Galavečer v Diamantovém muzeu

Uživatelský avatar
Angel Lunienne Hackett
Příspěvky: 162
Registrován: pát 27. bře 2015 22:06:34
Přezdívka: Meep
Bydliště: Gold Pit

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Angel Lunienne Hackett »

Bastien se ihned do jejího náručí položil a vydechl z plic takové množství vzduchu, že si ho tam snad schraňoval už tak dobrou hodinu. Na chvíli zavřela oči, aby si tichounce povzdychla. Ne nad tím, jak se schoulil do jejího náručí, ale spíše nad tím, že si tihle lidé nedokáží dát pokoj ani po tom, co se znovu Gold Pit otevřel. Na další akci ji bude čekat jistě nemilé překvapení v podobě nějakých výbuchu nebo rachejtlí. To by tak scházelo. Jakmile cítí, že by se Bastien rád narovnal, samozřejmě ho pustí, protože ho nehodlá držet násilím. Trochu se od něj tedy odtáhla, aby nenarušovala jeho osobní prostor více, než v tuhle chvíli potřeboval. Dokonce se rozhlédl kolem sebe po místnosti, než se jeho smutné oči vrátily k těm jejím. Jeho oči, ve kterých většinou poskakovaly veselé plamínky, byly najednou prázdné. Po jeho slovech pouze zakroutí hlavou v nesouhlasu. "Bastiene, vůbec se neomlouvejte. Tohle je naprosto běžná reakce." Pohladila ho po rameni, než ruce zase sepnula v klíně. "Myslím si, že jste to naopak zvládl celkem obstojně." Jemně se na něj pousmála. Chtěla ho přivést na jiné myšlenky. "Neomdlel jste." Dodala ještě na vysvětlenou, než se to rozhodla trochu rozvést, aby mu trochu napravila mínění o jeho vlastní osobě. Zahleděla se před sebe a spustila: "Mám kamaráda, který je hora svalů, měří přes dva metry. Každý si o něm myslí, jaký je to drsňák, ale když nastala podobná situace, omdlel." Dokončí svůj motivační proslov, který mu měl dokázat, že to opravdu zvládl bravurně! Raději se ho ale zeptá, jestli mohou vyrazit. Bastien očividně ale na rozdíl od ní nehodlal opomenou fakt, že je bosky. Zvedla nožky lehce do vzduchu a zakmitala jimi. Chtěla mu odpovědět něco ve smyslu, že to bez nich na chvilku přežije, ale to už se její společník zvedl a neohroženě se vydal na lov. Jednu botu ukořistil v podstatě hned, jen tu druhou chvíli hledal, protože byla odkopnutá pod jednu z laviček. Ona ho sledovala, ale když se jejím směrem nedíval, úsměv z její tváře zmizel. Tyhle situace neměla ráda. Sice na to byla zvyklá, ale stejně pochopitelně preferovala klid. Bylo dobře, že tady byla a poskytla jim adekvátní první pomoc, ale to je asi tak jediné plus. Možná měla Bastiena přesvědčit, ať se jdou jenom projít někam do parku a alespoň mohou strávit nějaký ten čas se Sunshine. Když se k ní ale Bastien začal vracet, tak se na něj opět pouze jemně usmívala, aby nedala tolik najevo své zklamání z tohoto večera, za který on samozřejmě nemohl. Celkem by ji zajímalo, kdo chtěl otrávit prefekta, ale tohle nechá na těch povolanějších, o kterých tak trochu stejně pochybuje, že něco zjistí. Natáhne k němu ruce, aby si od něj botky vzala. "Děkuji, to nevadí. Když tak je donesu k obuvníkovi a on mi je spraví. Třeba to vyztuží tak, aby se mi to už nezlomilo." Sehne se, aby si nazula boty a ještě si je prohlédla. Potom se zase narovná a vezme do ruky i své psaníčko, které by tady nerada nechala. Otočila pohled k příchozím policistům, kteří se dali do vyšetřování. Byly doby, kdy by tady mohla zahlédnout Sebastiana, ale ty časy jsou dávno pryč. Určitě mu ta práce musí chybět... Bastien zavelí k odchodu a ona se z lavičky zvedne na nohy. No, je to značně nepohodlné. Možná by opravdu preferovala, kdyby měla jít bosky. A až teď zpětně si začala uvědomovat, že ji ten kotník opravdu trochu bolí. Naštěstí to nebylo nic, co by do druhého dne nerozchodila, ale další kulhání by tomu jistě nepomohlo, protože by si díky své šikovnosti zvrtla i ten druhý. Chtělo to pohodlné tenisky, ale ty si tady z prstu jen tak nevycucá. Být to jiná situace, jiné oblečení, jiné místo a jiná atmosféra, snad by mu skočila na záda a ještě by ho popoháněla se slovy: "Hijééé", aby trochu přidal. Teď to rozhodně nepřipadalo v úvahu. "Takovou nabídku si nemůžu nechat ujít. Doufám, že toho nebudete litovat." Ještě z toho celého večera Bastien vyjde jako pravý hrdina, protože zachrání její nožky předtím, aby akorát prochladly, kdyby si boty sundala, nebo si zlomila nohu. Nechala by se tedy vzít do náruče a chytla by se mu kolem krku. "To bych si nechala líbit častěji, co říkáte?" Snaží se ho přivést na jiné myšlenky, aby nemusel myslet tolik na to, co se tady stalo. U taxíku by se samozřejmě nechala pustit na zem, protože si nedokázala představit, jak by ji měl dávat dovnitř. "Máte namířeno rovnou domů nebo jste ochotný se ještě někde zdržet a až se přezuji, si dát ještě menší procházku?" Otázala se ho ještě.
Uživatelský avatar
Bastien Morton
Příspěvky: 88
Registrován: pon 12. zář 2016 22:19:22
Přezdívka: Dolor

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Bastien Morton »

*Slova útěchy od Angel mu krapet pomohou. Není to tedy zrovna na slepení celého svého ega zpátky, ale pomalu si začíná uvědomovat, že je to pravděpodobně opravdu naprosto přirozená reakce. Nikdy něco takového neviděl, bylo to děsivé. To si ale nechá pro sebe, nejraději by na to zapomněl úplně. A prvním krokem k úspěšnému zapomenutí je o tom přestat mluvit. Aby Angel aspoň trochu naznačil, že jí chápe a je vděčný za její pomoc, pokývne se slabým úsměvem hlavou. Kapitolu muzea chce nechat za sebou, pravděpodobně se sem v blízké době znovu nepodívá. Je tedy na čase ulovit boty a zmizet. Lov je úspěšný a Angel už plánuje, jak boty nechá spravit, což není ten nejhorší nápad. Takový hezký kousek by byla škoda vyhodit.* A jste si tím jistá? Možná byste to měla dát někam, kde vám to opraví za levno, já bych vás tak rád znovu viděl padat. Takový ladný výkon, musím uznat, že to bylo vskutku obdivuhodné. *Pomalu začíná vtipkovat, a to je dobrým znamením. Cítí se o trochu lépe a snad to ze sebe do konce večera vydýchá úplně. Samozřejmě by nerad, aby v jeho společnosti padala pořád. Jednou to bylo úsměvné a stačilo to. Je jen dobře, že si nijak vážně neublížila. Potěší ho, že si o jeho nabídce nemyslí jen to nejhorší a začne ze sebe sundávat sako.* Dobrá, můžete naskočit, ale tohle budete muset podržet. *Vtiskne jí ho do rukou k jejímu psaníčku a botám. Snad to všechno unese. V dalších vteřinách si jí vyhoupne do náruče a ujistí se, že je to pro ní pohodlné a její šaty náhodou neodhalují jisté partie jejího těla. Pak vyrazí ven, po schodech je obzvlášť opatrný a raději je bere velice pomalu. Nemýlil se, opravdu byla lehounká. Samozřejmě dává pozor i na to, aby jí náhodou o něco neomlátil hlavu. U auta jí položí na zem a podrží jí dveře, než nasedne dovnitř. Zapřemýšlí nad odpovědí na její otázku.* Možná by nebyl nejhorší nápad se ještě trochu projít. *Přikývne a nastoupí si k ní. Ještě nechtěl být sám. Na to bylo moc brzo. A Angel za doprovodu své čtyřnohé parťačky může být zrovna to, co teď potřebuje.*
Obrázek ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Henry Clarkson
Příspěvky: 214
Registrován: ned 02. bře 2014 0:23:59
Přezdívka: Bender
Bydliště: Gold Pit
Kontaktovat uživatele:

Re: Galavečer v Diamantovém muzeu

Příspěvek od Henry Clarkson »

Myslím si, že čas na proslovy jsou už dávno za mnou Dani. * Podívá se na ní se širokým úsměvem a myšlenkami na to, kdy opět napíše nějaký pěkný sloupek do Deníku nebo si zajde zkrátka v klidu do kavárny, natož aby ho někdo vyrušil. Proto si taky nechal ty vlasy, aby ty lidi pobouřil vlastně tak, aby se k němu nijak nepřibližovali a měl na chvíli svůj svatý klid. Který neměl dobrých 5 let. Jeden proslov za druhým, nuda, šeď, nuda. Když stojíte před náměstím a promlouváte, je to dobrý pocit, ale když to děláte už více než počet prstů na vaší ruce, už je to vcelku rutina a nuda. Žádný pocit brnění v končetinách nebo třaslavý hlas. Na druhou stranu, jeho projekt, jeho sen, do kterého vložil nemálo sil, aby ta expozice tady opět byla. * Už chci mít na chvíli klid, nebýt v hledáčku médií, bulváru a všech lidí, kteří něco chtějí. Takovou dobu jsem se jim vystavoval a teď si myslím, že je čas se vážně věnovat sobě. Toto muzeum pro mě byla nějaká etapa, ale víš co, na konci na tabuli se jmény, tak tam mám své jméno a to asi bude stačit. * Napije se ze sklenky vody a drží se zatím stále od alkoholu, který tu přemítá všemi směry. Podívá se na ní ve zmínce s vráskami, div se nepoprská a podívá se na ní vyděšeně. To šťouchnutí tomu nepomáhá, ale samozřejmě, přehání to. * Vážně? No teda, díky moc, to jsi mě potěšila. * Vyloví na svůj obličej i nějaký úsměv a rozhlédne se kolem těch všech fotek a vzpomínek, které měli spolu a vlastně se všemi jeho přáteli. Kde teď jsou? Kam se poděly léta, která neustále plynou a zůstávají ve vzpomínkách? Kdy se vlastně vytratil ten milostný vztah mezi ním a ní? Sám už ani neví, kdy ta chvíle nastala, pod nánosem prachu a jiných bolestivých vzpomínek. Mohla by tam být stále nějaká konexe? Rozhodně, ale nemyslí si, že dá šanci napravenému workoholikovi. Není šance, už je to pryč, Henry. * To rozhodně, akorát asi už nebudu tak radikální nebo měl být? * Nadhodí takovou řečnickou otázku, na kterou by se dalo stejně odpovědět pouze ano, protože je to on. Kdo jiný by měl psát drsně o všem, co se děje v Gold Pitu? On musí vzít ten prapor a hájit svobodu v tomto malém, úžasném městě. Pozorně poslouchá Dani a její vyprávění o jejím knihkupectví. Samozřejmě, že to věděl, že má řetězec v Berlíně a že tam byla celou dobu. Jak by jen mohl nezjistit, jak se má? To by bylo... srdcervoucí. Místy se usmívá a představuje si, jak rovná knihy v knihkupectví, až to koupí. * Stačí říct a můžu ti pomoct, pokud bude potřeba. * Nabídne jí svou pomoc, která je samozřejmá, ale občas je třeba připomínat takové basic věci. * Šťavnatý, to nevím, jak moc posunuté hranice po těch čtyřech letech, zlatovlásko. * Pousměje se a položí skleničku vody na stůl, když jdou k další fotce. Její otázka ho zarazí a otočí se na ní. * No, nechystám se, doma je doma. Byť pravý domov jsem už asi navždy ztratil.
Obrázek
Zamčeno