Galavečer v Diamantovém muzeu

Uživatelský avatar
Angel Lunienne Hackett
Příspěvky: 162
Registrován: pát 27. bře 2015 22:06:34
Přezdívka: Meep
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Angel Lunienne Hackett »

Pištivý zvuk se jí očividně povedl tak dobře, že připoutala pozornost Bastiena a několika dalších lidí. Naneštěstí ji její společník nestihne zachytit, a tak Angee sedí na zemi jako hromádka neštěstí a snaží se sebrat, aby z toho nevypadala tak nešťastně. I když měla stále obličejík ještě ukrytý v dlaních, tak se značně nespokojeně zamračila, jakmile slyšela ten výsměch některých. Kdyby to nebyla Angel, jistě by jim minimálně popřála, aby se jim taky zlomil podpatek, tak! Za trest... karma. Bastien už se k ní mezitím stihl nahnout a natáhnout k ní ruce. Ty její se stále trochu třásly, protože… byla najednou prostě na zemi! Nebyla moc zvyklá nosit podpatky, protože jí přišly značně nepohodlné, takže těm potvorám moc nevěřila a měla proč! Ale ty boty si koupila přímo na tuto událost! To je katastrofa. No, zalepí je a potom si je hodí do skříně, kde na ně zase na dlouhou dobu zapomene. Na jeho otázku o tom, jestli je v pořádku, pouze přikývla a začala se rovnou omlouvat. Přeci jen mu převrhla vázu s květinami! Bylo jediné štěstí, že se nijak nerozbila. Angel je asi lehčí, než vypadá a ta zem asi měkčí, než se zdá. Stále sedí na zemi, ale na mladého muže už se o něco více usmívá, protože ten se rozhodne jí před obličejem začít mávat květinami. „No, asi taky za to, že Vám dělám ostudu?“ Zaprotestovala chabě s lehkým úsměvem a už-už chtěla namítnout i něco ve stylu, že mu přeci poničila výzdobu, než ji uzemnil tím, že vážně umí padat. Musela se rozesmát a nechala se zvednout. „Děkuji moc.“ Poděkovala mu za to, že jí pomohl na nožky. Koukala na něj už mnohem více vesele a tuhle událost už nebrala jako tragédii. „Ale nemyslete si, že teď budu padat všude, kde společně budeme, jen abych Vám zařídila nezapomenutelné momenty. Tak bych brzy přišla o všechny boty i důstojnost.“ Zažertovala s tichým uchechtnutím. Bude muset přijít na něco jiného. Lidé, kteří se zajímali o její stav, jí přišli velmi milí, takže se na ně jenom přátelsky usmála kývla hlavou na znamení, že je v pořádku. Její otázka ohledně lepidla ho očividně pobaví, když se rozchechtá na celé kolo a Ang povytáhne tázavě i stále pobaveně obočí o něco výše. Očividně to ale znamenalo, že v kapse nikde lepidlo nemá, to je škoda. Ještě předtím, než se vydají k lavičce, se sehne a zvedne vázu, aby ji tu nenechala se jen tak válet. Ta věc je těžší, než vypadá! Naštěstí se jí povedlo samotné nebo s pomocí vázu zvednout a případně tam urovnat květiny, které vypadaly kolem. Tak, po tomhle trapasu přeci nesmělo zůstat ani památky. Jeho návrh ji však potěšil, a tak vesele při pajdání k lavičce přikývla. „To byste byl opravdu zlatý! Ráda bych Vás doprovázela po zbytek prohlídky muzea, ale buď bych si musela sundat boty nebo byste mě musel nést v náručí či na zádech.“ To by rozhodně nebylo ideální ani pro jednoho a asi určitě by to nebylo společensky vhodné. „Nenechávejte mě prosím samotnou ale příliš dlouho… určitě bych způsobila další katastrofu, kdybyste mě nehlídal.“ Zazubila se na něj, a pokud odešel, tak vzdychla. Upravila si své šaty a podívala se ještě na svůj zlomený podpatek, na který se zamračila, protože ten za všechno mohl, ano. Pochybovala však, že by se jim podařilo přilepit ten podpatek, když ho má stále na noze, takže by si botku přirozeně musela sundat.
Uživatelský avatar
Theodor Crane
Příspěvky: 108
Registrován: ned 23. bře 2014 19:10:33
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Theodor Crane »

*Usměje se nad jejím malým vtípkem. Přijde mu to jako vtípek, protože mu přijde, že taková žena musí mít těchto akcí v diáři fůru. Ani se nemusí snažit ze sebe dělat něco jiného. Takováhle prostě je a neskryje to ani za hadry z armády spásy. Každý jsme nějaký. I Ira byla svá. On je svůj. Sakra podívejte se na něj. Každý by na něm poznal, že se pohybuje v akademickém světě. Asi by netrefili umění. To by možná zvládli jen opravdoví detektivové nebo velmi náruživé ženy. Ti by si možná všimli lehké žluté barvy mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Podívá se na fotku Iry a vzpomene si na těch pár měsíců kdy nezvládl na štětec ani šáhnout. Neměl na to sílu. Neměl sílu na to se pouštět do svých myšlenek. Okupovala je totiž jen ona a na takovou bolest nebyl zdaleka připravený. A teď je tady. Znovu učí a věnuje se umění. Štětec už zvládne, a i když je to občas těžké, už sem Ira tolik v myšlenkách neobjevuje. Tedy ne při malování. Zde už zvládl svou touhu zkrotit a myslí jen na nádherné a bolestné chvíle, které ho za celý život potkaly. A sice se zvládl od myšlenek na ni vzdálit při malování, jinde mu to bohužel tolik nejde. A rozhodně není připravený se o ní bavit. Na to je ještě moc brzo. Proto se jen hraně usměje na její poznámku, že vidět Iru zamračenou bylo velmi vzácné. Ani neví jak. Člověk jako ona, tedy který ji nikdy nepoznal, to nemůže vůbec posuzovat. Ani to už nikdy nepozná. Jakmile Val pronese ta bolestná slova, tak se mu na seznam dostane další důvod, proč se o ní nechce bavit. Nejen protože není připravený o ní mluvit v minulém čase, ale nechce se dostat do takové situace jako právě teď. Kdy se o ní dozví něco tak zásadního, co od její smrti vůbec nevěděl. Prvotní šok s ním hodně zacloumá a v hlavě mu vše pomalu dochází. Neví co dál. Neví co teď. Val o ní ví víc, než on sám. I když před chvílí tvrdil pravý opak. Že ji nemůže znát tolik jako on. Jak je to možné? Jak to, že to nevěděl. Všechny jeho plány a přesvědčení jsou zahaleny mlhou. Nemyslí mu to. Zároveň na tuto novinu reaguje i jeho tělo. Potí se, chce se mu brečet, nemůže dýchat, srdce mu buší jako o závod. Moc dlouho to v tomhle stavu nevydrží. I když si myslí, že to přejde a že pak bude moct dělat nevědomého známého, jeho tělo má jiný plán. Jeho stav se rychle zhoršuje. Vzduch. Potřebuje vzduch. A tak jde. Jde na lov a jeho obětí jsou dveře ven. Musí je najít a to co nejdřív. I když mu to moc nemyslí a nevidí díky slzám v jeho očích najde první dveře a naštěstí to jsou ty ven. Prozradí mu to chladný večerní vzduch a vzdalující se konverzace zevnitř. Zahne za první roh a až tam se dokáže pořádně nadechnout. Přijde si dostatečně daleko od toho všeho, od všech, od Val a hlavně od jejího obrazu. Vzpomene si na jeho malou krabičku povzbuzováku a položí na zem sklenici. Vytáhne si cigaretu, kterou se mu až na druhý pokus podaří zapálit a pořádně si potáhne. Kouř mu dá přesně to, co teď potřebuje. Obalí mu nervy a pošle ho do země klidu. Možná s tím znovu začne. Když Ira umřela, tak znovu začal, ale už se z toho dostal. Byl na lepším místě. A teď je zpátky. Zpátky ve sračkách. Znovu si potáhne a zaslechne vedle sebe hlas. Je to Val. Ani neví, proč ho šla hledat. Neví, jestli ji tu vůbec chce. Nejradši by byl sám. Proto je tak uklizený pryč. Zakroutí hlavou jako odpověď na její otázku. Nebude mu to vadit, pokud už nikdy neuslyší z jejích rtů její jméno nebo cokoliv, co se jí bude týkat. Nechce se v tom všem znovu brodit. Poslouchá její omluvu a ani neví, co si o tom myslet. Zaslouží si vůbec omluvu? Ucítí teplo na své paži a se slzami v očích se otočí za jejím zdrojem. Je to její ruka. I když si o žádnou útěchu neprosil, líbí se mu to. Od její smrti se nikomu nesvěřil. Před všemi svou bolest skrýval. Nikdo mu nekondoloval, když umřela. Proč by taky? Nebyli spolu spolu. Ale byli něco. A jak příjemné je teď mít někoho, kdo se stará. Podívá se na Val a všimne si, že na sobě ani nemá kabát. I když právě prodělal mírný panický záchvat, stále je gentleman. Přesně, jak ho to učila maminka. Vloží si cigaretu do úst a svlékne si své sako. Jeho zahřívá omamná cigareta a bolest. Ji nezahřívá nic. Podá jí své sako a doufá, že si ho oblékne. Nechce, aby se kvůli němu a jeho chybám nakazila nějakou chřipkou nebo angínou. Z cigarety si potáhne a znovu si ji vezme do ruky.* Je zima. Vezměte si ho. *Podívá se jí do očí a i když má v sobě spoustu bolesti, tak se malinko usměje.* Děkuju. Za omluvu. Ale nemusela jste za mnou kvůli tomu běhat.
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Erwin Uriel Kahard
Příspěvky: 266
Registrován: pát 28. úno 2014 19:35:42
Přezdívka: Tezia Raven
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Erwin Uriel Kahard »

*Nadšeně očekává, jaká bude Leina reakce. Občas na ní s touto hrou vyrukoval, někdy doma, někdy když se měli sejít na kávu po práci, někdy i v posteli, protože udržovat manželské lože teplé je jedna z mnoha věcí, co přiživují dlouhodobý vztah. Než mu však stihne odpovědět, zaboří jeho žena svůj krásný, útlý, ale dostatečně silný loket kousek pod jeho žebra s takovou razantností, že se mu sevře žaludek. Vyhekne jak překvapením, tak bolesti a mírně se skloní, udělá krok zpět a ztěžka polkne. Miluje svou ženu, ale její zbrklost se opravdu nemění. Když se na něj Lea otočí s omluvou, jen lehce zavrtí hlavou a pousměje se.* V pořádku, má chyba. Neměl jsem se k Vám tak přikrást.* Narovná se, lehce si urovná smoking, srovná motýlka a znovu se usměje, aby Lee ukázal, že už je vše v pořádku. Ano, sice ten šťouchanec stále cítí a znatelně, ale to za chvilku přejde. Teď si chce hrát.* Vytratil? Který hlupák nechal o samotě tak krásnou ženu? *Počká, až se ho Lea chytí a mezi lidmi ji protáhne do expozice. Pomalu se procházejí mezi fotkami tiše starého Gold Pitu, občas ho nějaké obrazy opravdu zasáhnou, zvláště ty, které ukazují Gold Pit po záplavě. Je to už pár let, ale stále to má v živé paměti... tyhle věci se jen tak nedají zapomenout. Musí se s nimi naučit jen žít. Když se ocitnou na konci expozice, už je plný všech možných pocitů a trochu i zralý na panáka. Nečekal, že když se znovu nastěhují pod zem, že jej minulost bude neustále pronásledovat.* Slečno, mohu Vás pozvat na skleničku? Nebo byste raději šla tančit? * Volbu nechá na Lee, je tu dnes přece jen za dámu a ty mají řídit společenský život.*
Obrázek Obrázek
Obrázek
Uživatelský avatar
Vypravěč
Příspěvky: 297
Registrován: pát 28. úno 2014 17:53:54
Přezdívka: VZZ
Kontaktovat uživatele:

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Vypravěč »

Šťastné shledání a úsměvné loučení. Erwin a Lea konečně mohou odstartovat svůj večer, Angel ale pro změnu zůstává sama sedět na lavičce, pokojně vyčkává na Bastiena, který by v tento večer mohl svést hrdinský čin. Už mu chybí jen nějaký ten kůň a mohl by být rytířem. Sehnat lepidlo by nemuselo být zas tak těžkým úkolem, sehnat ale někoho, kdo by ho k němu mohl dostat už je o trochu složitější. Poté, co ho vyhodí z kuchyně, kam se nedopatřením zapletl, pokračuje ve svém bloudění.

Angel se to ale už zdá jako dlouhá doba. Rozhodne se proto vyrazit na hon za Bastienem a ideálně i svým vysněným lepidlem. Bosé nohy ale na takhle našlapané akci jsou docela riskantní volbou, bacha na prsty.

Polibek na každou tvář, takové přivítání čeká Valerie od pana prefekta. Jaký z toho má asi tak pocit? Benjamin musí otevřít flašku, zatímco muž, který jeho večer dělá akorát peklem, koketuje s jeho společnicí. Šampaňské se rozlévá, i pár lidí z rady se k nim připojí a čekají na nějaký klišé přípitek. Slova byla pronesena a je čas se napít. Angel při snaze najít Bastiena ale naráží do prefekta, sklenka sice zůstává v jeho rukou, ale jistá část jejího obsahu je teď už na zemi a jeho kalhotách. Vypadá to, že blondýnka má dnes vskutku svůj den, snad na ní bude ten velký vlk milý.

Benjamin a Valerie přihnou ze sklenek, oba dva frustrováni průběhem dnešního večera samozřejmě na locích nešetří. Zajímavá chuť, to musí uznat. V dalších vteřinách je však slyšet zvuk tříštícího se skla a drobné tělo Valerie se za doprovodu vyděšeného křiku jedné z přítomných kácí k zemi, Benjamin se jí snaží zachytit, sám se ale necítí nejlépe. Přítomní kolem celou situaci sledují se zmateným výrazem, pohled to není pěkný. Cosi u pusy a cukání těla, už i Benjamin upadá do mdlob.* Nepijte to! *Vyráží prefektovi sklenku jeden z jeho bodyguardů, panika se přesouvá davem dál a každý odkládá své skleničky s myšlenkou, zda i oni se stali jednou z obětí, toho, co se tady děje. Ať je to cokoliv.* Je tady nějaký lékař? *Křikne mladá slečna klečící u dvou těl do davu. Daniels je z místa eskortován dřív, než si vůbec většina lidí zvládne uvědomit, co se tady vlastně děje. Šepot se ale postupně mění v hlasitý hlahol, davem se šíří slova, že někoho otrávili. Netrvá dlouho, než procestují celé muzeum. Erwin si rychle rozmýšlí pozvání na sklenku, namísto šaškování je teď prioritou ochránit svou ženu. Možná je na čase odsud zmizet?
Uživatelský avatar
Bastien Morton
Příspěvky: 88
Registrován: pon 12. zář 2016 22:19:22
Přezdívka: Dolor

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Bastien Morton »

*Když souhlasil se svým vysláním na hon za lepidlem, netušil, že to bude až tak obtížné. Samozřejmě nechtěl, aby chudák Angel musela po muzeu pajdat o jednom podpatku, nebo snad dokonce chodit bosa. To by si snad raději zul své boty a půjčil jí je. Sice by v nich trochu plavala, ale oproti chladu od nohou je to určitě pořád lepší. Nebo ponožky! Ano, mohl by jí půjčit ponožky. Na chvíli se zastaví a povytáhne si kalhoty, aby zkontroloval, jaké ponožky má vlastně na sobě. Hmm. Ty by jí moc nepomohly. Pokrčí nad svými úvahami rameny a pokračuje v hledání. Snažil se najít někoho, kdo vypadá aspoň trochu profesionálně, nebo má alespoň nějakou jmenovku nebo něco takového. Měl ale nulové štěstí. Když se pak omylem ocitne v kuchyni, ze které ho vzorově vyřvou, s omluvným pohledem vycouvá a rozhlíží se dál. Místo ponožek ale zahlédne Angel, která je zrovna v konfrontaci s…prefektem? Zvídavě nakloní hlavu na stranu a prohlíží si ten zvláštní zjev. To snad chce i on podpis? Než má ale čas přemýšlet nad tím vším byť jen o vteřinu déle, slečna, která postává ve skupince u které je teď Angel se skácí k zemi, po jejím vzoru následuje muž vedle ní. Po zádech mu přejede nepříjemný mráz a cítí, jak se mu všechny svaly v těle napnou, zatímco se snaží spojit, co se tady děje. Pár lidí uskočí stranou, vyměňují si starostlivé a vyděšené pohledy. Jak na povel, který bleskově vyjde z jeho mozku, vyrazí směrem, kde vidí svůj doprovod. Všechna pozornost je teď na postavách na zemi, stáhne jí tedy stranou a drží jí blízko u těla.* Jste v pořádku? Co se stalo? *Pohlédne jí starostlivě do obličeje, pak svůj pohled zase stočí k dění před nimi. Dva lidi na zemi, zvláštní stahy jejich těl, u pusy tolik slin a pěny, že vypadali jako hladový pes. A Bastienovi z toho začínalo být nevolno. Nikdy nebyl u situace, která vyžadovala rychlý přístup a pomoc. U nějaké pohotovosti. Nebyl jako jeho společnice, nebyl na to zvyklý. Proto v tu danou chvíli tak nějak zamrzne, jediné na co se zmůže je zděšeně přihlížet. Když někdo, pravděpodobně ochranka, vyrazí prefektovi skleničku z ruky a začne ho odvádět stranou, pohlédne na Angel, ruce jí položí na ramena a slabě s ní zatřese.* Pila jste něco? Pila? *Ovládal ho opravdový strach, strach o ní. Copak on ví, co měla za lubem, když jí tady obskakoval divadlo kvůli lepidlu? Neví, jak dlouho tady stála, neví vlastně nic. A tak se to z ní teď snaží…no…očividně vytřást.*
Obrázek ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Valerie Adams
Příspěvky: 38
Registrován: sob 25. črc 2020 18:43:37
Přezdívka: Dolor

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Valerie Adams »

*Stála před muzeem, ve tmě a chladu, oči přišpendlené na siluetě muže, kterého pár minut zpátky pravděpodobně hodně rozhořčila. Nepatří k těm lidem, co se musí nahned všem kolem sebe omlouvat za sebemenší nedorozumění. On ale vypadal, jako milý chlap, mozek mu taky nechyběl a jak už párkrát vzpomněla, jeho přítomnost při společné pracovní neděli byla více než milou. Když Theo tedy otevře pomyslné dveře, trochu uvolněněji se k němu přiblíží, v hlavě hledá slova stejně dlouho, jako hledá jeho, ale nakonec je přece jen schopná přijít s nějakou omluvou, vysvětlením. Nebylo to nic světoborného, ale bylo to upřímné a šlo to od srdce, a tak doufá, že i k tomu jeho se to zvládne prokousat. Teď, když je u něj blíže, může vidět jeho obličej, který se doposud skrýval ve stínech budovy. Teď ale vidí, jak je plný bolesti, smutku a jeho oči plné slz. Cítí, jak i v ní to hrkne. Nevěděla, jaké to je potýkat se s takovou ztrátou. Za život jí zemřel možná tak křeček. Nedokázala si proto ani představit, jak se teď asi musel cítit. Čtyři roky nestačí? Taková myšlenka jí děsila. Děsila jí představa, že i ona bude potřebovat čtyři roky, když by se stalo něco strašného. Pro ní jsou čtyři roky dlouhá doba. Nikdy nezůstala dlouho na jednom místě, ne déle než přes rok. A teď se dovídá, že vyrovnat se s bolestí trvá ještě déle. Když se muž před ní začne svlékat, chce ho v jeho pohybech zastavit. Pravdou ale je, že jí je trochu chladno a nechce ho odmítnout. Třeba je to právě to, co teď potřebuje, aby se cítil alespoň o trochu lépe. Proto se na něj jenom usměje a poděkuje za jeho štědrost. Přehodí si sako přes ramena a před svou hrudí ho semkne v ruce, aby snad někam neuletělo, nebo jí nespadlo na zem.* Možná, že nemusela. Ale chtěla jsem. *Podotkne a a zahledí se kamsi před sebe. Chce pokračovat. Chce mu nabídnout rámě, na kterém by mohl plakat, ucho, které by ho mohlo vyslechnout, nebo přátelské objetí, které by do něj vehnalo trochu tepla. Slyší ale, jak známý hlas volá její jméno. Benji. Ani se u nich dlouho nezdrží, jen jí stroze oznámí, že si Daniels vyžaduje jejich společnost a že musí jít. V další vteřině už se zase otáčí a míří ke vchodu. Val se za ním zamračí, copak to musí být hned? Nemůže tady ještě chvíli postát a povídat si? Kéž by jí alespoň poprosil...* Omlouvám se, ale vypadá to, že musím běžet. Možná se ještě potkáme později? *Její sbohem, ať už je na jakkoliv dlouhou dobu, je krátké, Benjamin už se jí totiž pomalu vzdaluje z dohledu a ona ho zase nechce uvnitř pracně hledat. Krátkými kroky se tedy rozcupitá za ním jak poslušný pejsek, který by se mu ale nejraději zakousl do jistých citlivých partií, a to pořádně. Na posledním schodu si uvědomí, že má kolem sebe stále Theovo sako. Otočí se jen tak napůl, než zase zaslechne své jméno a Benjamin jí za ruku táhne sebou. Bude hold Thea muset najít později a vrátit mu ho. Snad se mu do té doby nic nestane. Konečně dorazí na místo činu. Kéž by jen věděla, jak tento název bude v pár minutách odpovídající. Prefekt se po ní vrhne sotva se zastaví. Prý že o ní Benjamin mluví, ale že si s ní chce popovídat sám, bla bla bla. Její myšlenky jsou stále tam venku, před muzeem, s Theem, který by teď neměl být sám. Benjamin načne flašku a začne všem rozlévat do prázdných skleniček. Necítí se v této společnosti dobře. Všichni jsou umělí, jejich úsměvy jakbysmet. Možná, že se jí povede po jedné skleničce omluvit? Daniels pronese nějaký ledabylý proslov, který moc nevnímá. Zapíchne do Benjiho zlý pohled a přiťukne si s ostatními, načež do sebe skleničku skoro obrátí. Co na tom, že to pro slečnu není dobrý obrázek. Když by jí z této skupinky vykázali, byla by jedině ráda. Snaží se vnímat, co se děje kolem ní, ani nestačila postřehnout, že má Daniels na nohavicích mokrý flek a baví se s drobnou blondýnkou. Slova jí nějak tak splývají všechna do jednoho, dlouhého a nesmyslného. Stejně tak lidi. Že by toho vypila už tak moc? Hloupost. Měla jen pár skleniček a je zvyklá vypít víc, než to. Z fleku před ní se stává dlouhá šmouha, která se s ní táhne až do chvíle, kdy její hlava trefí podlahu. Pak už je to jen černočerná tma.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Angel Lunienne Hackett
Příspěvky: 162
Registrován: pát 27. bře 2015 22:06:34
Přezdívka: Meep
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Angel Lunienne Hackett »

Opravdu na Bastiena vyčkávala, ale postupem času jí přišlo čekání až příliš dlouhé. Přeci jen by byla nerada, kdyby se někdo kvůli ní ztratil nebo dostal do nějakých nepříjemností. Věděla však, že ho nemůže najít tak, že bude pajdat. Proto si rozepne pásky, které byly obepnuté kolem jejích kotníků a opatrně z bot své nožky vyvlékne. Znovu pásky zapne a obě boty chytne do jedné ruky společně se svým psaníčkem. Dneska očividně neměla svůj den. Co když jí Bastien utekl za jinou a lepší společností? Pokud by ho našla a zjistila, že je tato skutečnost pravdou, nejspíše by se šla rozloučit a byla by na jednu stranu ráda, že se baví, i když by ji to samozřejmě zamrzelo. Ťapala bosky po zemi a pokoušela se vyhnout lidem, kteří nebyli zrovna příliš ohleduplní a mohli by jí dupnout na nohy. Jedna postarší dáma dokonce zdvihla své brýle na tyčce, aby se podívala s opovržlivým pohledem na její bosé nohy a nespokojeně zamlaskala. Angel jenom pokrčila s úsměvem, který naznačoval, že ji to moc nezajímá, rameny a pozdvihla boty, aby ukázala ženské zlomený podpatek. Žena jenom zakroutila hlavou a raději se vydala dál. Angel se trochu uchichtla a raději se dále rozhlížela po muži s tmavými vlasy a očima plnýma tančících jiskřiček. Zrovna měla otočenou hlavu a nevšimla si, že se blíží až nepřiměřeně blízko k osobě, která byla středobodem jedné části dnešního večera. Octla se až v nemyslitelné blízkosti jejich nového prefekta, na kterého neměla nijak vyhraněný názor, i když od svých přátel (třeba od Jimmyho) slyšela spoustu věcí. Drcla do něj a vylila část obsahu v jeho skleničce. Jedna ručka okamžitě putovala před její ústa. "Oh! Pane prefekte, já se moc omlouvám!" Ne, opravdu očividně neměla svůj den. Co se jí ještě stane? Někdo tady omdlí a ona ho bude muset oživovat? To by byl akorát tak zlatý hřeb večera, ale to se určitě nestane. Na další slova však nebylo tolik času, jak by původně všichni předpokládali. Cukne sebou, když zaslechne ránu a všimne si ženy, která se najednou skácela k zemi. Angel vytřeští oči a pustí boty na zem bez toho, aby si jich dále všímala. Asi se s tím omdlíváním unáhlila? Ne, tohle bylo něco naprosto jiného. Nebyla to pouze ona, kdo omdlel a začal se svíjet v křečích - její vzor následoval i muž, který načínal láhev a rozléval šampaňské. Kdo to sem dal? On určitě ne. Proč by to pil, kdyby to věděl? Rychle pohledem přejela ostatní, aby zjistila, jestli se někdo další má v plánu kácet k zemi. Pohled jí opět padl na ty dva, kteří potřebovali okamžitou pomoc. Nevypadala zhnuseně a vyděšeně jako ostatní - na takové situace byla ostatně zvyklá. Než však stihla cokoliv udělat, tak se odnikud vynořil Bastien, který ji přitiskl k sobě a stáhl ji stranou. Angel značně překvapeně zamrkala a zvedla k němu hnědá očka. Odkud se tu tak rychle vzal? Nevšimla si jeho příchodu. Možná zrovna nebyla vhodná doba na to, aby pronesla: "Tak jsem vás našla", proto se raději zdrží komentáře. Zastaví se a Angel vidí tu starost, s jakou si Bastien prohlíží její obličej. Snad se snažil najít jakoukoli stopu po tom, že by jí mělo začít být také nevolno. "Otrava," pronese tiše na vysvětlenou a kmitne pohledem k těm dvěma. Možná její odpověď v tom hlaholu všeho zanikla. Ani by se tomu nedivila. Mezitím prefektovi vyrazili z ruky skleničku a jeho bodyguardi ho odváděli do bezpečí. Kukadla vrátila bleskově opět k Bastienovi, když položil ruce na její ramena a slabě s ní zatřásl. Viděla na něm, že se opravdu bojí. Proto zavrtěla hlavou a rozhodla se ho uklidnit. Psaníčko si dala pod podpaždí a nejdříve své ruce položila na ty jeho, které měl na jejích obnažených ramenou. Nechtěla, aby zbytečně panikařil. Potom drobné ručky přesunula na jeho tváře, aby získala jeho plnou pozornost a snad tak alespoň trochu zabránila tomu, aby se musel dívat na ty dva na zemi. "Bastiene, jsem v pořádku. Nic se mi nestalo." Jemně palci párkrát přejela po jeho tvářích v konejšivém gestu. Přeci ho tu nemohla jen tak nechat vyšilovat! Všimla si, že mu pohled na svíjející se těla neudělal příliš dobře a nechtěla riskovat, že se jí tu ještě složí. Samozřejmě jim chtěla pomoci, ale on se o ni tak bál a ona ho nechtěla děsit ještě víc tím, že mu nic neřekne a nerozptýlí jeho obavy. "Nic jsem nepila, nebojte." Jen jsem zvládla polít prefekta, což bylo... vlastně pro něj dobře, ale to ti řeknu potom. Dokončila svou větu v myšlenkách. Snažila se mluvit relativně klidně, aby ho ještě víc neznepokojovala. Bylo tak hezké vidět, že se o ni bojí. Přeci jen to nebylo zas tak dlouho, co se poznali a nebyli spolu tolikrát, proto ji to potěšilo ještě o to víc. "Bastiene, musím pomoci." Zaslechla vedle sebe ženu, která se rozhodla zavolat záchranku, a otočila k ní trochu hlavu. Potom věnovala pohled zase Bastienovi. Zaslechla ještě zoufalou a hlasitou otázku ženy, která u těch dvou klečela, jestli je přítomen nějaký lékař. Pod tím dotazem se na okamžik trochu přikrčila snad pod tíhou viny, že tam ještě není a někdo o lékaře musí vůbec žádat. "Záchranáři jsou tu hned. Bude to chvilka, ano?" Pokud Bastien nezačal nijak extra protestovat, Angel mu vložila do ruky své psaníčko s doklady, penězi a telefonem. Vůbec jí nenapadlo, že by s tím mohl třeba někam utéct. Takové myšlenky ji ohledně jeho osoby ani nenapadly. Pokud jí to bylo umožněno, bosky doběhla se slovy, že je doktorka, k těm dvěma na zemi, aby jim mohla poskytnout první pomoc. Nejdříve se věnovala slečně, protože ta padla k zemi jako první a byla přeci jen o dost drobnější než mladík, který šampaňské nalíval. Několik lidí, kteří byli ochotní pomoct, si instruovala podle toho, jak potřebovala, aby neudělali žádnou chybu a byly užiteční. Opravdu nečekala, že večer skončí takhle. I při své práci se však neubránila tomu, aby čas od času zkontrolovala Bastiena, jestli je v pořádku. Čas od času kmitla pohledem i ke dveřím, aby zjistila, jestli se už záchranáři blíží. Pokud by přišli, popsala by jim přesný průběh situace i možnou příčinu a rovnou jim poradila, co mají dělat.
Uživatelský avatar
Bastien Morton
Příspěvky: 88
Registrován: pon 12. zář 2016 22:19:22
Přezdívka: Dolor

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Bastien Morton »

*Přijde mu až zajímavé, jak rychle se může příjemný večer plný tlachání, smíchu a dobré společnosti proměnit na něco, co mu v hlavě pravděpodobně bude hrát ještě hodně dlouho a rozhodně to nebude pod štítkem "dobré vzpomínky". Ani neví, co ho děsí víc. Fakt, že neví, co se děje, jestli se Angel něco nestalo nebo jestli se ještě nebude dít něco dalšího, horšího. V tomhle městě jeden nikdy neví. Říkal si, že po té tragédii bude vše jinak. Lidé si uvědomí hodnotu života a toho, co mají kolem sebe, naschvály vlivných lidí v tomhle městě přestanou existovat. Ale podle všeho se pletl. Když Angel pronese to jedno slovo, přejede mu mráz po zádech. Takže...to byl úmysl. Úmysl někoho zabít, nebo rovnou více lidí? Nad tímhle nemůže přemýšlet, nedělá mu to dobře. Nejraději by si sedl někam stranou a zhluboka dýchal, díval se jiným směrem, nebo úplně nejlépe - vzal Angel a vypadl odsud. Její slova ho alespoň trochu uklidní. A také její ruce, které se znenadání objeví na jeho tvářích. Je mu to příjemné. Sálá z nich teplo, které se z jeho tváři postupně přesunou i do zbytku jeho těla, přikryje ho do pomyslné deky a hned se cítí o něco málo lépe. Chápavě přikývne a svěsí ruce podél svého těla, párkrát se zhluboka nadechne ve snaze se uklidnit a vehnat tak potřebný kyslík do svých polic. Na zlomek vteřiny má tendenci opět hlavu otočit směrem k tělům ležícím na zemi, naštěstí se ale včas zastaví. Přesto, jako by chtěl předejít tomu, aby se to opravdu nestalo, na okamžik pevně sevře víčka a napočítá do tří. Tak, jak ho to učila maminka, když byl malý a něčeho se bál nebo byl z něčeho nervózní. Když oči zase otevře, zahledí se rovnou do těch Angel, je to pro něj v tuhle chvíli takový záchytný bod. Záchytný bod, který ho bohužel musí opustit. Samozřejmě jí nemůže bránit v tom, aby jim pomohla. Je to její práce! Což v tuhle chvíli obdivuje ještě víc, než kdy dřív. Sám by se zmohl jen tak na vytočení telefonního čísla záchranné služby. Když Angel zmizí z jeho zorného pole, sklopí hlavu a zase se párkrát zhluboka nadechne. Když do něj narazí někdo z panikařících přítomných, málem ztratí rovnováhu, proto se rozhodne, že bude rozumnější přesunout se někam stranou. Ideálně někam, kde si bude moct sednout a bude to daleko odsud, aby se nemusel dívat na tu hrůznou scénu. Jako tělo bez duše se s pohledem stále přišpendleným k podlaze plouží davem, najde první lavičku a usadí se na ní. Hlavu sklopí mezi kolena a zhluboka dýchá. Co je to za zvláštní stav? Nikdy se takhle necítil. Nikdy takhle nepřestal fungovat, ani jeho tělo a už vůbec ne jeho hlava. Co se to děje? Co se to ksakru děje? Ruce obepne kolem své hlavy a pevně je semkne, jako by si sám snažil zamezit v tom tu hlavu znovu zvednout. Všechno bylo tak zvláštně mlhavé. Možná omdlí. Ne, nemůže omdlít. Nesmí panikařit, musí dýchat. Raz. Dva. Tři. Slyší zvuk koleček a opatrně vykoukne ze svého úkrytu. U vchodu už jsou zdravotníci a s pojízdnými vozítky míří směrem k místu, kde se to stalo. Bude po všem. Brzy bude po všem.*
Obrázek ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Angel Lunienne Hackett
Příspěvky: 162
Registrován: pát 27. bře 2015 22:06:34
Přezdívka: Meep
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Angel Lunienne Hackett »

Moc dobře věděla, co dokáže takový šok provést s člověkem, protože o svého společníka měla nepředstíraný strach. Jeho obličej jemně svírala ve svých dlaních a pokoušela se ho uklidnit. Alespoň trošku. Její snaha byla relativně úspěšná, když pustil její ramena a ruce svěsil podél těla. Měla tendenci ho za ruku vzít a dovést ho k některé z laviček, aby si sedl a počkal tam na ni, že bude hned zpátky. Na to však nebylo tolik času, protože by se musela přes lidi prodrat tam a zase zpátky. Většina z nich panikařila, tudíž to nebylo zrovna proveditelné. Zatím ruce z jeho tváří nesundavala, protože si všimla toho, jak pevně sevřel víčka a snažil se zhluboka dýchat. Soucitně si ho prohlédla, než pohledem zkontrolovala ty dva. Tenhle stav netrval dlouho, protože se zase zahleděl do jejích očí. Viděla, jak z toho všeho byl zmatený a nevěděl, co si v téhle situaci má počít. Ona nevěděla, proč by tohle někdo vlastně dělal. Někdo chtěl otrávit Danielse? Samozřejmě to neschvalovala, ale mohl si k tomu vybrat alespoň jiné místo než akci plnou lidí, kterým přivodí na nějakou dobu trauma. Ještě jednou ho pohladí palcem po tváři, než musí opravdu zmizet. Nebyl čas ztrácet čas, i když tuhle chvíli s Bastienem za ztrátu času rozhodně nepovažovala. Starala se o ty dva otrávené, když konečně zaslechla kolečka a muže, jak křičí, aby jim udělali lidé cestu. Ti se rozestoupili v rámci možností a Angel se narovnala. Všechno záchranářům popsala, aby věděli rovnou do čeho jdou. Dokonce jim poradila i jméno lékaře, který měl dnes na starosti celou pohotovost a byl ze všech nejzkušenější, bylo potřeba jednat rychle. Potom už jí nic nebránilo k tomu, aby se vrátila za Bastienem. Nejdříve se ještě podívala na ty dva, které záchranáři nakládali na nosítka. Od jednoho si ukradla několik dezinfekčních kapesníčků, aby si utřela ruce. Sice si je kupodivu nijak nezašpinila, ale byla v těchto věcech nemálo opatrná. Kapesníky vyhodila. Zavrtěla nad tím ještě hlavou, když si na chvíli přiložila dlaně na obličej a frustrovaně vzdychla. Takový pěkný večer to byl! Otočila hlavu k místu, kde nechala stát Bastiena. Srdce se jí na malý okamžik rozbušilo strachem rychleji, protože ho nikde neviděla. Až po několika chvatných krocích si ho všimla, jak sedí na lavičce a tváří se jako boží umučení. Nebo tak jí to alespoň přišlo. Samozřejmě nezapomněla na to, že někde potratila svoje boty, ale lidé je v té panice, jak se snažili vyklidit prostor, někam odkopli. Nechtěla je hledat, to teď opravdu nebylo důležité. Sedla si vedle Bastiena na lavičku. Možná to nebylo tak úplně vhodné, ale cítila, že Bastien je z toho stále otřesený a nějaké utěšení by se mu hodilo. Tak nějak automaticky mu přes záda přehodila ruku a položila si ji na jeho rameno. Tou druhou ho také objala a pak svoje ručky na jeho rameni spojila. Objala ho, aby se necítil sám a ještě trochu se uklidnil. "Budou v pořádku." Ujistila ho a položila si bradu na jeho rameno, když k němu upírala svá čokoládová očka. "Budete v pořádku vy?" To byla ta důležitá otázka a Angel ji pronesla se značnou starostí v hlase. "Půjdeme?"
Uživatelský avatar
Bastien Morton
Příspěvky: 88
Registrován: pon 12. zář 2016 22:19:22
Přezdívka: Dolor

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Bastien Morton »

*Ani neví, jak dlouho to je, co už na lavičce sedí. Koutkem oka vidí pohyby lidí, jak se přesouvají z místa na místo, jak křičí po svých milovaných a jak se snaží odsud zmizet. Také by si přál zmizet. Prostě se odsud vypařit a probudit se ve své posteli, ideálně ráno před plesem. Jako nějaký superhrdina by předešel katastrofě a lidé by ho oslavovali. Ne že by o něco takového stál. Jen by rád dnešní děsivé momenty zapomněl, nebo je alespoň přemazal lepší, hezčí vzpomínkou. Oči už ani raději nezvedá. Ví, že se kolem něj něco děje a že záchranáři už jsou na místě a pravděpodobně je teď už všechno pod kontrolou. Přesto se nechce dívat. Nechce vidět víc, než už viděl, a tak jen očima skenuje špičky svých naleštěných bot. A hele. Šmouha. Hlahol lidí pomalu utichá, většina panikařících lidí se dostala už ven z muzea a tak se teď jen šeptem nesou slova o tom, co se asi mohlo stát a kdo to vlastně byl. Ale ani ty Bastien nevnímá. První co opravdu skutečně vnímá jsou ručky, které se kolem něj obtočí. Ani se nemusí dívat, aby věděl, kdo to je. Nějak tak instinktivně se položí do jejího objetí a zhluboka vydechne. Všechen ten kyslík, o který se doteď snažil nepřijít pomalu vypustí ven a nahradí ho novým. Přijde si zranitelný a je sám ze sebe zklamaný. On by měl být ten, co dává pozor. Na ní i na sebe. Jenže teď je tady složen v ženském objetí, jako nějaká hromádka pampelišek, do které stačí fouknout a už jí nikdy nikdo znovu neseskládá. Budou v pořádku. To je asi dobrá zpráva. Pořád tedy neviděl někoho umřít. Snad. Napřímí se a vymaní se z jejího sevření, přestože mu bylo velice příjemné. A dokonce ho i uklidnilo natolik, aby se rozhlédl po místnosti, nakonec ale očima vyhledá ty její a se smutným pohledem do nich pohlédne.* Omlouvám se. Vůbec nevím, co se to se mnou stalo, úplně jsem přestal fungovat... *Sdělí jí své trápení a zakroutí nad svým počínáním hlavou. Možná nebyl dostatečně chlap. Dostatečně drsný a zvyklý na takové věci. Možná lidé v jeho minulosti měli pravdu. Zatřese hlavou ve snaze vyhnat z ní hlasy minulosti a povzdechne si. Vypadnout odsud zní jako ten nejlepší nápad. Už se chystá postavit, když si všimne, že Angel zpod šatů vykukují bosé nožky.* Vaše boty. *Poznamená a rozhlédne se kolem, jestli je náhodou někde nezahlédne. Pohledem najde jednu. Dost blízko místu, kde se to celé stalo, přesto ale spolkne knedlík v krku a vydá se tím směrem. Ani si nevšiml, že už je tu i policie, která místo pomalu uzavírá. Sehne se pro botu a rozhlédne se kolem, druhá nemůže být daleko. Nakonec i tu najde, zakopanou pod lavičkou. Její ulomený podpatek už ale nikde není. Možná ho Angel dala do psaníčka a jen na to zapomněl. Možné to je. Se svým úlovkem se plouživým krokem vydá zpátky k Angel. Cítí se už o něco lépe, čerstvý vzduch mu také jistě pomůže.* Našel jsem je. Jednu tedy pořád bez podpatku a lepidlo jsem také zrovna nesehnal. *Pokrčí slabě rameny a pokusí se alespoň trochu usmát. Může být vlastně radost. Angel je v pořádku, on také. Kromě rozsypané vázy, ulomeného podpatku a traumatického zážitku není tedy proč smutnit. Vytáhne z náprsní kapsy telefon a zkontroluje čas.* Tak pojďme. Venku je jistě spousta taxíků a tak se nám některý podaří ulovit. Nechcete tam vzít? *Navrhne jí zcela vážně. Asi by to pro ní mohlo být pohodlnější, než pajdat o jedné zdravé botě, nebo ťapat bosky. A on se cítí už dostatečně silný na to, aby jí bezpečně odnesl až k autu a neomdlel přitom. Navíc kolik ona tak asi může vážit? Jistě by jí unesl ještě třikrát! Pokud souhlasí, nechá jí naskočit buď do náruče, nebo na jeho záda, podle toho, co jí je pohodlnější a co její šaty zvládnou. Jestli však odmítne, může jí alespoň nabídnout rámě, aby se jí pajdalo pohodlněji.*
Obrázek ObrázekObrázek
Zamčeno