorát uráží, vyráží tedy ven na cigaretu. Pan prefekt jistě počká. Když dokouří, dojde pro Valerii, která postává venku s Theodorem. Bez zájmu o již probíhající konverzaci jí Benjamin oznámí, že je teď žádaná někde jinde a musí jít a ním. Jak po celém dnešním večeru bude asi Valerie reagovat na takové kočírování?

Theodor zůstává venku stát sám, stále ještě zasažen tíhou slov, které Valerie pár minut zpátky vypustila z úst. Tolik otázek, které zůstávají nezodpovězené a tou hlavní je - jak s tímhle bude schopen žít?

Bastien a Angel mezitím konečně započnou svou dobrodružnou výpravu za poznáním Gold Pitské historie. Angel nebyla daleko od pravdy, když přemýšlela nad tím, že se každou chvíli může něco stát a pokazit tak jejich zatím hladce probíhající večer. Při procházení expozice jí potká neštěstí ve formě zlomeného podpatku. Klopýtne a začne se řítit k zemi. Bastien, který je bohužel momentálně natolik zabrán do prohlížení si vystavených fotografií jí proto ani nestihne zachytit, a tak se Angel zřítí přímo na jednu z ozdobných váz. Naštěstí se jí ale podaří vyhnout se všem vystaveným kusům náležícím muzeu, a tak si naštěstí odnese jen ostudu nebo vtipnou vzpomínku, místo účtu s hodně nulami.

Erwin konečně po chvilce bloudění o samotě zahlédne svou drahou polovičku. Může se muži naskytnout nějaký lepší pohled, než na jeho oslňující lásku? Ač se k Lee přikrade s dobrým úmyslem, ženy jsou obecně více lekavější než muži. Není se tedy čemu divit, když Lea zareaguje ostrým pohybem své ruky dozadu, její loket tedy skončí Erwinovi přímo v žaludku. Snad v něm zvládne udržet ty jednohubky, které předtím snědl...To by byl jistě nehezký pohled.
Uživatelský avatar
Angel Lunienne Hackett
Příspěvky: 162
Registrován: pát 27. bře 2015 22:06:34
Přezdívka: Meep
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Angel Lunienne Hackett »

Nadšeně přikývne. "Tak jo! Ale dbejte na to, aby byl trochu skladný a také elegantní, abych nevypadala jako strašák do zelí až příliš. Stačí strašákovat jen tak decentně." Na tohle byla expert, když byla venčit Sunshine a nepředpokládala, že někoho potká. Zákon schválnosti je ale svině, a tak většinou potkala právě nejvíc lidí. Tak nějak v nitru věděla, že Bastien by byl určitě schopný jí na jejich příští setkání nějaký klobouk opravdu donést. Třeba to bude právě do divadla na její představení a on ho tak bude na klíně opatrovat celé představení jen aby jí ho mohl po vystoupení dát. Očividně se snaží nebýt zakousnut, ale zároveň vypustí několik faktů o květinách, které jsou na jednu stranu naprosto fascinující, ale na tu druhou stranu jich bylo opravdu hodně. "To mi připomnělo pána, který snědl květiny, protože si je spletl se salátem. No, měl alergii." Zabije tak tedy konverzaci pobaveně. Nakonec je zabráněno i jejímu případnému pádu dolů. Svedla to na květiny, které měly hypnotickou moc a Bastien to očividně nemohl nechat jen tak bez nějaké odezvy. Angel si založila ruce na prsou a s naprosto uznalým a chápavým výrazem přikyvovala. Ano, jistě se mu to totiž podařilo! Jenom... tu nešťastnou volbu na konci věty nečekala. Raději si přikryla ručkou ústa a zavřela na chvíli oči, jak se snažila nepropuknout v záchvat smíchu. Bojovala statečně, takže se alespoň nerozesmála jako umírající tuleň ale tak nějak přiměřeně, jak se od dámy ve společnosti čeká. Raději nad ním jenom pobaveně zakroutí hlavou. "Vy se nezdáte, Bastiene." Poškádlí ho ještě trochu, když se chytne jeho ruky a schází po schodech. Dole se stane celkem nečekaná událost pro oba dva. Bastien vypadal nesmírně zmateně a ona se mu nedivila. Tohle se také nestává každý den. Proto si z něj nehodlala dělat žerty. Tolik. Samozřejmě do toho musel zamotat zase květiny, což ji pobavilo o něco víc. Měla dneska nějakou podezřele hravou náladu. Chudák chlap. "Každý má svá drobná tajemství," Stočila k němu lišácký pohled. "Ale já vám to tedy prozradím," rozhodla se a prstem naznačila, aby k ní šel trochu blíž. Ona sama udělala krůček, aby předělila vzdálenost mezi nimi. Trochu se našponovala, aby se její rty octly u jeho ucha jako by mu snad měla prozradit důvod existence lidstva, ale ona se pousmála. "Ale dnes ještě ne," dokončila větu rozverně a potom se odtáhla jen proto, aby ho mohla lehce klepnout ukazováčkem do nosu, jemně se na něj při tom usmívala. "Takhle to pro Vás bude jistě zajímavější. Nerada bych Vás začala nudit." Mrkla na něj a pokud s křikem neutekl, chytla se opět jeho paže. Očividně spokojená, potvora jedna. "Ale nemusíte se ničeho bát." Ještě se mu raději podívala do tváře, aby se na něj mohla přátelsky usmát. Prostě mu nechtěla zkazit překvapení, protože kdyby mu řekla o své herecké kariéře, akorát by si mohl domyslet, že bude hrát i v tom divadle a potom by to všechno prasklo. Samozřejmě si o ní mohl teď něco najít, ale tak nějak doufala, že to po jejích slovech neudělá a nechá ji, aby mu to všechno odkrývala kousíček po kousku. Ať tak či onak, tak jdou směrem k nové expozici, na kterou se Angel těší. Hned u vchodu si všimne velkých váz se spoustou nádherných květin. Před vstupem sem se pustila Bastiena, aby mu nijak nepřekážela, a trochu se zdržela u květin, které ve váze s okouzleným úsměvem obdivovala. Bylo jí jasné, kdo je má na svědomí. Kráčí dál a kouká se na obrazy a vystavenou expozici. Potom uslyší křupnutí a to, jak ztrácí rovnováhu. S hrdla se jí vydere vysoké a krátké vyjeknutí, když padá k zemi a snaží se rukama něčeho zachytit. Tím pádem jí i psaníčko z rukou vyletělo a div nepraštilo Bastiena do obličeje. No... Dokonce s sebou vzala jednu vázu s květinami. Jakmile dopadne na zem, tak trochu hekne a nohy skrčí tak, aby jí nebylo vidět pod sukni. Celá úplně zrudne a okamžitě si přikryje obličej rukama a sklopí hlavu, aby se vyhnula těm pohledům ostatních a měla chvíli času se zberchat a rozdýchat tenhle trapas. "Omlouvám se." Vyřkla tak nějak do prostoru značně provinile a s těmito slovy si odkryje obličej a ruce spojí v klíně. Zatím to nevypadá, že by se chtěla rozhlížet po ostatních. Se značně nespokojeným a trochu zoufalým pohledem si zkontroluje botu a podpatek, který je na odpis. Snad by se dal ještě přilepit, ale ona lepidlo ve svém psaníčku rozhodně nemá. Nejdříve se podívá kolem sebe na tu katastrofu, co tady natropila. Opravdu mu nechtěla poničit výzdobu. "Mrzí mě to." Teprve teď se podívala na Bastiena s pohledem štěněte, které snad očekává výprask. "Uh... a... no... a nemáte náhodou někde v kapse lepidlo?" Prsty zkoumá tu katastrofu na jejích botách. Tváře má celé červené. "Jsem fakt ráda, že se mi to nestalo u toho zábradlí." Očividně se pokouší odlehčit atmosféru, aby se necítila tak nepatřičně. Na jejím obličeji se tak objeví nemálo rozpačitý rozpačitý a trochu pobavený úsměv. Pokouší se alespoň nějak sesbírat ze země.
Uživatelský avatar
Danielle Elizabeth Killiene
Příspěvky: 230
Registrován: ned 23. bře 2014 20:39:07
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Danielle Elizabeth Killiene »

Jak jako, nejsi prefekt? Prefektem Gold Pitu jsi byl nějakou dobu. Měl bys mít proslov. *Viditelně je z toho trochu šokovaná. Vždyť on dal Gold Pitu vše. A teď nechá tuhle jistě krásnou expozici v rukách Danielse? Nechápe to. I když možná už toho má tak po krk, že mu to ani nevadí, že ten proslov nemá. Nevypadá jako by se za to chtěl prát. Docela ji to mrzí. Pro něj byl Gold Pit vždy to nejdůležitější. Jak by to jen popsala? Takový vztah k něčemu nikde neviděla. I když možná…Gold Pit pro něj byly knihy k jeho Danielle. To ji přijde jako adekvátní přirovnání. Proto trochu nerozumí, jak může jen tak nečinně stát. Zároveň to možná i chápe. Dal Gold Pitu všechno. Víc, než by možná měl. Kvůli tomu vlastně skončil i jejich vztah. Možná proto je tak osočená, že za svou těžkou práci nesklidí žádný úspěch? Možná. Trochu se zastydí, že ji něco takového vlastně vůbec napadlo. K tomuhle by se nerada vracela. Je to už několik let a radši bude žít v přítomnosti. Poslechne si o jeho chabé výmluvě, že by ho zpívání neuživilo. O tom velmi pochybuje. Ví, jak krásný má hlas. Z jeho trochu sentimentálního přiznání ji zaplesá srdce. Samozřejmě. Pan spisovatel. Usměje se a zvedne se z ní oblak naštvanosti. Možná pro něj celé to prefektování a vedení města bylo od začátku trochu utrpení a teď je konečně šťastný. Ona se taky na chvíli vzdálila od knih, když pracovala pro prefekturu. Nedělalo ji to šťastnou jako kdysi její vlastní obchůdek, ale platilo to účty a zároveň se někam podívala. Teď je ovšem mnohem spokojenější.* Tak to jsem moc ráda. Z toho prefektování se ti udělalo tolik vrásek. Už si ani nepamatuju, jak jsi vypadal předtím. *Trochu si do něj šťouchne, ale nemyslí to nijak zle.* Každopádně, aspoň budeme mít zase co číst! *Řekne nadšeně. Henry uměl svými sloupky všem projasnit den. Psal podivným, ale velmi příjemným stylem. Proto ho měli všichni rádi. Proto se do něj i ona sama před těmi několika lety trochu zamilovala. To byly ty hezké začátky. Sleduje jeho ruku, která šáhne pro sklenku vody a mile ji to překvapí. Dřív se ve stresu uchyloval k alkoholu. Je ráda, že už tomu tak není. Možná mu přeci jen post prefekta škodil.* Já jsem hrdá majitelka malého řetězce knihkupectví v Berlíně. Tam jsem po záplavách strávila celé ty čtyři roky. Ale teď jsem se vrátila. Knihkupectví v Berlíně stále mám a teď se schyluje ke koupi mého starého knihkupectví. Nedávno jsem tam byla a byla jsem zděšená jak hrozně se pracovníci ke knihám chovají. Ani je neukládají na správná místa! Řekla jsem si, že to takhle nenechám a teď s majitelem projednáváme kupní smlouvu. Takže dá se říct, že jsme se oba vrátili do starých kolejí. *Usměje se a napije se ze své sklenky šampaňského. Samozřejmě opatrně. Aby to nedopadlo jako minule. Náhle se oznámí odchod za expozicí a tak se s úsměvem omotá kolem Henryho a vykročí si to směrem k expozici. Henry ji ujistí, že ty hrozné fotky tam opravdu budou a tak se jen zasměje. To se na to těší možná ještě víc.* Takže budou jo? Nějaký hodně šťavnatý? *Co když tam narazí na nějakou jejich fotku. Co to plácá. Určitě tam narazí na nějakou fotku, kde se k sobě mají. Nechce na to teď myslet. Bude se tím zabývat až k fotografiím dojdou. Podívá se na jejich ruce a je sama sebou trochu zaskočená. Možná se unáhlila. Možná to pro všechny ostatní i pro Henryho mohlo vypadat jako zamilované gesto. Teď už ji stáhnout nemůže. Vypadalo by to divně. Achjo. Kéžby nejdřív přemýšlela, než cokoliv dělala. Možná by se nedostala do tolika situací jako za poslední týdny, že? Sama nad sebou zavrtí hlavou.* Ani jsem se nezeptala, jestli tu budeš zůstávat nebo jestli se vracíš na povrch? *Vytáhne otázku jakmile vejdou do expoziční místnosti a oči jí hned přitáhne několik vystavených kousků. Momentálně si nechce číst sáhodlouhé texty a tak se jen dívá. Třeba jí k tomu Henry i něco poví.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Bastien Morton
Příspěvky: 88
Registrován: pon 12. zář 2016 22:19:22
Přezdívka: Dolor

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Bastien Morton »

*Když si Angel začne diktovat své požadavky na klobouk, vytáhne si z kapsy pomyslný notýsek a začne si do něj poctivě zapisovat. Přece jen nechce, aby se pak v klobouku jeho výběru cítila špatně, nevkusně a nebo jako právě zmiňovaný strašák. Ještě by mu ho pak mohla narvat někam a to by ten klobouk potom už určitě nebyl použitelný, ne ne. Ještě aby pak nemlel pokaždé nějaké hovadiny, když přemýšlí nad takovými věcmi. Když by se soustředil jen na to, že se musí chovat vhodně a být dobrou společností, jistě by se při jeho vyprávění o květinách ala zloduch vyhnul takovému trapasu. Angel je ale správný sport a bere to s humorem, samozřejmě si do něj ještě musí rýpnout, a tak Bastien ví, že nepřekročil žádnou pomyslnou hranici a může v klidu vtipkovat dál. Jen možná už na jiné, lépe promyšlené téma. Když sejdou shody a on je zapomenut v pozadí právě probíhající interakce, snaží se spojit kolečka dohromady. Co vlastně ví o Angel? Je doktorka. Hm. Má psa. Hm. Pochybuje, že dívična si vyžaduje podpis právě kvůli tomu, že je Angel nějaká světoznámá doktorka, která našla lék na závažnou nemoc a zachránila miliony lidí po celé zemi. O tom by snad věděl i on sám, nebo ne? Naštěstí to ale vypadá, že jeho zvědavost nezůstane neukojená a Angel se naklání k jeho uchu, aby mu to velké tajemství prozradila. Plný očekávání se těší na nové odhalení, na novou informaci, kterou si bude muset zapsat do pomyslného notýsku s názvem "Angel a vše, co o ní víme". Je proto poměrně pobouřen, když se Angel rozhodne ho ještě napínat. Nemůže jí to mít ale za zlé, pokud s ním něco nechce sdílet, není nic, co by s tím on sám mohl udělat. Proto raději toto téma označí jako prozatím ukončené, jistě se k němu někdy ještě vrátí a to bude mít třeba větší štěstí. Vyvede je proto tedy s veselým duchem směrem k expozici, aby se stejně jako ostatní mohli pokochat. A on se při tom bude snažit přemýšlet nad něčím jiným, než nad tajemstvími, které Angel skrývá. Muzeum ještě před záplavami navštívil jenom jednou, nebo možná dvakrát. Ach, ano, dvakrát. Jednou sám a když o něm potom vyprávěl doma mamince, byla z něj tak nadšená, že musel vzít i jí. Tohle je tedy jeho třetí návštěva. Do třetice všeho dobrého, že? Když by jen věděl, co přijde, sám se sobě hlasitě zasměje. Zrovna se kochá jedním z vystavených kousků, když uslyší hlasité vyjeknutí, prudce se napřímí a ještě se pokusí zachytit Angel, která se vedle něj kácí k zemi. Nepovede se mu to, a tak následuje hlasité zařinčení, když váza s květinami, kterou převrhla, dopadne na zem. Kupodivu ale ani jeden střep. Páni. Musí se potom zeptat, kde je koupili. Bastiene! Jako by se chtěl vytrhnout z myšlenek, zakroutí prudce hlavou a sleduje Angel, která se válí na zemi a schovává svůj obličej v dlaních. Několik lidí kolem se dokonce hrubě uchechtlo. Pcha. Vychování zjevně boháčům chybí. Sám ale nemůže smazat úsměv z tváře. Jaký je tady důvod se nesmát. Angel vypadá, že je v pořádku, krev nikde není, možná jí jen bude bolet kotník a kdyby ano, nemá jediný problém s tím donést jí až k taxíku a bezpečně jí dopravit domů. Sehne se k ní a natáhne se po jejích rukou, které se trochu třesou.* Jste v pořádku? *Zeptá se a prohlédne si to "neštěstí" kolem. K opravdovému neštěstí to mělo hodně daleko.* A za co se mi prosím vás omlouváte? Za tohle? *Zvedne jednu z květin ze země a zamává s ní Angel před obličejem.* Právě jste zajistila pravděpodobně ten nejvýznamnější a nezajímavější moment celého večera. A jste v pořádku. Musím uznat Angel, že padat vážně umíte! *Zasměje se a postaví se, následně k ní natáhne ruce, aby jí také mohl pomoct na nohy. Přece jí tam nenechá jen tak sedět. Pár lidí kolem se také optalo, jestli je Angel v pořádku a nestalo se něco vážného, a tak jen se zdvořilým úsměvem pokývne hlavou. Když se Angel zeptá, jestli u sebe náhodou nemá lepidlo, už to nevydrží a hlasitě se rozchechtá. V očích mu blikají pobavené jiskřičky.* To opravdu nemám. Jsme ale přece jen v muzeu, je tady jistě spousta kanceláří a někde by se mohlo něco takového najít. Chcete, abych se zkusil poptat? *Nabídne jí a usadí jí na blízkou lavičku, aby nemusela pajdat za ním. Neměl by jediný problém s tím na chvilku započnout další dobrodružství a zkusit najít někoho z muzea, jistě i na recepci budou mít něco pořádného. Kéž by tu měl svou tavnou pistoli z obchodu, to by jim teď jistě pomohlo.*
Obrázek ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Leanne C. Kahard
Příspěvky: 231
Registrován: pát 28. úno 2014 19:46:10
Přezdívka: Lea
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Leanne C. Kahard »

Sice se v davu snaží najít Erwina, ale zároveň napůl ucha poslouchá nového prefekta, ne že by nějak blíže tušila, kdo to přesně je. Uvidí se, co přinese Gold Pitu. Nebo zda vůbec něco. Uvidíme, uvidíme. Nicméně její hledání není příliš úspěšné, jelikož si ho nevšimne až do chvíle, kdy se za ní ozve zakašlání a jeho hlas. A jak se vyleká, tak sebou trhne, skoro až nadskočí, a její loket se zanoří přesně do Erwinova břicha. Au. Ale co čekal, takhle ji děsit. Rychle se na něj otočí s omluvou na rtech a pak jí docvakne, co přesně vlastně řekl, a její rty se roztáhnou do pobaveného úsměvu. „Omlouvám se, snad Vás to nebolelo… moc.“ přistoupí na Erwinovu hru, rozhodně neumí „hrát“ tak dobře jako on, protože jí oči stále pobaveně jiskří. „Budu ráda za doprovod. Vlastně se můj původní doprovod někam vytratil.“ dodá pobaveně, naoko se rozhlédne okolo a poté přijme jeho rámě volnou rukou, psaníčko drží v druhé.
Obrázek
Zamčeno