Otevření Univerzitní galerie

[Vypravěč]

*V Gold Pitu panuje v tento příjemný lednový večer příjemná atmosféra. Z nebe se pomalu snáší umělé sněhové vločky, nepřináší ale takovou sněhovou nadílku, jako předešlé týdny.

Přestože je sobotní večer, v okolí univerzity je živo, parkovací místa se pomalu plní a po kampusu se prochází několik lidí. A pokud se zde nacházíte i vy, znamená to jediné, a to že jste se rozhodli navštívit novou Univerzitní galerii, kterou právě dnes čeká její slavnostní otevření.

Všechny cedule rozestavěné po pozemcích kampusu vás navádí správným směrem, jehož cílovou je nově vystavená moderní budova, která se na pozemcích kampusu objevila až při nové výstavbě města. Její osud zatím nebyl ale veřejnosti znám, a tak jste mohli jen hádat, jakou funkci jí město nakonec přiřadí. U jejích dveří vás vítají dva vysoké bannery ohlašující náplň dnešního večera.

Jen co vystoupáte po pár schodech a projdete velkými dveřmi, přivítá vás vybraný zaměstnanec galerie, který vám nabídne průvodní letáček a odkáže vás směrem k malé místnosti, která pro dnešní výjimečnou událost funguje jako šatna, kde si můžete odložit své svršky a výměnou dostanete lísteček s číslem.

Když projdete dalšími dveřmi, objevíte se v prostorném lobby galerie, kde se postupně shlukují lidé vyčkávající na odbití šesté hodiny večerní, kterým bude tato galerie oficiálně otevřená. Po pravé i levé straně místnosti se nachází slibovaný raut, stejně jako stolky se sklenkami šampaňského, které je přednostně připraveno pro profesory, pracovníky univerzity a jejich doprovod, na veřejnost, která se dostaví včas se však také pravděpodobně dostane.

Ve středu místnosti je vymezený prostor s mikrofonem, který napovídá tomu, že vás v rámci otevření čeká i slovní přivítání. Šestá hodina je jen pár minut daleko a všímavější si mohou všimnout, že ředitel univerzity se právě objevil v lobby.
Ředitel se se sklenkou v ruce přesune k mikrofonu, do kterého opatrně zaťuká, aby na sebe přitáhl pozornost.* Slyšíme se? *Z reproduktorů se nese jeho hlas a s úsměvem uzná, že je vše v pořádku.* Výborně. Přátelé, studenti, profesoři, rád bych vás tímto přivítal v tento krásný zimní večer. Přemýšlel jsem, jakým druhem proslovu bych měl tento večer zahájit. Ani nevíte, kolik večerů jsem nad tím probděl. Každopádně rád bych začal slavným citátem od velmi výrazného umělce minulého století, Marcela Duchampa. Nevěřím v umění, věřím v umělce. Marcel Duchamp byl velmi kontroverzní figura, která otřásla veřejnost svými podivnými instalacemi. Dodnes je ovšem ve výtvarné společnosti brán jako jedna z nejznámějších osobností, právě díky tomu, za co ho lidé odsuzovali. Tento prostor by měl žít jeho citátem, aby se další umělci nebáli volně vyjadřovat tím, co jim je k srdci nejdražší. Měl by být i ukázkovým prostorem nebo odrazovým můstkem pro nadějné umělce, kteří se na naší univerzitě nachází. Tento prostor je, ve vší své podstatě, věnován jim, jako prostor, kde se bude moci každý projevit a umožní širší veřejnosti nahlédnout do jeho kreativní mysli. Věřím, že výstavba této galerie je pro univerzitu i pro studenty uměleckých oborů velký krok vpřed, směrem k lepším zítřkům. Rád bych poděkoval všem profesorům, docentům a pracovníkům univerzity, že se tato krásná budova mohla postavit a dala tak za vznik novým možnostem prezentovat krásu goldpitského umění. Ale už přestanu mluvit, kvůli mně tu nejste. Otevření galerie zahájíme oslavou goldpitského výtvarného umění. Tímto bych rád poděkoval několika umělcům, kteří nám darovali své umění, mezi nimiž jsou i někteří studenti. Zároveň bych rád upozornil, že jsou naplánovány další výstavy. Jednou z nich je výstava užitého umění nebo i výstava fakulty architektury. Vše si můžete pročíst v letáčcích, které jsou umístěny po galerii. No a abych vás již nezdržoval od prohlídky, rád bych si s vámi všemi připil. *Zvedne sklenku.* Na galerii a na umělce. *S úsměvem se napije a všechny propustí.* A teď prosím, užijte si výstavu. Je zde přichystán raut a i šampaňského máme dost. *Ředitel opustí prostor s mikrofonem a vmísí se do davu.

Tímto je vám pomyslnou vlaječkou odstartován volný průběh večera a otevřen vstup do expozice. Je jenom na vás, jestli se chcete usídlit u rautu a nejprve se před cestou trochu posílit, nebo se vrhnout do moře umění po hlavě a prozkoumat vše, co vám dnešní výstava může nabídnout. Jistě zde narazíte na několik z profesorů místní univerzity, stejně jako nadějné umělce, jejichž díla se dostala na jedno z významných míst této galerie. Ať už zvolíte přístup jakýkoliv, přejeme vám příjemnou zábavu.*

[Theodor Crane]

*Je to tu. Několik dní se pracovalo na přípravách a procházelo se několik umělců, kteří by byli hodni takové pocty. On sám byl ve výběrčí komisi společně s ředitelem, kurátorem a dalšími profesory z umělecké fakulty. Bylo pro ně důležité, aby se této galerii první večer vedlo. Dlouhé dny seděli nad uspořádáním sedadel a zdí. A ani nevíte jaká mela to je, když se sejde několik uměleckých mozků a snaží se dát dohromady něco společně. Občas to byla doslova katastrofa. Ale teď je zde den, kterým všechno to hašteření končí. Galerie je hotová a otevřená. Oficiálně tedy ještě ne, ale to se za chvíli změní. Moc se na tenhle den těšil.Vybral právě některých nadprůměrných studentů a zbytek vybrali z široké veřejnosti. Dnešní večer by měl všechny spojovat, proto by byla škoda, kdyby to bylo jen o univerzitních věcech. A byl by rad, kdyby tuto galerii využívali i bývalí studenti. Přeci jen, je to úžasný prostor a je tu větší možnost, že se dostanou do výběru než v nějaké velké galerii. On sám má zde dva obrazy, které mu dlouho ležely v ateliéru. Nechtěl si je vyplýtvat na tuhle událost, ale jelikož měl s sebou doprovod, na poslední chvíli svůj výběr změnil. Musel zde mít jen to nejlepší. A dnes si na sebe o obléknul to nejlepší. Nebo aspoň doufá. Zatím je vše zakryto pod teplým kabátem, ale našel ve skříni tmavě modrý rolák a zkombinoval ho s černými kalhotami. Pár dní zpátky se nechal dokonce trochu ostříhat, aby vypadal trochu k světu, ale myslí si, že to jeho holič trochu neodhadl a je to víc kratší, než by původně chtěl. Naštěstí má ještě jedno vylepšení a tím je Val, která vedle něj pochoduje do nově vystavěné budovy. Záměr budovy byl otevřený prostor, což se jim samozřejmě povedlo. Podívá se na Val a s úsměvem se přiblíží k jejímu uchu.* Děkuju, že jste přijala moji pozvánku. *Odtáhne se, přeci jen, nepotřebuje mezi svými lidmi vypadat jako nějaký svůdník. Dnes musí zapůsobit co nejlépe i na ředitele, který bude brzy rozhodovat o jeho profesuře. Dojde k šatně, kde si svlékne svůj kabát a pomůže Val s tím jejím. Jakmile zahlédne její šaty, tak se pousměje a nenápadně si ji prohlédne. No, kdyby věděl, jak se dnes oblékne, zvolil by něco jiného.* Moc vám to sluší. Ale budete se mě muset držet, jinak mi vás někdo ukradne. Nějaký sochař by vám tu mohl nabídnout, že vám vysochá bustu. S tím bych se já nemohl měřit. *Řekne s úsměvem, protože je to samozřejmě vtip. Ovšem, pokud se mu někdo bude snažit ukradnout doprovod, může počítat s velmi temnými pohledy.* Doufám, že vás výstava nezklame. Hodně jsme si na tom mákli. *Opravdu doufá, že se jí zde bude líbit a že nebude svého rozhodnutí litovat. Udělá pro to všechno. Dnes se ani nebude chtít s nikým jiným bavit. Nechce ji od sebe odehnat, aby se tu toulala sama. Nabídne Val rámě a odvede ji do větší, otevřenější místnosti, kde se všude po stěna nachází nějaké obrazy. On tu byl už ráno, aby vše zkontroloval, takže to viděl, ale zajímala by ho její reakce. Proto po očku kontroluje, jak se jí nový prostor líbí. Kolem prochází číšník s letáčky a šampaňským. Letáček vynechá, protože ho má doma, ale nabídne si dvě sklenky z nichž jedna je pro Val. S úsměvem ji sklenici podá a pomalu se přesunou až k mikrofonu, kde se ozve ředitel. Už je tu docela plno. Ani nečekal, že se tu objeví tolik lidí. Pozná spoustu svých studentů a kolegů. Zdraví je ovšem jen pokynutím a nehodlá se nechat zlákat do konverzace. Pozval sem Val a tudíž se bude věnovat jen jí. Všichni ostatní to pochopí a o výstavě si budou moci říct v pondělí. Stoupne si do menšího davu před mikrofonem a poslouchá, co se ředitel snaží předat. Pousměje se nad citátem od Marcela Duchampa a otočí se na Val.* Řeknu vám tajemství, ale nesmíte ho nikde říct. Víte, že to vlastně Marcel Duchamp neřekl? Pan ředitel mě poprosil o nějaký super citát, tak jsem si nějaký vymyslel. Ale pšt. *Zašeptá s jasnou radostí, že si z někoho tak dobře vystřelil. Upřímně, nikdo jiný, kromě něj a teď Val to nepochopí. Všichni si budou myslet, že to opravdu řekl. Stejně si ale přijde dobře. Jakmile ředitel pozvedne sklenku, s úsměvem ji zvedne taky a poté se napije. To byla jediná dobrá část jeho proslovu. Jakmile jsou propuštěni na prohlídku s úsměvem se otočí na Val a zeptá se.* Takže, připravena se dívat na obrazy?

[Valerie Adams]

*Na dnešní večer se velmi těšila. Pozvání od Thea jí přišlo moc milé, ale musela se kolikrát kontrolovat, aby za ním nehledala nic víc. Hned několikrát si musela připomínat, že Theo takový prostě je – šarmantní umělec, co pravděpodobně každého zasypává podobnými komplimenty, jako jí. Vždyť to o sobě sám řekl. Přesto se při svém parádění z části motivovala tím, že jí tak uvidí, a proto by si na tom měla dát obzvlášť záležet. Ona vždy patřila k těm, kterým nedělalo sebemenší problém si při nějaké té významné události udělat čas a pořádně se vyháknout. S líčením to ale nijak nepřeháněla, ostatně se jde na obrazy povídat a nepotřebuje jako jeden vypadat. K bílým šatům s páskem zvolí malou šedozelenou kabelku a vysoké kozačky v podobné barvě. Vše doplní o decentní šperky a zakryje šedým kabátem, než se konečně vydá ze svého bytu.
Za doprovodu Thea dorazí k budově univerzity, kde už se to hemží lidmi, co sem dorazili za stejným účelem, jako oni dva. Poslušně ho následuje do nově vystavěné budovy, které si samozřejmě všimla už při jejích dřívějších pracovních pochůzkách, ale nikdy jí nevěnovala zrovna velkou pozornost. Její cesty přeci jen všechny končily v hlavní budově, a tak neměla potřebu procházet se kolem. Vystoupá po schodech do budovy a s milým úsměvem odpoví na pozdrav dvojici, která je vítá a převezme si letáček, který později uschová do kabelky.* Já děkuju za pozvání. *Odvětí Theovi s úsměvem a následuje ho směrem k šatnám, kde si nechá bez problému pomoct s kabátem, který poté předá šatnáři a vymění ho za lístek s číslem. Její tvrdá dřina s její vizáží nezůstane bez povšimnutí, což jí mile potěší. Zareaguje na jeho kompliment širokým úsměvem a poodstoupí od šatny, aby nepřekážela ostatním lidem za nimi. I ona si Thea prohlédne, jeho nový sestřih mu pochválila už po cestě sem, ale až teď si může prohlédnout jeho úbor.* Sám nevypadáte špatně. *Zvolí trochu rozvernější odpověď.* A nebojte, já se ukrást nenechám. *Dodá ještě, než přijme Theovo rámě a po jeho boku ho následuje do hlavního centra dění. Když Theo vyjádří svou obavu, chystá se ho povzbudivými slovy ujistit, že to jistě bude stát za to a nepochybuje o tom, že se jejich tvrdá práce vyplatí. Je ale tak moc zaneprázdněna rozhlížením se po okolním prostoru, který byl pro její oči zcela nový, že se na malý okamžik zapomene, dokonce i v pohybu. Když si to uvědomí, zase přidá do kroku a dojde Thea.* Myslím, že se nemáte čeho bát. *Odpoví tedy trochu se zpožděním a zářivě se usměje. Nemůže si pomoct a znovu se začne rozhlížet kolem a když pohled vrátí zpátky k Theovi, drží před ní už skleničku s šampaňským. Na moment se zarazí, ale nakonec s tichým díky skleničku přijme. Alespoň, jako gesto. Nemyslí si, že v dnešní večer bude zrovna popíjet. Ano, na vánočních trzích už se tolik nehlídala, ale tahle situace je až moc podobná tomu večeru, a tak si sklenku šampaňského odpustí. Bude to tak lepší. Třeba jí potom za ní dopije právě Theo. Nebo Vincent. To už je jedno. Když se objeví ředitel galerie, stočí svou pozornost právě k němu. Věří, že si na proslovu dal opravdu záležet, a tak se snaží věnovat mu co největší pozornost. Občas se nachytá, jak přejíždí pohledem po tvářích v davu, jestli nezahlédne nějakou povědomou tvář. Když se k ní Theo nakloní, zůstane stát pokojně na místě a snaží se soustředit jen na jeho slova. Na chvilku ten proslov vypustit může. Když Theo domluví, překvapeně pozdvihne obočí a sjede ho pohledem.* Teda pane Crane, to bych do vás neřekla. *Pošeptá mu zpátky se slabým uchechtnutím, při čemž jí v nose polechtá jeho kolínská. Vůbec by jí nevadilo tak zůstat ještě chvíli. Uklidni se. Přišla jsi se podívat na obrazy. Raději svůj pohled zase stočí k řediteli a když svůj proslov ukončí, pozdvihne spolu s ostatními sklenku, ale k ústům už si jí nepřiblíží. Dav kolem nich se pomalu začne rozcházet všemi směry a ona se hned cítí lépe, když se to kolem nich trochu vyklidí.* Jen do mě. *Zareaguje se smíchem na Theovu otázku a následuje ho, kam jen jí zavede.*

[Alexander Patrick Karkarov]

Jeho budík se nejspíše ráno rozhodl, že vstávat nepotřebuje, tudíž přišel na individuální zkoušku orchestru se smyčcovými nástroji o půl hodiny později. Naštěstí nikdo z nich nedal vědět Rayovi, protože ten by mu došel vyprášit kožich a byl by u něj doma do pár minut. Alexander si opravdu říkal, jak rychle musí po městě jezdit nebo jak blízko jeho domu v tu chvíli musí být, že je u něj vždycky tak rychle. Naštěstí zkouška nebyla dlouhá, takže byl ještě před obědem doma. Včera se odhodlal napsat Emily. Nevěděl, jestli je to dobrý nápad nebo ne, ale to, že za ním tu noc přišla a nešla spát do pokoje pro hosty, ho ujistilo v tom, že to nejspíše tak hrozný nápad nebude. Dokopával se sice do jakéhokoliv kroku poměrně dlouho a když nepřicházela dlouho odpověď, začal být nervózní, ale nakonec byl se sebou a s tím, že jí napsal, spokojený. Jakmile souhlasila s tím, že s ním půjde, mohl se těšit na večer. Musel však ještě dodělat jeden projekt, který už chtěl mít z krku, takže byl celý zbytek odpoledne zavřený ve své pracovně. Čas neúprosně ubíhal a jakmile se Alex podíval na hodinky, byl akorát tak čas se obléknout a vyrazit.
Jakmile přijížděl k univerzitě, byl neskutečně rád, že může parkovat na svém místě pro zaměstnance. Opravdu by se mu nechtělo hledat parkovací místo dalších půl hodiny. Vystoupil z auta, které dálkově zamkl. Kabát se rozhodl si nechat v autě, protože v galerii určitě zima nebude a jemu se nechtělo u sebe mít svůj kabát po celou dobu. Pochyboval, že tam bude nějaká šatna a nerad by se usmažil. Na sobě měl černé tričko, přes které si rozhodl vzít tmavé sako a navlékl si doma i kalhoty stejné barvy. Ignoroval sněhové vločky, které se kolem něj líně snášely. Místo toho se raději podíval na hodinky, aby věděl, jak moc stíhá nebo nestíhá přijít včas. Rozhodně by tam nerad nechal Emily čekat. To by rozhodně nebylo slušné ani vhodné. Jazykem si přejel po svém rtu, který byl v mnohem lepším stavu než ten večer, kdy u něj Emily přespávala. Stejně tak spousta jeho modřin už zcela vybledla. Té na tváři se však stále příliš nechtělo, takže po ní stále byly památky, ale už na jeho tváři alespoň tolik nezářila. Kolem byla spousta lidí, přičemž někteří z nich se ho rozhodli o pozdravit. Měl tušení, že už je někde viděl, takže je pozdravil slušně nazpátek, ale více se tomu nevěnoval. Většinou to byli nějací pracovníci kulturního domu nebo univerzity, se kterými se ze slušnosti zdravil na chodbě, ale nikdy si je vyloženě ani neprohlížel. Nechtěl s nimi ztrácet čas, protože teď měl jediný cíl. Přijít o něco dříve než Emily, aby ji mohl vyhlížet v davu a nemusela při čekání na něj mrznout venku. Ještě poklepáním na své vnitřní kapsy i kapsy kalhot zkontroloval, jestli u sebe má oba dva telefony, peněženku a dvoje klíče. Nerad by něco nechal v autě a musel se potom vracet. Zastavil se na trochu volnějším prostranství před novou galerií, aby mohl vyhlížet svou společnost. Byl trochu nervózní, protože tohle přeci jen nebyl jeho styl. Buď neměl čas ani chuť na podobné věci chodit, nebo chodil sám. Případně s Rayem, pokud se jeho bratranci chtělo. Konečně se v jeho zorném poli objevila blondýnka, která si bez ostychu u něj na střeše dopřála noční koupání v bazénu. Nehodlal tam stát jako solný sloup, takže jí rovnou vyšel naproti. Problém nastal ve chvíli, kdy mu došlo, že vlastně neví, co má dělat, až ji uvidí. Byl ohledně toho trochu nejistý, protože nevěděl, jestli by ji měl jen obejmout a odtáhnout se.. Nebo ji rovnou i políbit? Nervózně si upravil knoflíčky u saka, snad doufal, že mu to pomůže vymyslet plán. Ani nevěděl, proč nad tím vším tolik přemýšlel. Jeho mozek i přemýšlel nad tím, jestli jí nabídnout jako správný gentleman rámě nebo ne. Přeci jen ji nechtěl zatahovat do nepříjemných situací, kdyby se tu objevilo pár nezvaných hostů v podobě bulvárních fotografů. Za to by ho Ray umlátil novinami. Na druhou stranu mu přišlo krajně nevhodné jí rámě potom nenabízet. Zatím se tím ještě nezabýval, protože ho čekala první velká zkouška. Konečně byl dostatečně blízko na to, aby si ji mohl ještě před střetnutím prohlédnout. Zatím kvůli teplému oblečení nic moc nepoznal, ale to, že měla sukni, ho potěšilo. Těšil se na to, až ji uvidí i bez teplého oblečení. Možná by ji opravdu viděl raději v Císařovo nových šatech, ale o tuhle myšlenku se rozhodně dělit nehodlá. "Ahoj." Pozdravil ji konečně a snad na něm zaváhání poznat bylo, když se k ní nahnul, aby ji mohl alespoň krátce na přivítanou přivítat. Pokud to nechtěla ona, on by ji nepolíbil ani na ústa ani na tvář, protože by si nebyl jistý, jestli je to vhodné nebo ne. Pokud by k něčemu ale mělo dojít z její strany, rozhodně by se tomu nebránil a pak by se s o trochu širším, i když stále lehce nejistým, úsměvem trochu odtáhl. "Jsem rád, že jsi přišla." Usmál se na ni, než pokračoval: "Půjdeme?" Kývl hlavou směrem ke vstupu do budovy. Teď přicházelo druhé dilema. Nakonec mu příliš rozhodování netrvalo, protože přeci jen nechtěl, aby jí to na schodech třeba uklouzlo, nebo aby si o něm myslela, že se jí snad nechce ani dotknout. Víc než při přivítání. To rozhodně nebyla pravda, ale na veřejnosti byl přeci jen mnohem zdrženlivější. Nabídl jí proto s lehkým úsměvem rámě, aby se ho mohla chytnout. Navíc se dost možná bál i toho, že by ho odmítla a nechtěla se k němu tolik hlásit. Dovedl by ji vchodem do budovy a přitom by na ni otočil hlavu, protože se jí chtěl podívat do obličeje. Sice byl na svou výšku zvyklý, ale i tak ho vnitřně potěšil fakt, že na sobě Emily nemá nějaké vysoké podpatky, kvůli kterým by byla vyšší než on. Takhle mu to vyhovovalo. U dveří by si převzal letáček od zaměstnance muzea a zamířil s Emily směrem k šatnám. On si tam sice nepotřeboval nic dát, protože předpokládal, že žádnou šatnu tady mít nebudou, ale to mu příliš nevadilo. Zařadil se do fronty. "Jaký jsi měla den?" Zeptal by se jí zvědavě při čekání, protože si moc dobře pamatoval, že mu psala o tom, že to pro ni bylo včera v práci poměrně dlouhé. Jakmile by měl možnost si Emily prohlédnout bez svršku, tak by si ji nenápadně sjel pohledem. Musel uznat, že tohle nečekal a ani nedokázal říct, jak moc se mu v tomhle outfitu líbila. Přeci jen byl zvyklý na podobný šatník, a i když mu její oblékání vůbec nevadilo, tohle pro něj bylo rozhodně milé překvapení. "Opravdu ti to velmi sluší. Zdá se, že jsi nakonec přeci jen něco ve své skříni našla a nemusela jsi jít v pytli od brambor, o kterém byla řeč." Při komplimentu zavadí i o jejich textovou konverzaci a znovu jí nabídne rámě, pokud o to Emily stále stojí. Pokud nechtěla, ruku zase spustil klidně k tělu. V druhém případě by ji pustil až ve velkém sálu, do kterého je předtím směroval zaměstnanec muzea. Rozhlédl by se po prostorné galerii a uznale pokýval hlavou. Rautu si příliš nevšímal, protože kvůli němu tady přeci nebyl. Hlavně se chtěl podívat na umění Gold Pitských malířů, přičemž některé obrazy patřily i studentům univerzity. Ani si zatím nevšiml skleniček s šampaňským, které byly vyskládané u stolu na raut. Otočil hlavu s úsměvem zase na Emily. "Musím říct, že jsem na ta díla velmi zvědavý." Podělí se o své dojmy s Emily a na malý moment se zahledí do jejích modrošedých očí. Vyruší ho z toho až povědomý hlas. To k nim přišel jeden sborista, který očividně vypomáhal při otevření. Alexander si matně pamatoval, že studuje umění. Nikdy se o něj příliš nezajímal, protože často zkoušky sboru vynechával a Alexander mohl být rád, že si pamatuje chlapcovo příjmení. "Brej večír oběma." Usmál se na ně asi sto devadesát centimetrů vysoký chlapec. Alex zaklonil hlavu, aby mu viděl do obličeje. Když pominul to, že ten pozdrav mu nepřišel příliš vhodný, byl upřímně překvapený, že s ním někdo pod jeho vedením chce vůbec mluvit. Všiml si ale i toho, že chlapec vypadal značně nervózně z toho, že tady je. Nejspíše si vytáhl krátkou sirku, a tak s ním musel jít mluvit on. "Dobrý večer. Co potřebujete, pane Blacku?" Pozdravil Alexander a doplnil to rovnou otázkou. Emily si mohla všimnout, že jeho tón hlasu se liší od toho, když mluví s ní. Teď by v něm marně hledala přátelskost a byla v něm patrná akorát zdvořilost. Z jeho strany sice nucená, i když to nebylo poznat. Nechtěl být rušen a chtěl si užít klidné chvíle po boku své společnosti. "Pane sbormistře, pro zaměstnance univerzity a jejich doprovody jsou připravené skleničky se šampaňským." Rukou ukázal k místu, kde skleničku jsou. Když chlapec pronášel větu o těch doprovodech, trochu se zarazil a prohlédl si Emily. Snad byl překvapený, že si jejich sbormistr dokázal někoho přivést. Nakonec jí ale věnoval trochu flirtující úsměv, nejspíše se mu líbila. Snad chtěl využít toho, že se Alexander díval směrem ke skleničkám na stole. Dokonce na Emily mrkl! Toho si ale Alex už všiml, protože před tím malým okamžikem svůj pohled zvedl zase k obličeji vysokého chlapce. Samozřejmě se na něj značně nespokojeně zamračil. Jakmile si toho mladík všiml, tak sebou trochu cukl a zděšeně zamrkal. "Děkuji za přínosnou informaci. Teď už běžte. Hezký večer." Za normálních okolností by cukl rty do zdvořilého úsměvu, ale teď na něj hleděl značně nespokojeně a stále zamračeně. Chlapec odešel poměrně v chvatu a na Emily už se raději ani nepodíval. To Alex se na ni podíval velmi rád. Stále se trochu mračil, než se jeho obličej zase trochu uvolnil a on se na ni usmál. "Já nám skleničky přinesu, ano?" Navrhl s úsměvem a počkal si na odsouhlasení. Pokud nechtěla jít s ním, tak se Alex rozhodl ještě zažertovat: "Doufám, že se stihnu vrátit dřív, než se ten kluk vrátí, aby se mi tě pokusil přebrat." Pobaveně se uchechtl a vydal se ke stolu, aby z něj vzal dvě skleničky a zase se vrátil za ní. S lehkým úsměvem jí jednu podal a poté se otočil čelem k mikrofonu, ze kterého zaslechl hlas. Jeho osobu samozřejmě okamžitě poznal, i když s ním zatím neměl příliš tu čest. Ředitele viděl snad pouze dvakrát, ale to mu příliš nepřekáželo. Nebyl jako někteří lidé, kteří projevy ostatních ignorovali. On ho opravdu poslouchal a stál vedle Emily poměrně blízko. Zatím se k ničemu dalšímu zatím neodhodlával. Jakmile přijde pokyn k tomu, aby si připili, pozvedne skleničku s šampaňským. Zatím se ještě nenapil, protože si chtěl ťuknout s Emily, takže jejím směrem posunul skleničku a s lehkým úsměvem, který měl na tváři v její přítomnosti poměrně často, se jí zadíval do očí. Pokud o to stála, přiťukl si s ní. Ředitel se pak už konečně rozloučil a vmísil se do davu. Alex se napil ze skleničky a rozhodl se jí dát na výběr. "Přeješ si nejdříve prohlídku expozice, nebo preferuješ jako první posilnění se rautem?" On sám sice hlad neměl a byl opravdu zvědavý na to, co zde vystavují, ale přizpůsobil by se své společnosti.

[Emily Anne Maynard]

*Kdo by to řekl, že právě ona bude mít v sobotní večer plány obnášející společnost a kulturu. Ona rozhodně ne, ale musí uznat, že je poměrně ráda za to, že se dokázala oprostit od svého stereotypu. Na stranu druhou to pro ni bylo poměrně stresové. Na takové a podobné akce v jejím volném čase rozhodně nechodila, a tak dle jejího uvážení neměla vhodný ani šatník, ani vychování. Její scéna byl spíš takový bar, kde si po večerech mohla odpočinout, tam ona patří. Ovšem na výstavu umění, kde se to pravděpodobně bude hemžit samými znalci nebo důležitými osobami, tam už tolik ne. Bere to ale jako lekci. V tom nejlepším případě se něco nového naučí a třeba i pozná nové lidi. V případě „horším“ alespoň bude moct říct, že neproseděla celý večer doma. A navíc je ráda, že zase může vidět Alexe, přestože večer, který u něj strávila byl takovou horskou dráhou. Během týdne se nad tím snažila moc nepřemýšlet a dokonce se povedlo. Jednou se ale přistihla, jak jeho jméno zadala do jejich policejní databáze a prsty zastavila těsně nad tlačítkem enter. Nakonec se rozhodla, že chce mít alespoň pro jednou normální známost, ať už je jakákoliv. Chce přejít své nutkání a dozvědět se o druhých tak, jako normální člověk. Jeho jméno tedy zase smazala a po zbytek týdne si na něj sice několikrát vzpomněla, ale rozhodně to pro ni nebylo nijak protivné. A pak jí Alex z ničeho nic napsal a pozval jí právě sem. Na univerzitní pozemky. Tady už jednou byla, v rámci vyšetřování, takže se rozhodně neměla čas rozhlížet kolem a kochat se uměním. Jistě to pro ni bude novým zážitkem. Horší pro ni bylo sehnat oblečení. Přísahala by, že ve své skříni najde nějaké starší šaty, které budou na takovou událost dostačující, ale všechny dobré šaty očividně nechala v New Yorku. Rychlé nakupování nepřipadalo v úvahu, protože stále potřebovala něco zařídit. Nakonec se na ní ale usmálo štěstí v podobě jedné strážnice, která jí nabídla, že při své pauze na oběd zajede domů a přiveze jí pár kusů oblečení, které by si mohla půjčit. Asi tu ženskou potom bude muset pozvat na oběd, protože jí opravdu zachránila. Oblečení pro ní bylo v tenhle večer obzvlášť stresující, za normálních okolností by to ani neřešila. Nechtěla se ani tak moc vyháknout kvůli Alexovi, ale byla by nerada, když by mu snad udělala ostudu. Alex je přeci jen člověk z úplně jiného prostředí, než je ona sama. Ona je zvyklá mít na rukou krev a chodit v neprůstřelné vestě. Jeho vesta je jen ta ladící k oblekovým kalhotám, ke kterým perfektně padnou naleštěné boty. V šatech se navíc necítí dobře. Doufá ale, že to není poznat, když přes pozemky kráčí k Alexovi, který na ní vyčkává a když si jí všimne, vyjde jí vstříc.* Ahoj. *Odpoví na jeho pozdrav s úsměvem. S tím, jak mezi nimi všechno při jejich posledním shledání dopadlo vlastně ani neví, co od něj čekat. Alex se rozhodne alespoň pro objetí, které mu samozřejmě ráda oplatí a svými rty se lehce otře o jeho tvář. Neví, jestli je jiný polibek v tuhle chvíli zrovna přijatelný. Navíc by nerada, aby svou červenou rtěnku přenesla i na něj. Jednou rukou mu při jejich objetí sjede po zádech a chvíli jí na stejném místě drží ještě potom, co se od sebe odtáhnou.* Jsem ráda, že mě má kdo někam vytáhnout. *Odpoví se slabým pokrčením ramen a na jeho další otázku odpoví pouhým přikývnutím. Všimne si, že jí Alex nabídne rámě, které ona s radostí přijme a následuje ho do budovy, která podle všech informací bude sloužit jako domov nové galerii. Už si ani nepamatuje, kdy naposled v nějaké galerii byla. Párkrát byla v muzeu, ale to je asi pořád těžké srovnávat. Při vstupu pozdraví a následuje Alexe dál, nakonec se zařadí do fronty na šatnu a Emily si začne rozepínat svůj kabát, pod kterým schovává ty obávané šaty.* Hektický. *Odpoví na jeho otázku se smíchem, to už se na ní dostane řada, a tak kabát předá, černou kabelku si však nechá u sebe. Kromě drobností, jako je telefon, klíče a peněženka v ní má samozřejmě i svou zbraň. Nerada svou zbraň nosí v kabelce, ale nedovede si představit, jaké pohledy by si vysloužila, když by se tady objevila v šatech s opaskem se zbraní kolem pasu. Mimo zbraně tam je samozřejmě i její odznak. Kabelku si přehodí přes rameno, schová do ní lísteček s číslem a vrátí se k Alexovi, který jí ihned obdaruje komplimentem. Sama by o sobě rozhodně neřekla, že jí to sluší. Nerada se šňoří, takže si teď rozhodně nepřijde ve své kůži, o čemž napovídá i fakt, že má tendenci si šaty stále stahovat dolů. Není to proto, že by snad byla nespokojená se svým tělem, jen jí tenhle kus oblečení přijde silně nepraktický.* Ve skutečnosti ty šaty nejsou ani moje. Musela jsem nějaký půjčit od svojí kolegyně, až tak strašná jsem. *Zasměje se a následuje Alexe k dalším dveřím, za kterými očividně začíná expozice.* Jsem ale ráda, že se ti líbí. *Vyjádří nakonec jakýsi dík. Vidět Alexe v obleku jí nepřišlo nijak zvláštní. Na trzích na sobě sice měl kabát, ale při jejich posledním setkání byl na návštěvu baru rozhodně oblečen až moc, nicméně co každý nosí je čistě jen na něm. Hned co se objeví v hlavním sálu, rozhlédne se kolem a prohlédne si prostorné chodby a bílé stěny, na některých z nich visí obrazy. Jo, sem ona rozhodně nezapadá. Alex se ale podle všeho těší a má od výstavy vysoká očekávání.* Já se v tomhle nikdy nepohybovala. Ráda se podívám, ale rozhodně nečekej, že ode mě zítra obdržíš kritické zhodnocení každýho obrazu. *Zavtipkuje a doufá, že tím Alexe nějak nepohorší. Když se vedle nich ozve hlas, pohlédne tím směrem a oči jí padnou na mladého vysokého kluka, který by rozhodně mohl na univerzitě studovat.* Dobrý večer. *Odpoví na pozdrav a vyčkává, co bude dál. Rozhodně sem nepřišel kvůli ní, a tak jen mlčí a čeká, co se z celé téhle situace vyklube. Nakonec se do konverzace pustí Alex, který se snaží zjistit, proč za nimi ten mladý muž vlastně přišel. Všimne si i změny v Alexovo vystupování, ale rozhodne se to nijak víc neřešit. Pravděpodobně jde o jeho studenta, a tak si Alex chce udržet již vybudovaný respekt. To jí dává smysl. I ona se v práci chová před odlišnými skupinami lidí jinak. Zatímco Alex odvrátí pohled ke stolku s šampaňským, Emily stále pohlíží na kluka, který jí věnuje dle jejího názoru velmi netypický pohled, stejně jako úsměv, který jí slabě přivede do rozpaků. V takové situaci ještě rozhodně nebyla. Za jeho mámu by sice asi neprošla, ale rozhodně by s ní mohla být dobrá kamarádka. Když na Emily ale mrkne, neudrží se a rty se jí roztáhnou do pobaveného úsměvu. Sni dál, mladej. Pomyslí si a pohled tentokrát věnuje Alexovi, který na kluka před nimi pohlíží ne zrovna hezky. Snad ho nebude muset uklidňovat. Když toho Blacka Alex pošle jiným směrem, Emily se tiše zasměje a prohrábne si vlasy.* Milej kluk. *Prohodí možná trochu s rošťáckým tónem, protože jí v tuhle chvíli přijde jako skvělý nápad Alexe ještě trochu poškádlit. Líbí se jí ale, že si jí takhle hlídá.* Dobře. *Přikývne na jeho návrh a zasměje se jeho vtipu, který následuje. Když už se Alex otočí k odchodu, natáhne ještě svou ruku k té jeho a zatáhne ho za ní zpátky. Pohlédne mu poněkud troufale do očí, poháněna chvilkovou chutí udělat celou situaci trochu zajímavější.* To aby sis raději pospíšil. *Jeho ruku zase pustí a s úsměvem sleduje, jak mizí v davu. Při jejím čekání na Alexe pokojně pochoduje na místě a rozhlíží se kolem. Už nějak tak ze zvyklosti se podívá po všech východech, které jsou z jejího místa viditelné, stejně jako všechny možné schovky a místa, kam by se v případě nouze mohla vydat. Když se Alex vrátí, převezme si od něj skleničku a volnou rukou si zase stáhne šaty dolů. Pitomý hadry. Když muž u mikrofonu spustí, pozorně ho poslouchá, přestože jeho referencím nerozumí a celé je to pro ní takové velké mlhavé cosi. Očividně se to ale setká s velkým úspěchem a jeho proslov je zakončen přípitkem. Konečně něco, do čeho se může vžít. Upije tedy ze své skleničky a když se vše kolem zase utiší, otočí se k Alexovi.* Můžeme začít prohlídkou. *Navrhne a po jeho boku se vydá směrem k prvnímu exponátu.*

[Alexander Patrick Karkarov]

Emily nevypadala, že by o objetí nestála. Navíc se její rty lehce otřely o jeho tvář. To ho donutilo k o něco širšímu úsměvu, který jí věnoval ve chvíli, co se od ní odtáhl. Stále cítil její ruku na svých zádech, ale nemohl si stěžovat. Hleděl jí do očí a naslouchal její reakci na jeho slova. Jeho pohled vypadal potěšeně a za uši si zapsal poznámku, že ji určitě rád někam vytáhne i příště. Akorát zatím neví, ku jaké příležitosti by to mělo být. Možná mu v posteli při přemýšlení dojde, že ji nemusí brát pouze na nějaké akce, ale že ji může pozvat někam na večeři nebo na procházku, případně na další noční koupání, pokud by o to stála. Nabídl jí rámě, aby si ji mohl odvést do budovy a ona zůstala v jednom kuse. Nerad by, aby se opakovalo válení ve sněhu jako při jejich prvním setkání, které bylo vskutku netradiční. U šaten se jí zeptal, jaký měla den a její odpověď ho pobavila, takže se krátce uchechtl a mnohem raději naslouchal jejímu smíchu. "Doufejme, že teď to bude trochu lepší." Pronesl ještě a sledoval, jak předává šatnářce svůj kabát. Tak přeci jen u auta udělal špatnou úvahu, když předpokládal, že zde žádná šatna nebude. Nemohl ale popřít, že to byl hezký detail, který v mnoha galeriích, ve kterých byl, chyběl. Teď měl i možnost si ji prohlédnout a pochválit její vzezření. Jakmile mu prozradila, že si musela šaty půjčit od kolegyně, zasměje se stejně jako ona. Nemohl říct, že ho to trochu nepřekvapilo, protože se pohyboval mezi ženami, které byly schopné mít na každou společenskou událost jiný model, tudíž tohle pro něj byl jiný svět. Ještě se na ni usmál, když mu poděkovala. Rozhodl se ale ještě oponovat jejím předchozím slovům. "Strašná nejsi. Dokázala sis poradit a to je to, na čem záleží, nemyslíš?" Usmál se na ni a vedl si ji dále do hlavního sálu, kde měl mít očividně někdo proslov, když tam tak viděl ten mikrofon. S Emily se podělí o své pocity a naslouchá i těm jejím. Bylo pro něj důležité vědět, jak to tady na ni působí. Pobaveně zavrtěl hlavou nad jejím výrokem. Nadechoval se k odpovědi, ale vyrušil ho jeden z jeho sboristů, což Alexe příliš nepotěšilo. Navíc nevolil příliš vybíravá slova a až v druhé části věty dokázal dát dohromady něco spisovnějšího. Ne, že by si Alex tolik potrpěl na styl řeči, ale co bylo moc, to bylo příliš. Jeho mluva ale očividně byla ten poslední problém, protože se rozhodl dělat oči na jeho společnost. Chtěl mu to dát dostatečně najevo, když ho posílal svým slušným způsobem k šípku. Podíval se na Emily, která se tiše zasmála a ještě si prohrábla vlasy. Ten kluk mohl být jedině rád, že ji jeho nemístné chování nepohoršilo, protože by mu to Alex mohl dát hezky vyžrat, kdyby si o to ten floutek říkal i během zkoušky. Pokud by se odhodlal vůbec přijít. Emily očividně nehodlala přestat v legráckách, když rošťácky pronesla, že je to milý kluk. Zavrtí nad tím pouze pobaveně hlavou a v hlavě to ukončí pouze tím, že ho škádlí. Snad. Raději navrhne, že půjde pro šampaňské, aby měli alespoň chvíli co popíjet, než se vrhnou do útrob vystavené expozice. Dokonce se rozhodl si udělat i legraci z té situace, která tu před chvílí byla. Vtip očividně padl na úrodnou půdu, když se zasmála. Otočil se, aby mohl odejít, ale najednou ho chytila za ruku. Nechal se přitáhnout zpátky k ní a hleděl jí s očekáváním i zvědavě do očí. Líbil se mu ten její troufalý pohled a nepatrně si zuby přejel po spodním rtu, neschopný se od jejích uhrančivých očí odtrhnout, když poslouchal její slova. Musel se na ni usmát, když přikývl a před svým zmizením ještě pronesl: "Pospíším." Opravdu se neplánoval příliš zdržovat, aby ji náhodou někdo opravdu nešel otravovat. Vrátil se opravdu během chvíle a předal jí skleničku se šampaňským. Neuniklo mu, jak si opět upravovala šaty a stahovala je dolů. Zatím se k tomu nijak nevyjadřoval, pouze se pousmál a poslouchal projev ředitele univerzity. Nakonec se napil a zeptal se Emily na názor. Byl rád, že si vybrala nejprve expozici, protože ho to opravdu zajímalo. Vydá se tedy po jejím boku do expozice. Nebyl z těch lidí, kteří by se zastavovali u každého obrazu a stáli tam minimálně půl hodiny ve snaze v něm najít něco, co tam mohl malíř skrýt. "Kdybych šel příliš pomalu nebo příliš rychle, určitě mě zastav nebo popožeň." Usmál se na ni ještě a upil ze své skleničky, než oči zase stočil ke zdem s obrazy. Na delší dobu se zastavil až u jednoho, který ho poměrně zaujal. Rozhodl se trochu svou společnost pobavit. "Kdokoliv vytvořil toto dílo, by si zasloužil jistě obdiv. Je to krásná práce." Začal zlehka a tvářil se opravdu přesvědčivě. Lehce u toho i gestikuloval volnou rukou. "Z tohoto impresionistického obrazu cítím smířlivou atmosféru, ale vidíš tuhle část?" Vzdušně prstem ohraničil náhodnou část obrazu. "Přísahal bych, že tuhle část malíř vytvářel pod vlivem nějakých psychotropních látek a odráží se tam i jeho trauma z dětství." Podíval se na ni stále s naprosto vážných pohledem a přesvědčivým tónem hlasu. Jak se tak ale díval na její tvář, začaly mu cukat koutky, než se začal smát."Dělám si legraci. Netuším, o čem mluvím... Věřila jsi mi to?" Zvědavě na ni hledí, než se podívá na obraz trochu blíže. "Navíc tohle je pointilismus, jak tak na to koukám pozorněji. Ale celkově se v těchto věcech příliš nevyznám. Umění přeci jen není můj obor." Dokončí stále nemálo pobaveně. Pár věcí si ale stále pamatoval ze školy a navíc byl po galeriích tahán poměrně často, tudíž mu v té hlavě něco ulpělo. Pokud s tím neměla žádný další problém, dál pomalu pokračoval k dalšímu obrazu. Koutky mu ale stále pobaveně cukaly výše. Pokud by si i u exponátů upravovala rukou šaty, samozřejmě by si toho opět všiml. Nejspíše se necítila příliš ve své kůži, když vzal v potaz i to, že si tyhle šaty půjčila od své kolegyně. V hlavě se mu objevila lišácká myšlenka, takže se k ní naklonil o něco blíže. "Neměj strach, pokud tvé šaty vyjedou příliš vysoko, budu určitě první, kdo si toho všimne." Chtěl jí trochu vrátit tu její dřívější provokaci, tudíž to bylo proneseno šibalským tónem a bylo poznat, že se u toho usmívá. Na chvíli při tom položil svou dlaň na její bedra, než se od ní odtáhl a jako kdyby se nic nestalo by si prohlížel obraz před nimi, i když sem-tam pohledem kmitl i k ní. Ruku by z jejích beder stáhl až po chvilce. Očividně myšlenky typu, jestli je to vhodné nebo není, šly stranou. Navíc to stejně slyšela pouze ona, tudíž se tím nemusel více znepokojovat.

[Theodor Crane]

*Val mu poděkuje za pozvání a jemu to přijde trochu směšné. Děkovat za pozvání není přeci vůbec třeba. I když mu to dalo trochu úsilí, než se zeptal, bylo to jen pozvání. Navíc, ona by nemusela děkovat ani za to, kdyby jí věnoval celou výstavu. A že by to bylo popukání. Jak se vloudí do budovy, která je již obývána několika lidmi, rozhlédne se kolem, jak by takovou výstavu vytvořil. Všechno by to byly jen malé detaily, které by nikomu nemohly napovědět, o koho se jedná. Ani v celku by to nikdo nepoznal. Ale on a ona ano. A to by an tom mohlo být to kouzelné. Každopádně netuší, jestli by něco takového bylo vůbec vhodné. Radši na její poděkování jen mávne.* Upřímně, jsem rád, že vás tu mám. Hned je taková akce o něco lepší. *Pronese upřímně. Stojí si za tím, že něco takového je nadmíru vhodné říct. Není to nic, co by ji mohlo pohoršit a skládá jí to menší kompliment. Navíc by byl rád, kdyby se tu s ním cítila co nejvíc dobře. Momentálně pro to udělá všechno. Jakmile jí svlékne kabát, má chvíli problém přemýšlet normálně. Rychle to ze sebe ovšem setřese. Dnes se bude muset opravdu snažit, aby mu s někým neutekla. Vypadá až moc krásně. Možná by bylo dobré jí říct, že jí to sluší, než se vysloví někdo jiný. Pak by mohla dát přednost tomu jistému člověku a tohle je jeho večer. Nikdo mu ho nevezme. Proto se vysloví a pochválí jí její šaty. Na její odpověď se nadme pýchou a přikývne. Může si z něj klidně utahovat, stejně se bude cítit dobře. Není nad to, než když vám krásná žena pochválí vzhled. A ještě když dodá, že se nikým ukrást nenechá. Dnes je tu jediným vítězem on, i když to bohužel žádný závod není.* To jsem rád. Ale i kdyby vás někdo ukradl, věřte, že vás z očí nespustím. Takže ať se dotyčný, co to zkusí, hlídá. *Řekne s nadsázkou, samozřejmě, pokud by se chtěla bavit i s někým jiným, než s ním, rozhodně by jí v tom nebránil. Akorát by pak nemohl zaručit, že si někdo neuloví jeho. Co si to namlouvá, ulovili by si ho, ale jakmile by byla Val opět volná, znovu by se jí s radostí ujal. Prochází krásnou novou galerií a snaží se s prohlídkovou řečí počkat až bude klid a bude po proslovu. Pak se vrhne na ukázky děl a pochlubí se jí se svými příkladnými studenty. S nimi je trochu jako pyšný otec. Snad tak nebude působit i na ni. Stačí, že si ho za to dobírají studenti. Ani si neuvědomí, že jde sám, dokud ho Val nedožene. S úsměvem ji pozoruje a pokračuje směrem k mikrofonu, kde se už shlukuje dav lidí a dokonce se nahoru chystá ředitel. Proto si nabídne nabízené skleničky šampaňského a s úsměvem podá jednu Val. Pak se přesune blíž k mikrofonu a poslouchá, co všechno chce ředitel říct. I když trochu z proslovu zná, protože mu s jednou pasáží pomohl. A přijde mu to nesmírně vtipné, protože si z něj sám trochu vystřelil. Svěří se Val se svým malým žertíkem a dodá, že by o tom ale měla pomlčet. Jelikož se chystá profesura, nemůže si dovolit být v ředitelově hledáčku. S úsměvem sleduje její reakci, která je dost překvapená. To by od něj nečekala, co? Musí se zasmát a taky tak udělá, ovšem potichu. Zaslechne její šepot a jakmile zaslechne jeho jméno z jejích úst, na chvilku se pozastaví. I když to nebylo nijak sexy nebo vyzývavé, na něj to tak působilo. Možná to nebyl moc dobrý nápad ji sem zvát? Ne. Byl to dokonalý nápad. A nějaké takové myšlenky sem vůbec nepatří. Už teď se baví a to jsou tu jen pár minut. Jakmile je po proslovu, připije si na galerii a na umělce, přesně jak ředitel řekl a otočí se k Val. Dav kolem nich se rozplyne a tak se taky rozhodne vyrazit na výlet směrem k umění. Zeptá se tedy Val, jestli můžou vyrazit a ta souhlasí. S úsměvem tedy vyrazí k prvnímu obrazu po jeho pravici, protože je to výtvor jednoho jeho studenta. Ten u něj stojí a povídá si s kýmsi, kdo o něj projevil zájem. Je moc rád, že se tu s ním nemusí bavit. Přijde k obrovskému plátnu, na kterém se nachází hyperrealistická, předimenzovaná malba kytice.* Tohle je práce mého studenta. Rozhodli jsme se jít tentokrát po něčem klasickém, ale na obrovský formát. Ať působí přesně tak velice, jako přišla nám, když jsme ji koupili. Ander by vám k tomu možná řekl víc, protože je za tím mnohem víc, než jen kytice, ale já vás v tom nechám trochu plavat. *Chvíli pozoruje malbu a pak se znovu ozve.* Co se mi na tom líbí je jeho neuvěřitelné oko na detail. Třeba tato růže a to, jak se jí na konci lámou lístky. Dokonalé. Když jsem to poprvé viděl, málem jsem se rozbrečel. A to vám říkám s naprostou důvěrou, že to nikde nevytroubíte a ani to nepoužijete proti mě. *Naznačí s úsměvem. Je mu vlastně jedno, jestli to někde roztroubí nebo jestli ho s tím bude vydírat. I když si nemyslí, že by to kdy udělala. Za takové pocity není třeba se stydět. Byl prostě jen pyšný. To je celé. Proto ke studentovi jen mávne a přesune se vedle, kde se nachází o něco menší obraz s jednoduchou studií rukou v různých pozicích.* Tohle je moje. Nic moc typického, že? Proto se mi to tolik líbí. Prostě obyčejná studie. Nic víc. Co myslíte? *Rád by znal její názor. Nic takového od něj ještě neviděla, proto ho zajímá, jestli bude smutná, že tu nemá nic grandiózního nebo naopak překvapená.*

[Isleen Dewi O'Hara]

Dnešní den byl ve znamení přípravy dlouho očekávaného otevření univerzitní galerie. Celá univerzita tím žila už měsíce, třebaže si musel dát každý velký pozor, aby tuto informaci nepustil ven. Sama Isleen se o tom dozvěděla celkem nedávno, teprve ve chvíli, když ji přišli požádat o to, zda by jim s přípravami nepomohla. Je jasné, že neodmítla. Jednak proto, že odmítnou nadřízeného, který po vás chce maličkost, se zkrátka nevyplácí, a taky proto, že stejně neměla na sobotní večer jiný plán a strávit večer v galerii jistě potěší její uměleckou duši. Dopoledne strávila v knihovně, kde měla pravidelnou dopolední směnu, a odpoledne se ihned přesunula do galerie, aby mohla pomoci s přípravami. Když dotazila, práce bylo toho ještě požehnaně, takže k převlečení se do něčeho vhodnějšího neměla příliš času. Popravdě, neměla skoro žádný. Děkovala své prozíravosti, že si své oblíbené, tmavě zelené šaty jednoduchého střihu, přibalila ráno do tašky, protože jinak by jistě přišla pozdě. To to by ostatně nebylo poprvé.
Galerie se okamžitě po otevření začala plnit lidmi. Isleen měla ze schodiště, na kterém se nacházela, krásný přehled o dění pod sebou. Její úloha po zbytek večera je jednoduchá. Bude tady, prohlédne si obrazy a bude dávat pozor na pořádek. Když tak sledovala příchozí, celá scenerie jí nutně evokovala mraveniště. Malí mravenci se trousili po mraveništi sem a tam, tam a sem, dokud se neozval hlas ředitele. Během proslovu se dění na chvilku zpomalilo, asi jako klid před bouří. Akce byla oficiálně zahájena.
Chvíli se toulala po jedné z místností a prohlížela si obrazy. Vybrala si dobře, byly tu i obrazy jejího oblíbeného stylu, action-painting. Když se tak toulala po místnosti, přišlo jí trochu líto, že na goldpitské univerzitě nestuduje. Nějaký umělecký obor by ji jistě bavil víc, než studium, které jí předkládal otec s bratrem. A třeba by tentokrát i dostudovala.
Po chvíli si její pozornost získal obraz, který se jmenoval Indiánské volání. Zamyslela se nad ním tak, až úplně ztratila pojem o čase a prostoru.

[Edwin Ryder]

*Dnešní večer byl přesně jeden z těch, kdy Edwin doslova lační po nějakém kontaktu s lidmi a v případě, že ho necháte o samotě dlouho, stává se z něj ne zrovna příjemný člověk. V dnešní večer chce zkrátka něco podniknout ale nechce u toho být sám. Bohužel pro něj to ale vypadá, že se na něj štěstí neusměje. Kluci z kapely mají buď rodinné, nebo vztahové záležitosti, ugh, a Finn má směnu v restauraci. Napadlo ho, že by si mohl zajít na jídlo a potrápit ho nějakou extrémně složitou objednávkou, ale to by po zbytek měsíce musel jíst jen suchý chleba. A tak se ocitl tady a ani neví jak. Přestože je víkend, nohy ho zavedly na pozemky univerzity, kde se dnes otevírá nová galerie. Na univerzitě sice studuje, ale uměleckým oborům se zširoka vyhýbá. Na kreslení ho nikdy neužili, je rád, že zvládne nakreslit základní tvary, jakákoliv jiná umělecká činnost jde taky stranou, pokud nepovažujete schopnost sladit boty k vlasům za umění. No a hudbu, tu on nikdy studovat nechtěl. Nedovedl si přestavit, že by pro něj hudba byla povinností. Navíc slyšel, že s učiteli to tady nebylo zrovna nejslavnější. Momentální sbormistr je prý pěkná osina v zadku, a tak je rád, že se tomu všemu může obloukem vyhnout, zatímco se snaží poctivě naučit na test z marketingových strategií. Možná, že právě to by měl zrovna teď dělat, ale v jeho bytě mu začínalo být smutno. A na smutno on nemá čas a ani náladu. Tipuje, že na výstavě potká někoho ze svých kamarádů, protože se víceméně baví z každého oboru alespoň s jedním člověkem a jeho si zase všichni dobře pamatují. Ještě aby ne, po kampusu se zrovna moc kluků se zářivě zelenou hlavou neprochází. Když už stojí před novou budovou, která jeho zvídavost přitahovala od doby, co se vrátil, zhodnotí ještě rychle, jestli je pro takovou událost vlastně vhodně oblečen. Do formálního oblečení ho tedy nikdo nikdy úplně úspěšně nedostal, dnes se mu ale povedlo vzít si na sebe úzké černé džíny, na kterých dokonce není jediná díra, a pod černou péřovou bundou schovává na něj přízemní černo-bílý pruhovaný svetr. Jo, to by šlo. Vyskáče po schodech a pozdraví vítací komisi, načež se přesune do fronty na šatnu. V případě, že si od ostatních vyslouží zkoumavé pohledy, ani trochu ho to nerozhodí. Je na takové pohledy zvyklý. Odloží svou bundu a vstoupí do sálu, kde se ještě shlukuje pár lidí, ale většina už proudí do různých stran a mizí za rohy a stěnami. Inu, je pravda, že jde trochu později, a tak by se nedivil, když by přišel o nějakou úvodní šaškárnu. Trochu doufá, že tady ale potká někoho ze svých profesorů a udělá si dobrý obrázek, jako že se zajímá nejen o kulturní rozvoj města, ale také o ostatní talentované lidi na univerzitě. Jo, obzvlášť u některých profesorů by mu takové pomyslné plus jistě pomohlo. Zdvořile odmítne skleničku šampaňského a chytne se malé skupiny, se kterou pomalu proudí expozicí. Pije zcela výjimečně, rozhodl se svůj přístup k alkoholu na povrchu radikálně změnit, takže si teď dopřeje nějaké alkoholové pokušení, jen když si o to situace opravdu žádá. Třeba když se po čtyřech letech viděl s Finnem! Taková situace si minimálně o nějaký ten přípitek říkala. Drží se kousek od skupinky a poslouchá, zda-li mají ke každému obrazu nějaké průvodní slovo, ale po chvíli ho to přestane bavit a začne se rozhlížet kolem. Pohled mu nakonec přistane na známé osobě, která si prohlíží jeden z obrazů, jako by jí začarovali. Lepší, než se tu poflakovat sám, no ne? Na tváři se mu automaticky objeví úsměv a on vyrazí směrem, kde Isleen stojí. Isleen poprvé potkal v knihovně a v tu dobu ho rozhodně nenapadlo, že se z nich stanou docela dobří přátelé. Nebýt toho, že za ním jednou přišla, když se snažil splácat něco na kytaru, asi by jejich konverzace pořád končila u pozdravů a díků za knihu, kterou mu v knihovně propůjčila.* Baf. *Přikrade se k ní zezadu a promluví těsně vedle jejího ucha. Kdo by to byl řekl, že pro člověka s jeho barvou vlasů bude tak snadné se plížit kolem? Vždy to vypadá, že ho vidí jen ti špatní lidé. Doufá, že Isleen nijak zvlášť nevyděsí, v takovém případě by se jí s pobaveným úsměvem hluboce omluvil, přestože by mu ta situace přišla úsměvná, rozhodně za ní nešel s takovým záměrem.* Co ty tady? *Zeptá se nakonec a zahledí se na obraz, který předtím právě ona tak zasněně zkoumala.*

[Emily Anne Maynard]

*Pobaví ji Alexova překvapení reakce na její drobnou troufalou hru, kterou pro ní připravil pan Black, který ji tak hezky zahrál do karet. S úsměvem tedy pustí jeho ruku, když jí Alex slíbí, že si tedy pospíší a sleduje ho, dokud se jí neztratí z očí. Na chvíli jí napadne, jestli si teď může i přidat pana Blacka na seznam jejích podzemních známostí a sama nad svým hloupým nápadem s úsměvem zakroutí hlavou. Když se k ní Alex opět připojí, převezme si od něj sklenku šampaňského a věnuje se proslovu, který právě začal. Ona rozhodně patří k těm lidem, co ocení, že proslov není hodinový a ona se teda za chvíli může dát po boku Alexe do pohybu. Přestože galerie nejsou zrovna její parketou, rozhodně nepopírá fakt, že jí lidé, kteří dokážou na plátno přenést ať už realistický obraz, nebo i své pocity, přijdou neskutečně fascinující. Sama se o podobnou aktivitu v rámci své terapie pokoušela, ale nevydržela u toho déle, než jedno sezení. V tu chvíli jí to přišlo nesmírně hloupé a ona chtěla být jinde, než v kanceláři terapeuta, kde čmárala na papír cosi, co by jí údajně mělo od jejích stavů pomoci. Nepomohlo. Donutí jí to zamyslet se nad tím, jestli je pro všechny ty lidi, na jejichž obrazy se dnes bude dívat, berou umění jako svou vášeň, koníček, povinnost nebo prostý útěk od reality. Co asi tak prožívají u toho, když štětcem trasují plátno, přidávají barvy a míchají je do sebe. Možná by si mohla s některým z nich promluvit, čistě proto, aby ukojila svou zvědavost. Na Alexova slova s úsměvem přikývne, jeho tempo jí prozatím vyhovuje, neboť nemá potřebu detailně zkoumat každý obraz. Když se Alex ale u jednoho z obrazů zastaví, postaví se vedle něj a upije ze sklenky. Zkoumavě na něj stočí pohled, když se dá do řeči a poslouchá, co má k tomu dílu vlastně říct. Nejprve jí na jeho chování nepřijde nic zvláštního, a tak se opravdu snaží pozorně poslouchat, ale když Alex pokračuje, přijde jí jeho vystupování spíš úsměvné a to jde poznat na jejích cukajících se koutcích, které se snaží schovat za skleničku šampaňského. Obzvlášť, když Alex najde trauma z dětství na té dle jejího názoru nejjasnější části obrazu, úsměv už se jí schovává těžko. Proto je ráda, že i Alex nakonec ustoupí od svého malého čísla a ona se tiše zasměje.* Nevěřila jsem ti ani nos mezi očima. *Zareaguje na jeho otázku ohledně toho, jak si vedl a rukou mu s pobaveným úsměvem sjede po paži. Přestože jí nepřesvědčil o svých znalostech v uměleckém směru, rozhodně se mu ale povedlo jí pobavit.* Rozhodně se vyznáš víc, než já. *Doplní ještě, když se Alex obhajuje, že umění přeci jen není jeho obor. Přišlo jí to vtipné. Hudba je také umění, no ne? A navíc jako sbormistr místní univerzity, jak si tak stihla spojit se v tom jistě pohybuje víc, než ona jakožto detektiv. Upije ze skleničky a znovu spustí svou volnou ruku k lemu svých šatů, aby je stáhla dolů. Když se k ní Alex nakloní, očekává nějakou další vtipnou poznámku ohledně místního umění, ale on jí překvapí něčím úplně jiným. Koutky jí opět cuknou nahoru a jeho troufalá poznámka jí je překvapivě příjemná. Natočí svůj obličej k němu, ještě ve chvíli, kdy jí je blízko a zadívá se mu do očí.* To bys měl. *Obličej zase odvrátí a když Alex spustí svou ruku z jejích beder, nechá ho stát u obrazu a sama pokračuje dál. Když by se k ní Alex dlouho nepřipojil, samozřejmě by se zastavila u dalšího díla a vyčkala, až se k ní Alex připojí.* Co mi povíš k tomuhle, hm? *Rukou poukáže k obrazu před nimi a pohlédne na Alexe, než ho gestem ruky zarazí.* Počkej počkej. Nech mě hádat. Tahle část... *Rukou vyznačí část obrazu, která jí zrovna padla pod ruku.* ...ta představuje autorovo radostné dětství, které někde tady... *Rukou sjede o trochu níž.* Přešlo v hrůzné příběhy jeho mládí. Při čemž se samozřejmě začal upíjet k smrti. *Pronese a pohlédne na Alexe vedle sebe, čekajíc na jeho reakci.*