Západní obytná zóna

Odpovědět
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od James Whittemore »

*Ty momenty, které jsou v životě natolik významné, že jediné, na co při nich můžete myslet je "tohle si chci pamatovat navždy". První pusa, úspěšné dokončení školy, radost z prvního vyhraného zápasu. Nic z toho pro něj nebylo důležité, nikdy. Přestože mu všichni kolem něj říkali, jak si akorát nechává život proklouzávat mezi rukama, že si ničeho a nikoho neváží a musí se změnit. Nic z toho si nepamatoval, vše to pro něj bylo snadné zapomenout a schovat v hloubi jeho vlastní mysli. Ovšem tenhle moment, jako by pro něj všechno měnil. Tohle je to, co si chce pamatovat navždy. Její vůně, chuť jejích rtů, to s jakou nenasytností si nárokovala jeho rty. Když ho zatáhne za vlasy, slabě se do jejich polibku usměje a snaží se alespoň trochu ovládnout, co to dělá se zbytkem jeho těla. Tohle se mu líbí, hodně líbí. Kdo by do ní řekl, že se bude až tak angažovat, že ho bude dokonce trápit a vzrušovat při něčem, co pro něj doposud bylo tak obyčejné, bez chuti. Tolik žen, které okusily jeho rty, které poznaly jeho nejtemnější stránku, žádná z nich pro něj ale neměla takové kvality. Možná, že by jí to její malé zlobení měl nějak oplatit, třeba vést své polibky z jejích rtů na její krk a jemnou kůži jemně stisknout mezi zuby. Něco mu ale říká, že na to ještě bude dost času a alespoň při tom nebudou na očích nespalců. Proto se rozhodne na okamžik potlačit svou touhu, svůj chtíč a od Dani se odtáhne. Když se jí zadívá do očí, vidí v nich něco, co se mu moc, moc líbí. Tolik chtíče, doslova ho pohledem prosí o víc, až se skoro bojí, aby z toho jeho drobná společnice nevybouchla. Zeširoka se usměje, jako ten správný hajzl, který se z něj během jeho života stal. On a jenom on, nikdo jiný pro něj neexistoval, dokud nepoznal jí. Pravdou bylo, že "on a ona" mu v hlavě znělo tak krásně. Přestože už jejich polibek skončil, James svoje tělo stále držel velice blízko tomu jejímu, natolik blízko, že cítil na tváři její dech, její hruď, která se rychle zvedá a tře se tak o tu jeho. Měl jí před sebou doslova uvězněnou, neměla kam jít, byla pro něj jako drobná ovce a on byl vlk, velký hladový vlk, který se chystal ulovit si trochu víc z toho výborného pokušení, kterým pro něj jsou její rty. Jenže vtom Dani promluví. Věta, která zpočátku zní tak nadějně skončí katastrofou. Z jeho obličeje se během vteřiny vypaří jakákoliv emoce, zatímco se jeho mozek snaží vyrovnat se slovy, které právě slyšel. Jeho ruce se z jejích boků svezou podél těch jeho a o pár kroků od ní odstoupí. Teď už je jeho obličej kamenný, plný vzteku, hořkosti a zklamání. Samozřejmě, že tohle bylo až moc dobré na to, aby to byla pravda. Nic pro ní neznamená. Je jen někdo, koho využije a odhodí. Není skoro až ironický, že přesně to samé jsi dělával ty? Trhni si. Ve svých myšlenkách bojuje sám se sebou, zatímco se zamračeným výrazem pořád nevěřícně kouká na Dani. Jsi neuvěřitelná v tom nejhorším slova smyslu. Nejsem tvůj milovaný Henry, nejsem dobrák, nejsem někdo, kdo ti svou skvělou prací dá všechno, po čem zatoužíš. Henry. Během těch čtyř let jeho jméno zapomenul, ovšem jeho obličej měl v paměti pořád. Tak moc ho nesnášel, tak moc nesnášel sledovat je spolu. A ona v něm vidí zrovna jeho? Uvědomí si, že jeho ruce jsou pevně sevřené v pěst, stejně tak zuby se třou o sebe. Co víc tady chce? Počkat, až se z něj Dani bude snažit udělat někoho, kým není? Někoho, s kým si on celou dobu myslel, že je vlastně nešťastná? To tak. S posledním zlým pohledem, mířeným na její osobu se otočí a seběhne ze zápraží, dlouhé kroky rychle vedou daleko od ní, pryč do tmy. Ani si neuvědomí, že svou bundu nechal kolem jejích ramen. Pro něj je to momentálně poslední věc, na které záleží. Nechce být v její blízkosti další vteřinu, nechce jí nikdy vidět. Bez jediného pohledu zpátky zahne za roh, ani neví, kam ho vlastní kroky vedou. Hlavně, že je to pryč odsud.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Danielle Elizabeth Killiene
Příspěvky: 230
Registrován: ned 23. bře 2014 20:39:07
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od Danielle Elizabeth Killiene »

*I když ví, že právě pronesla něco nemyslitelného pohled na něj ji utvrdí v tom, že tohle nebude něco, co jí jen tak odpustí. Dokonce vypadá, jak kdyby mu zasadila tu největší ránu. Ne, ne, ne, ne. Tohle se nemělo stát. Ucítí jak se jeho ruka stáhne z jejích boků a zabolí ji to.* Ne, Jamesi. Moc se omlouvám. Tohle jsem vůbec říct nechtěla. *Ale nevypadá to, že by ji chtěl poslouchat. Odstoupí od ní a i přes jeho bundu se k ní dostane noční chlad. Možná je dobře, že od ní ustoupil. Podle jeho výrazu by mohl ubalit pěstí někomu z procházejících. Naštěstí tu nikdo není. Neví, jak by ona reagovala, kdyby jí při takové intimnosti řekl jiným jménem. Možná by z toho nedělala takové haló. Proč tedy on vypadá, jako kdyby měl za chvilku rozdávat rány? Může být žárlivý? Ale vždyť spolu nejsou. Možná jde o sebevědomí? Je pravda, že tohle jeho egu moc nepřidá. Spíše naopak. Stále se na ni dívá a nic se zatím neděje. Proto zkusí kousek k němu popojít. Třeba ještě není po všem. Třeba to bude moct zachránit. Ovšem James zatne ruce v pěst a jí se v hlavě rozezní poplach. Tohle není dobré. Nechoď k němu. Zasekne se a radši se znovu vzdálí. Nemá cenu pokoušet štěstí. Ne s ním. I když se k ní při těch posledních setkání choval ukázkově, nezapomíná na dřívější časy. A momentálně James vypadá, jako by se v něm probral někdo z let minulých. Sleduje, jak se James vydá pryč a ani se ho nesnaží zastavit. Nemá to cenu. Ani možná nechce. Co to vlastně vůbec dělala? Pane bože. Ne ne ne ne. Hlavo! Co to dělám? Chovám se jako pitomá naivní nána. Sleduje, jak se James vzdaluje a pak sama zapadne do domu. Ihned, v podstatě ze zvyku, zamkne dveře na co nejvíc to jde. Rychle projde celý barák a zavře všechna okna, která by jí mohla ohrozit. Následně se svalí na gauč, kde jí myšlenky proudí sem a tam. Neví co dřív, nad čím dřív přemýšlet. Co by vlastně teď měla udělat? Možná jít spát. Vyspat se z toho alkoholu. Všechno si probrat až nebude pod vlivem. Jo. To je dobrý nápad. Zaplaší všechny myšlenky a lehne si na gauč. Cítí, jak se jí motá hlava. Není to už moc z alkoholu. Spíš z děsu a trochu z nevolnosti. Nad samou sebou, nad životem, nad Henrym, nad vším. Zavře oči a s lehkou slzou nechá celý den za sebou.
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od James Whittemore »

*Po návratu z povrchu akorát celý den leží v posteli a civí do stropu. Rád by dospal to, co se mu během toho týdne naspat nepodařilo. Jeho hlava totiž ne a ne přestat přemýšlet. Týden to pro něj byl perný. Po nedělních událostech na nic nečekal, místo spaní si zabalil a hned v pondělí ráno už seděl v letadle domů. To místo si pořád takový název nezasloužilo. Teď ale je pravdou, že ani neví, kde doma vlastně je. Tady, nahoře, nebo jestli ho ještě nenašel. Jedno je jisté. Do Detroitu se dlouho nebude muset vracet. Pohřeb mámy proběhl klidně. Se zaťatými zuby vydržel stát po boku svého otce během obřadu a sledoval, jak se na něj při vyjadřování kondolencí lidé i po té době nejistě koukají. Situace s domem byla také vyřešena. Po tom, co musel strávit několik nocí ve svém dětském pokoji mu došlo, že tohle místo pro něj nikdy nebude příjemné a nikdy se sem nebude chtít vrátit. Jeho otec teda dostal to, co chtěl. Dům byl teď jeho a James už oficiálně na povrchu neměl nic. Dokonce narazil i na pár starých známých tváří, z nichž jedna pro něj byla obzvlášť významná. Tam se ale teď nechce myšlenkami vracet. Důležité bylo, že nahoře už na něj nic nečeká a je o všechno postaráno. Zbývá jen jediná, poslední věc. Ta na něj ale čeká tady dole. Dani. Myslel na ní každý den. Každý den jí tiše nadával za to, že na ní pořád musí myslet, na to, co se mezi nimi stalo a jak by byl rád, když by mu z hlavy zmizela. Pravdou ale je pravý opak. Celou dobu nechtěl nic jiného, než mít jí zase po svém boku, cítit její vůni, dotýkat se jí, prohlížet si jí, sledovat jí, jak si s jiskřičkami v očích prohlíží nové knížky, které přišly do obchodu. Slyšet jí, jak vzdychá jeho jméno. Jenže se zdá, že kapitola Dani v jeho životě skončila dřív, než vlastně mohla pořádně začít.
Převalí se v posteli na bok a natáhne se po telefonu, který leží na jeho nočním stolku, a tak je tomu zvykem přežívá na pár procentech baterie. Odemkne ho a otevře historii hovorů, kde na něj stále svítí dva zmeškané hovory. Od ní. Neví, co si o tom myslet. Pondělní hovor po příjezdu do Detroitu záměrně ignoroval, bylo mu totiž jasné, že volá jenom proto, aby se ho zeptala, co má sakra znamenat ten bordel, který jí udělal v docházkách. Toho druhého hovoru si všiml až dnes ráno a celý den mu to visí v hlavě. Byl ze čtvrtka, volala mu pozdě večer a on celý den přemýšlí nad tím, co asi tak mohla chtít. Zeptat se ho, jestli se vlastně ještě hodlá v práci někdy ukázat? Jo, to zní jako dost pravděpodobná možnost. A jeho odpověď by zněla: „nevím“. Opravdu neví. Neví, jestli chce dole v Gold Pitu vůbec ještě zůstávat. Jestli má proč. Jeden by řekl, že žít život bez chuti tady nebo nahoře nebude zas tak velký rozdíl. Představa, že by ale potkával Dani a vždy si při pohledu na ní vzpomněl na všechny ty věci, které udělal, kvůli kterým jí ztratil…to by byla jednosměrná jízdenka do duševního stavu se štítkem „starý James“. A tam se on rozhodně nechtěl dostat. Znovu ne. Ještě chvíli kouká na její telefonní číslo, než telefon zahodí na druhou polovinu postele a zase se přetočí na záda. Neví, co má dělat. Chtěl by s ní mluvit. Všechno jí vysvětlit, všechno jí prozradit a slíbit jí, že svým minulým já už nikdy nechce být. Jenže má to vůbec nějakou naději? Chce s ním Dani vlastně mluvit? Tolik otázek a ani na jednu nezná odpověď, díky čemuž je velice frustrován. Zvedne se z postele a dlouhými kroky zamíří do koupelny, kde se postaví pod proud ledové vody, která ho trochu probere. S ručníkem kolem pasu se chvíli prohlíží v zrcadle. Kruhy pod očima způsobené nedostatkem spánku, kolik nocí jen přemýšlel, nebo se procházel po svém rodném městě. V jeho obličeji je těžké najít nějakou chuť, jako by nevěděl, co jsou to emoce. Kéž by. Kdyby tomu tak skutečně bylo, vyhnul by se poryvům nenávisti k sobě samému, našel si by nějakou novou zábavu, jinou než Dani a na její jméno by si už nikdy nevzpomněl. Musím s ní mluvit. Poslední pohled na sebe samého, než se vrátí do ložnice a navlékne se do čistého oblečení. Na nic dalšího nečeká, v hlavě se snaží urovnat slova, která mu tam teď lítají jedno přes druhé a zbrkle se snaží zformulovat jednu smysluplnou větu. Nazuje si boty a ještě se vrátí do ložnice pro telefon, který pořád leží na posteli a zoufale prosí o baterku. Je tedy dost možné, že mu na konci večera ten telefon vlastně bude k ničemu, je to spíš taková rutinní záležitost. Vyběhne z bytu a zabouchne za sebou dveře, načež se dlouhými kroky vydá pryč z obytné zóny, ve které bydlí. Oči upřené na cestu před ním a v hlavě naprostý chaos. Když dojde blíž centru, naskočí na autobus a vystoupí poblíž západní obytné zóny. Doufá, že si pořád pamatuje, kde Dani bydlí. Když tu byl naposled, byl omámený alkoholem. To byl ten večer, kdy si myslel, jak krásné všechno bude. Dokud Dani neřekla špatné jméno a on se vztekem nepochodoval zpátky domů. Daleko od ní. Když zahlédne její dům, zastaví se. Možná, že je to hloupý nápad. Možná tady prostě nemá být, všechno tomu naznačovalo. Špatné jméno, špatná historie. Není pro Dani ten správný člověk. Zatřese hlavou, aby setřásl takové myšlenky a znovu se rozejde k domu. Svítí se, ovšem závěsy jsou zatažené, a tak nevidí, jestli je doma Dani sama, nebo jestli jde nevhod. Nevhod nebo ne, teď už se neotočí. Ne, teď už ne. Jestli se Dani už rozhodla Jamese smazat ze svého života a užívat si společnosti jiných (a že měl dost ostrý obrázek o tom, kdo by mu mohl ty zpropadený dveře otevřít), bude alespoň rozhodnuto o tom, kde James zbytek stráví zbytek svého života. A tady dole to rozhodně nebude. Opře se o zvonek a poté o pár kroků ustoupí, snad aby si Dani nemyslela, že se jí snaží vecpat do baráku. Na chvíli se otočí k cestě, kterou přišel, ještě přemýšlí, jestli by to přece jen neměl otočit a tvářit se, že za zvonek může parta rozmazlených puberťáků. Párkrát na místě přešlápne, než ho přiláká zvuk otevírajících se dveří. Zevnitř se na tmavou ulici rozlije trochu světla, a tak Dani, která stojí za dveřmi může vidět Jamese, který nejistě stojí na místě a sleduje jí. Nasucho polkne, najednou jako by se všechna ta slova, která si po cestě připravoval, ztratila v zapovězení. Namísto toho, aby se do nějakých zbrklých pokusů o proslov nutil, prohlédne si Dani. Jako vždy mu bere dech. Jeho malá, pihatá blondýnka s vášní pro knihy, nakažlivým úsměvem a tělem, na kterém mohl vždy oči nechat. Všechno bylo přesně takové, jen s jedním rozdílem. Nebyla jeho. A už asi ani nebude.* Ahoj. *Pozdraví jí nakonec a doufá, že na něj Dani nezačne okamžitě křičet. Pohledem sklouzne kamsi na ní, když se snaží zjistit, jestli je doma sama, nebo ne.* Máš chvíli čas? *Zeptá se nakonec a nervózně si promne ruce. Další nová situace a zase jen díky ní. Další žaludek na vodě, tělo svírané očekáváním a vyhasínající nadějí. Doufá, že mu Dani dá ještě jednu šanci, aby jí mohl všechno vysvětlit. Moc dobře ví, že si ale další šanci nezaslouží. Už jedna byla dost. Ale svojí první i druhou šanci posral, a tak si to teď musí všechno hezky slíznout. Nechce, aby si ho Dani pamatovala jako odporného lháře a už vůbec ne jako někoho, kdo jí ublížil. Ale na to už je pozdě.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Danielle Elizabeth Killiene
Příspěvky: 230
Registrován: ned 23. bře 2014 20:39:07
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od Danielle Elizabeth Killiene »

*Nezvládá se soustředit. Točí se v kruhu. Ať se na tu jednu větu snaží soustředit jak chce, vůbec neví, co se v ní děje. Myšlenky jí lítají jedna od druhé. Řekla si, že kniha bude dobré odreagování od všeho. Světa, myšlenek, všech nevyřčených slov, ale ani to ji nepřivedlo do poklidného stavu. Vezme si do ruky hrníček a upije trochu z čaje, který už bohužel vychladl. Zadívá se do hrníčku a vidí v tom ironii celé téhle situace. Tak moc byla uvězněná ve svém vlastním vnitřním světě, ze kterého se právě chtěla dostat, že zapomněla na čaj. S povzdechem odloží knihu a vydá se znovu do kuchyně. Nehodlá tu pít studené pití. Venku není úplně příjemně a čaj je v tuhle chvíli přesně to, co potřebuje. Znovu zapne konvici, vylije obsah hrníčku do dřezu a připraví si do něj nový sáček. Takhle to má teď se vším. Nedokáže se ničemu pořádně věnovat, jen svým myšlenkám. Tak moc by od nich chtěla mít chvíli klid. Vytáhne z tepláků mobil, aby se ještě jednou podívala. I když u něj seděla celý večer a měla ho na nejvyšší hlasitost, nějaká ta zpráva jí mohla minout. Zadívá se na prázdnou obrazovku a snaží se ignorovat ten obrovský knedlík v krku. Žádná zpráva, žádný zmeškaný hovor. Do prdele. Schová znovu mobil do kapsy a snaží se uklidnit svoje srdce. Proč se jí tohle děje? Už je to skoro týden a stále to nemůže dostat z hlavy. Ať se snažila zabavit prací, knihami, čímkoliv, stále byl v její hlavě. Když od něj tehdy odcházela, byl to pro ni konec. Všechno, co jí řekl, se jí příčilo. Všechno, co tehdy udělal, se jí příčilo. Příčily se jí i vlastní pocity. Zamilovala se do kriminálníka. Do někoho, kdo vztáhl ruku na ženu. Na jeho přítelkyni. Zlomilo jí to srdce a sama si tím potvrdila, jak je láska slepá. Měla to celou dobu před očima, její mozek jí několikrát varoval. Vždyť z něj měla před pár lety strach. A stejně na něj stále myslí. Neví, kde teď je a tak moc by to chtěla vědět. Zmizel. Ví jen, že si se všemi vyměnil směny, aniž by to řekl jí. Když se to v pondělí dozvěděla, nezvládla ani dělat svou vlastní práci. Jen seděla zavřená v kanceláři a přemýšlela, jak se tohle všechno mohlo tak pokazit. Ještě ten den mu zkoušela zavolat, ale nikdo to nezvedl. I když se nechtěla starat, v hlavě se jí přemílaly různé scénáře, proč jí to nezvedl. Zpátky jí nezavolal. Ani další den, ani ten další. Zkusila to znovu ve čtvrtek. Nic. Jen hlasová schránka. Tak moc se nenáviděla za to, jak je slabá. Kolik ran ještě potřebuje, aby se konečně probrala? Zprávu mu nikdy nenechala. Neměla na to dostatečnou sílu. Jen chtěla vědět, že je v pořádku. Slyšet ho. Nic jiného nepotřebovala. Vyruší ji cinknutí konvice. Zalije tedy svůj čaj a vydá se zpátky do obýváku ke knize. Nepotřebuje se v tom ještě víc utápět. Teď se má z toho všeho naopak dostávat. Znovu se pohodlně usadí, vezme knihu do ruky a hrníček si odloží na stůl. Aby to bylo ještě pohodlnější, zamotá si vlasy do drdolu a už se znovu věnuje té podělané větě, která ji celý večer dělá tak velký problém. A i když si ji znovu přečte, dokonce několikrát, nedává jí smysl. Zavře naštvaně knihu a odloží ji na stůl. Na tohle nemá náladu. Ani knihy ji od toho nepomůžou. Co s tím vším zmatkem má udělat? Nemůže se v něm hrabat, zbláznila by se z toho. Zastrčí si zatoulaný pramínek za ucho a pohled jí padne na ruce. Uhodila ho. Ruce jí z toho brněly ještě teď a srdce takový nápor emocí vůbec nezvládlo. Nenáviděla se za to, že se uchýlila k násilí a nenáviděla jeho, že ji svým chováním donutil k tomu, co tak bytostně nesnáší. A přesto, její srdce přeskočilo, když se jí ozvalo upozornění na mobilu. Ihned vytáhne mobil a s nadějí v očích si prohlíží, co jí kdo potřebuje. Aniž by si to chtěla přiznat, doufá, že to je zpráva od něj. Zklamaně si prohlíží jméno odesílatele a má chuť tu zpropadenou krabičku zahodit do háje. Jen zpráva od zaměstnance, že v pondělí nedorazí na směnu. Výborně. Odloží mobil a vymění ho za hrnek. Neví, co teď dělat. Přijde si jako závislá. Takové by to být nemělo ne? Měla by být šťastná, že je někdo takový z jejího života pryč. Ale stejně se neubrání pocitu, že jí chybí. Ať byl dřív jakýkoliv, od jejich setkání u knihkupectví, jí přišel jiný. Nesnažil se ji zastrašovat. Byl k ní milý a pozorný. Nepřišlo jí to jako hra. Cítila to. Navíc jí to i sám řekl. Něco k ní cítil. Ale to neměnilo nic na tom, že už jednou se obrátil proti někomu, koho miloval. Srdce ji znovu zabolí a tak se naštvaně zvedne a odnese hrnek do kuchyně. Ne, teď nemá náladu ani chuť na teplý čaj. I když si prošla několika zlomenými srdci, tohle jí přišlo jiné. Tentokrát ji srdce bolí za tři lidi. Za Jamese, jeho bývalou přítelkyni a za ni. Zaslechne zvonek a naštvaně se obrátí ke dveřím. Hulváti sousedský. Pořádají jakousi oslavu a řekli jí, že je dost možné, že si její dům spletou s jejich a že je má poslat k nim. Jak si do háje můžou splést dům? Naštvaně se vydá ke dveřím a cestou si zastrčí další neposedný pramínek za ucho. Dorazí ke dveřím a bez jakéhokoliv přemýšlení je otevře. A ať byla naštvaná jak chtěla, jen při pohledu na osobu před ní se to všechno vypaří pryč. Překvapeně si ho prohlédne a srdce se jí rychle rozbuší. Týden. Celý ten podělaný týden čekala, až se jí ozve zpátky a najednou tu stojí, strhaný, unavený a v očích je stejně zlomený, jako ona. Tak moc by ho chtěla obejmout a zároveň mu vynadat. Chtěla by mu všechno vyčíst, ale na nic se nezmůže. Jen tam stojí a pozoruje ho. Její hlava vůbec nemůže zpracovat tu informaci, že tu před ní opravdu stojí. Po týdnu zaslechne jeho hlas a ať se děje v jejím srdci cokoliv, nezvládá to zastavit. Chyběl jí, ale hlavou jí zní známé varovné signály.* Jamesi…co tu děláš? *Zeptá se slabě a snaží se uklidnit svůj dech i srdce. Možná je tohle jeho odpověď na její volání? Ale tohle nechtěla. Ne, chtěla si udržet tu správnou vzdálenost, aby se znovu nedostala do té samé situace jako předtím. Aby do toho znovu nespadla. Chtěla jen slyšet, že je v pořádku. A teď tu před ní stojí, vypadá tak, jak vypadá a snaží se udržet všechny ty emoce, které se v ní týden hromadily, na uzdě. Jejím směrem padne otázka a chvilku nad tím sama váhá. Dřív by hned přikývla, ale teď neví. Jakmile se mu takhle otevře a on se dostane dovnitř, všechno, co si za ten týden vybudovala, spadne. Bude se z toho muset dostávat znovu. A přesto jen slabě přikývne a uhne z prostoru dveří, aby mohl vejít dovnitř. Kolik těch ran ještě zvládneš unést?* Pojď dál. *Uhne od něj pohledem, aby sama zastavila všechny emoce, které jeho obličej, a vůbec jeho přítomnost, probouzí. Nechá ho, aby zavřel dveře a vydá se do kuchyně. Nechce mu být poblíž. Chce si udržet jakousi zdravou vzdálenost pro ně oba.* Dáš si něco? Kafe, čaj, něco k jídlu? *Jako by se nic nezměnilo, i když se toho v nich změnilo tak moc. Sama sobě si začne dělat už třetí čaj, jen aby zabavila mysl, ruce a aby musela věnovat pozornost něčemu jinému.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od James Whittemore »

*Nervózně přejíždí ty dveře před sebou pohledem a přemýšlí, za jak dlouho se asi otevřou. A hlavně, jak bude vypadat ten, kdo za nimi bude. Samozřejmě doufá v Dani. I když přijít mu otevřít jiný chlap, bylo by po všech problémech světa. Řekl by, že si asi spletl dům a s přáním pěkného večera se zase dal na cestu. Skončil by v baru, kde by se půlku noci utápěl v alkoholu a nakonec by svou procházku zakončil u řeky, do které by pod vlivem alkoholu vlezl a už se nikdy ven nedostal. Až tak špatný to s ním v tuhle chvíli je. A ač na takové věci zrovna teď nemyslí, kdo ví, jaké by to pro něj bylo, když by se mu rozsypala i ta poslední naděje. Ta, kvůli které tady vlastně stojí a čeká, co se bude dít. I z pohledu na Dani má ale strach. Bojí se, že jí svými problémy akorát zničil život. Že se možná opravdu lapila do nějaké jeho pomyslné pasti a teď neví, jak se z ní dostat. Na přemýšlení už ale nemá čas, dveře se totiž otevřou a v nich se objeví právě ona. Zprvu vypadá poněkud frustrovaně, jako by byla připravená na toho člověka za dveřmi křičet. Že by věděla, že se sem chystá? Hloupost. James ze sebe úspěšně vypraví pozdrav, důvod své návštěvy ale neuvádí. Zeptá se prostě jen jestli má čas. Čekání na odpověď mu připadá věčné, nakonec ale Dani kývne a vpustí ho dovnitř. Mezi dveřmi se zarazí a zamyslí si, jestli ten práh opravdu přejít. Nezaslouží si tady být, nezaslouží si aby se na něj vůbec dívala, nebo poslouchala, co má na srdci. Chce to ale alespoň zkusit, věnovat tomu zbytky svých sil a aspoň pro jednou v životě se pořádně snažit. Proto práh dveří nakonec překročí a zase je za sebou zavře. Sleduje Dani, která mu pomalu mizí z očí a sám se začne vyzouvat z bot. Uvědomuje si, že u ní doma vlastně ještě nikdy nebyl. Všechny společně strávené dny buď chodili po městě, nebo se vyvalovali u něj, tohle je poprvé, co stojí uvnitř jejího domu. Chvilku ještě stojí na místě a rozhlédne se kolem, prohlíží si, jak to tu má Dani vlastně zařízené. Je to celá ona. Je to živé, upravené, kreativní, chytré. Pohledem sjede z výzdob a dekorací na Dani, která stojí v kuchyni a připravuje hrníček, pravděpodobně s čajem. Dokonce nabídne i jemu, jistě se ale neplete když si myslí, že je to jen ze zdvořilosti. Je mu jasné, že i pro ní musí být celá tahle situace těžká, nebo minimálně nepříjemná.* Chtěl bych si promluvit. *Řekne namísto požadavku na jídlo či pití a doufá, že jí nevyděsil, protože se za tu dobu už stihl přesunout ke kuchyňskému ostrůvku. Blíž si jít nedovolí, přestože jen pohled na ní na něj má stejný efekt, jako obrovský magnet. Chtěl by k ní přijít, pohladit jí, ujistit jí, že všechno bude v pořádku. Obejmout jí, držet jí u sebe tak dlouho, jak jen mu to dovolí. Ten magnet, který doteď vzbuzoval v Jamesovi touhu popadnout jí do náruče a hodit jí na postel změnil svou funkčnost. Je mu jedno, kde spolu budou mluvit. Jestli to vyřeší teď, tady v kuchyni, nebo se přesunou na gauč a sednou si k tomu. Jasné ale je, že se to musí stát teď.* Dani, strašně mě mrzí, co se stalo minulej týden. A že jsem se ti neozval. *Začne právě těmito slovy. Dostat z cesty to nejzákladnější, aby v případě, že by se rozhodla ho poslat pryč ze sebe dostal aspoň něco podstatného.* Musel jsem nahoru, vyřešit pohřeb a všechno kolem toho. Celej tejden jsem přemýšlel nad tím, co se stalo a jak jsem se choval. Měl jsem ti to všechno říct, dávno. Ale jak vůbec takovou informaci jen tak někomu řekneš? *Zeptá se se slabým zakroucením hlavou a v jejích očích hledá odpověď. Na tuhle otázku se sám sebe ptal už dlouho. Jak někomu vlastně říct, že je špatný člověk? Že se choval strašně a že ho jeho chování dostalo do vězení. A o to hůř, jak to říct člověku, na kterém vám tak moc záleží?* Možná je teď pozdě na to tohle všechno říkat, ale nikdy bych ti neublížil, nezvládl bych to. To je ten slib, co jsem ti měl dát předtím. Snažil jsem se to všechno, co se v mém životě stalo prostě smazat a zapomenout, zlepšit se. Jen asi nevím jak na to. *Přizná. Opravdu se tak cítí. Cítí, že je v koncích, že neví kam dál položit nohu, aby se zem pod ním nepropadla a on nespadl zpátky do těch temných hlubin svojí minulosti. Možná ten špatný krok dělá zrovna teď, třeba je pro Dani už dávno někým, koho ve svém životě mít nechce a on jí teď akorát připravuje o její drahocenný čas. Pořád ale není u konce. Dokud ho nepřerušuje, musí to ze sebe všechno dostat, do posledního kousíčku a doufat, že jeho slova bude brát jako upřímná. Protože upřímná skutečně jsou.* Byl jsem sobeckej a bál jsem se, že když se to dozvíš, přijdu o tebe. Což se stalo. *Rozhodí poraženě rukama a svěsí ramena, stejně tak i pohled. Když by teď starý James stál po jeho boku, srazil by ho k zemi, skopal by ho a ještě na něj zhnuseně plivl. Otevřít se vůči někomu? To my neděláme. Ukázat nějaký emoce? Žádný nemáš ty nulo! Nechce, aby působil jako ten největší ubožák. Tohle z něj ale pomalu a jistě vysává všechnu zbývající energii. Nadechne se a zase se napřímí, pohledem zase vyhledá její oči a upřímně do nich pohlédne.* Jen jsem chtěl...potřeboval jsem, aby si tohle věděla. *Tak zní jeho poslední slova. Alespoň pro teď. Je toho pořád tolik, co by chtěl říct, ale nechce chudáka Dani zahltit tolika informacemi najednou. Obzvlášť za předpokladu, že o to vlastně vůbec nestojí. Prozatím si ústa uzamkne na klíč, který ale ještě nezahazuje, naopak ho pevně svírá ve své dlani a čeká na okamžik, kdy ho zase bude moct použít. Teď je ale řada na ní.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Danielle Elizabeth Killiene
Příspěvky: 230
Registrován: ned 23. bře 2014 20:39:07
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od Danielle Elizabeth Killiene »

*Dívá se do hrníčku, ve kterém už je sáček s čajem a zapne konvici. Tohle bude dlouhé čekání. Hypnotizuje tu malou bílou věc a jen přemýšlí, jak by se mohla dostat dovnitř. Prostě se před tímhle vším uzavřít. Vidět, ale neslyšet. Zároveň nechce být zavřená. Ne v sáčku. Chce být zavřená v jeho náruči, kde se předtím cítila nejvíc v bezpečí. Otočí se za Jamesovým hlasem a překvapí ji, že stojí tak blízko, i když je několik kroků od ní. Ani ho neslyšela přicházet. Chtěl by si promluvit. Promluvit. Ihned ji napadne, že volat mu byl špatný nápad. Proč jen musela být tak sobecká? Chtěla jen obyčejné Jsem v pořádku. A teď tu stojí, v její pomyslné bezpečné zóně a chce si promluvit. Přesune svůj pohled zpátky k hrníčku, protože to nezvládá. Nezvládá se na něj dívat a netoužit po tom, aby jí řekl, že bude všechno v pořádku. Jak ses mohla kurva dostat až sem? Konvice se ozve a tak si zalije svůj čaj. Další důvod, proč se na něj nedívat. Prostě, teď si zalívá čaj. Nemůže mu věnovat pozornost. Ovšem, jakmile je čaj zalitý, její pohled znovu padne na něj. Otočí se k němu tentokrát s hrníčkem v ruce, díky kterému má pocit, že je přeci jen mezi nimi nějaká bariéra. A James na nic nečeká. Začne mluvit a ona se jeho slova snaží vnímat, ale nějak to nejde. Její srdce jen slyší jeho hlas a už ji pohání k němu. Do prdele, uklidněte se. Jelikož vypadá, že toho má spoustu na srdci, a ona teď musí udržet všechny ty ďábelské choutky, které by ji přisunuly k němu, nechá ho mluvit, dokud bude chtít. První se omluví za to, co se stalo minulý týden. Stále neví, za co se omlouvá. Za to, že to zjistila skrz jeho otce, za to, že jí to neřekl už dřív nebo za to, že to vůbec udělal? Možná se omlouvá za to, jak to celé proběhlo? Nebo že jí nedokázal slíbit, že jí neublíží? Opravdu neví a možná se v tom ani nebude vrtat. Nechce. Nechá ho, aby řekl co bude potřeba a pak ho pošle domů. Nepošleš. Ale ano, pošle. Ne nepošleš. To nezvládneš. Omluví se jí i za to, že jí neřekl kam jede. To je to poslední, za co by se měl omlouvat. Upije ze svého čaje a pohledem ho stále sleduje. Bojí se, že jí zmizí a zároveň se bojí, že se až moc přiblíží. James dal pokračuje a jakmile zazní, že zařizoval pohřeb, ihned si přijde jako ten největší sobec na světě. Do prdele. Úplně na to zapomněla. Byla tak mimo, tak zahleděná do sebe a do svých vlastních pocitů, že zapomněla na to, že jemu zemřel člen rodiny. A ať to u nich bylo jakékoliv, nikdy to není jednoduché. Sama to zná. Poslouchá dál, tentokrát už se ale nemůže držet zpátky. Pořádně si ho prohlédne a srdce jí z toho pohledu zabolí. Nad jeho otázkou skloní hlavu. Ano, není to jednoduchá informace, ale je poměrně důležitá. Oba se chovali jako sobci. On, když jí to neřekl a ona, když postavila vlastní emoce nad to, že si právě prošel ztrátou. Jsou si tak podobní a zároveň tak odlišní. A teď jí přijde, že jsou od sebe na míle daleko. Sjede pohledem na jeho ruku a tak moc by ho za ni chtěla chytit. Tak moc by ho chtěla pohladit po dlani a proplést si s ním prsty. Oproti její ručce byly obří. Stejně jako ona proti jemu. Dokonale do sebe pasovali. A teď je to všechno tak moc v prdeli. James dal pokračuje a ona sama neví, jestli na další řeči má vůbec sílu. Všechno jí to tak moc vysiluje. Znovu pohled přesune k jeho očím a v tu chvíli jí řekne ten nejpodivnější slib, který kdy slyšela. Teď už se doslova musí držet, aby se na něj nevrhla. Přesně to, co chtěla předtím slyšet, jí teď tak nějak slíbil. Chce k němu blíž a zároveň se nemůže hnout. Hlava jí nic takového nedovolí. Ne teď. Už ho poslouchá jen na jedno ucho. Věnuje pozornost jen tomu, jak se mu hýbou rty, když mluví, jak se mračí, protože zřejmě říká něco důležitého. V hlavě jí zůstane jen to, že o ni přišel. Jamesi, kéž by jsi věděl jak moc jsi o mě nepřišel. Přiznává to. Snažila se to všechno překonat. Přenést se přes to a už nikdy nepřemýšlet nad někým, jako je on. Nechtěla znát jeho jméno, nechtěla znát jeho. Nechtěla, aby si o něm cokoliv pamatovala. Tak moc byla ublížená. Tak moc chtěla z celé té situace pryč. Teď už od toho ale nemůže utíkat. Ať se dnes stane cokoliv, přišla o kus sebe a ten kousek bude stále s ním. Má trochu na krajíčku a tak se na chvilku schová do hrníčku. Napije se teplé tekutiny, ale její splašené srdce, protichůdně myšlenky a slzy to nezadrží. Jedna malá jí unikne. Proč si navzájem působíme tolik bolesti, Jamesi? Odloží hrníček a čeká, jestli se k ní přisune další salva, ale nic se neděje. James tam jen stojí, dívá se na ni a mlčí. Odkašle si a upřímně neví co má teď říct. Co na tohle vůbec může člověk říct? Možná jen být upřímný?* Já nevím co říct, Jamesi. *Řekne trochu slabě a tak si znovu odkašle. Teď mě prosím nezrazuj.* Všechno se mi teď nějak mísí v hlavě. Ten týden byl tak srdcervoucí. Celou dobu o tobě nic nevím a teď tu najednou jsi, stojíš přede mnou a já nevím, co říct. *Ani se na něj nezvládne dívat. Proč je tohle tak těžký? Proč mu prostě nezvládne říct, ať jde pryč? Protože nechce. Nechce, aby šel pryč. Jen to potřebuje pro svoje duševní zdraví.* Mohl jsi mi dát vědět, kam jedeš. *Řekne jako první a přemýšlí, jestli to je vlastně vůbec to, co by měli řešit jako první.* Víš, přemýšlela jsem. Kdyby se u tebe tehdy neobjevil tvůj táta, řekl bys mi to vůbec někdy? *To je jediná otázka, na kterou se zmůže. Ví, že ho to možná zabolí, stejně jako ji, když nad tím přemýšlela, ale aby se rozhodla co dál, tak potřebuje jen tuhle odpověď.* Vím, že svěřovat se je těžký, ale vynechat tak podstatnou věc a myslet si, že to je v pořádku, není to správný řešení. Ať je pravda jakákoliv, vždy by měla být vyřčena. Takže? *Zadívá se na něj s pohledem, který hledá odpověď v každé části jeho obličeje. Už nemá sílu na další otázky. Chce jen vědět, jak na tom spolu jsou. Protože pro ni byl tenhle vztah důležitý. Ať to začalo jakkoliv, nikdy k nikomu necítila to, co k němu. Všechny myšlenky a slova z ní tak nějak vyprchaly a teď už jí zbývá jen zlomený, tázavý pohled, poloprázdný hrníček a jedna malá slza, která se jí znovu tvoří v koutku oka.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od James Whittemore »

*Jeho úkol byl dokonán. Přišel sem, řekl, co měl na srdci a teď mu nezbývá nic jiného, než se prostě vypořádat s tím, co přijde dál. A přestože byla jeho výprava u konce a on došel ke svému cíli, nemá teď pocit, že by vlastně udělal něco správného. Naopak. Znovu mluvit o těch událostech ho akorát dovedou k myšlenkám, jak strašně se zachoval. Nejen k ní, ale i k ostatním. A že mu to v posledním týdnu bylo předhazováno každý den. Pohledy jeho sousedů byly pořád stejné, i po těch letech. James Whittemore, postrach okolí, ten co dělá jen samé problémy. Ani na takové události, jako je něčí pohřeb si to nemohli odpustit. Dřív by se kvůli tomu cítil ublíženě a snažil by se pro sebe vybojovat spravedlnost. Na to ale teď neměl sílu, a tak se jen slabě usmíval na každého z nich, zatímco oni už plánovali oslavy jeho odjezdu. Teď ale není čas na to přehrabovat se ve vzpomínkách, protože před sebou má Dani a o nikoho jiného teď nejde. Jen o ně dva. Neunikne mu mokrá cestička, kterou za sebou na její tváři zanechala slza. Ale ne, prosím nebreč. Jeho prosba zazní jenom v jeho hlavě, za normálních okolností by k ní přešel, sám jí slzu utřel a nějak jí utěšil. Jakkoliv by to šlo. Udělal by cokoliv, jen aby nemusela myslet na to, co jí trápí. Ale tím trápením byl zrovna on, a tak by celý ten proces byl poněkud kontraproduktivní. Naštěstí se neponoří hlouběji do nějakého slzavého údolí, Dani se posbírá a začne mluvit. Na její první slova jenom přikývne. Nepřekvapuje ho to, sám by nevěděl, jakou odpověď očekávat. V tuhle chvíli je pro něj každá dobrá. Při jejích dalších slovech se zamyslí. Samozřejmě, že se jí měl ozvat. Jen se bál, že po jejich telefonátu by na další konverzaci nebyl prostor. A tohle podle něj bylo něco, co se muselo vyřešit z očí do očí. Důvod proto, proč se neozval, byl ale vlastně docela jednoduchý. V jeho hlavě pro Dani představoval někoho, s kým už nikdy nebude chtít mít nic společného. Ten hovor, který si během té doby co se neviděli představoval několikrát, měl v jeho hlavě vždy pracovní nádech a končil slovy "už tě nikdy nechci vidět". James byl pak bez práce, bez chuti žít, bez Dani. Ne, s tímhle se chtěl prostě popasovat osobně. Ovšem potom Dani zasadí první pořádnou ránu tohoto večera, a to pochybení v tom, jestli by jí to vlastně někdy řekl. Rád by řekl, že ano. Přemýšlel nad tím, ještě předtím, než se to všechno posralo. Hlavně tu noc po jejich zážitku v dolech. Tam si totiž uvědomil, jak těžké by to bylo, když by se tam Dani něco stalo. Celou noc pak ležel v představách, jak by o ní vlastně mohl přijít. A jak jednoduše ho takové věci napadaly. A jeho minulost, ta byla jedním z důvodů. Plánoval, že jí to poví, právě z toho důvodu, ale v tu dobu na to podle něj nebyl ten nejlepší čas. Zažili toho hodně, Dani byla vyčerpaná z práce a on nechtěl přilévat olej do ohně. Raději to dusil a tím zapříčinil ten pozdější výbuch. Hotovou katastrofu.* Nemyslím si, že je to v pořádku. *Vyhrkne nejdřív na svou obranu, než si rychle odkašle a přešlápne na místě.* Přemýšlel jsem nad tím, jak ti to říct. Ale proboha, kdy je na tohle ten správnej čas? Vždyť se vlastně ani neznáme, Dani. Nikdy jsme neměli ten rozhovor o našem dětství, o naší rodině, o ničem. *Hlídá si svůj hlas, aby to neznělo, jako by jí něco vyčítal. Opatrně udělá krok směrem k ní, pak další a ještě jeden. Stojí teď tedy před ní a shlíží na ní ze své výšky, vidí, jak se jí v očích třpytí slzy a přísahá, že jestli se mu tady teď rozbrečí, už to prostě nevydrží a přitáhne si jí k sobě, doufajíc, že to něčemu pomůže.* Víme o sobě poměrně málo, ale já chci vědět víc. A jestli je to něco, co bys chtěla, ptát se a slyšet odpovědi, tak to udělám, Dani. Řeknu ti všechno, žádný tajemství. Ani nevíš, co bych dal za to, aby ses na mě zase koukala jako na toho chlápka, kterýho si potkala pár měsíců zpátky před knihkupectvím. *Sám ani neví, kde se to v něm bere. Je to, jako by najednou neměl žádné zábrany. Všechno ovlivňování pocitů, které celý život tak tvrdě trénoval, jako by najednou zmizelo a on tomu všemu popustil otěže, jen aby věděla, že to s ní myslí vážně. Očima hledá v těch její, hledá jakýkoliv náznak odpovědi nebo plamínek naděje.* Chci to napravit. Ale jestli to tak nechceš, pochopím to. Nemusíš mě už nikdy vidět, jestli je to něco, co tě uklidní. *Poslední slova ho bolí, ale myslí je stejně, jako ten zbytek. Přemýšlel nad tím už několikrát. Jestli si to Dani bude přát, nebude v jejím životě zbytečně otravovat. Nechá jí žít šťastný a spokojený život s někým, kdo není James.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Danielle Elizabeth Killiene
Příspěvky: 230
Registrován: ned 23. bře 2014 20:39:07
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od Danielle Elizabeth Killiene »

*Zabolí ji, když řekne, že se ani neznají. Je to ta tvrdá pravda, kterou jeden z nich musel říct a kterou oba potřebovali slyšet. I když si přišla, že ho zná jako své boty, věděla, že to je jen to, že se v něm vyzná. A i když tahle tvrdá pravda bolí, souhlasí s ním. Nikdy se o takových věcech nebavili. Jejich vztah ještě nedošel tak daleko, aby se něco takového vůbec objevilo na seznamu témat ke konverzaci. Ona se bála cokoliv o jeho rodině zmínit, protože z toho měla takový podivný pocit. On se jí nikdy nezeptal na její rodinu. Ona mu nikdy neřekla o tom, že je adoptovaná a on jí nikdy neřekl, o svém děsivém otci a o přítelkyni, která jeho vinou málem skončila mrtvá. Vlastně ani neví, jaká je jeho oblíbená barva. A to jí přijde jako otázka na první rande. Šli na to špatně a přeci jen do toho oba spadli po hlavě. Tak moc po hlavě, že zapomněli nejen na důležité a těžké otázky, ale i na ty jednoduché a zvláštní. Ty, které by ten vztah měly posunout dál. Zaregistruje pohyb jejím směrem a pozorně ho sleduje, jak se k ní přibližuje. Srdce se jí s každým jeho krokem víc rozbuší, ale ne protože by se bála. Čím dál víc je pro ni těžké vzdorovat…jemu. Jakmile stojí před ní, dolehne k ní jeho vůně a přijde si jako doma. Ať se snaží se sebevíc držet od něj, už to nezvládá. Pozorně ho sleduje a poslouchá, jak moc rád by ji poznal. Jak moc rád by jí všechno řekl. Jak moc rád by byl, kdyby na něj koukala stejně jako dřív. Taky by na něj tak moc ráda koukala jako dřív. Tak moc ráda by teď dělala všechno, co dělali dřív. Smála se s ním, povídala si, objímala ho, mazlila se s ním v posteli, líbala ho, ale trochu se ji seklo jedno kolečko. Ale teď to nejde. Nebo aspoň se snaží, aby to nešlo. Snaží se racionálně uvažovat o celé situaci, ale nevede se jí to. Nemá na to sílu. Všechny její zdi, přehrady a brány se doslova hroutí před očima. Snaží se je držet, ale nejde to. Už jsou dávno dole a jen tak nahoru nepůjdou. Ne teď, když stojí tak blízko. Tak blízko, že by mohla jen lehce natáhnout ruku a už by je měli spojené. Mohla by ji natáhnout víc nahoru a pohladila by ho po té jeho sladké tváři. Ale nic z toho nezvládne. James znovu promluví a tentokrát nevěnuje pozornost jeho očím, ale jeho rtům. Jak se hezky ohýbají, když říká, že to chce napravit a jako omámená mu to věří. Věří, že to chce napravit, věří, že se jí chce se vším svěřit, věří, že jeho slib myslel vážně.* Nechci, aby jsi šel. *Špitne a znovu vrátí oči k těm jeho.* Tak moc tě chci poslat pryč, ale nemůžu. Tak moc chci, aby to všechno zmizelo a já byla sama. *Jako by dlouho zadržovala dech, pořádně se nadechne a posune ruku k té jeho a lehce se o ni hřbetem ruky otře. Jak moc jí chyběl ten dotyk. Nechce, aby šel pryč. Ať udělal cokoliv, nemůže ho kvůli tomu poslat pryč. Tak moc sobecky se teď cítí. Zároveň v tom není nic sobeckého, ale ta čistá emoce, kdy o něj opravdu nechce přijít.* To, co jsi udělal, je…nevím jak to nazvat. Šílený. Absolutně šílený. A chci tě za to tak moc nenávidět, ale nemůžu. Nemůžu tě nenávidět a nenávidím za to sama sebe. *Znovu se mu podívá do očí, aby věděla, jestli mu to došlo. Tohle celé je tak absurdní situace. Právě mu tu odpouští něco, co ji v jejích představách neuvěřitelně ničilo. A ještě do toho se tu snaží něco vyznat. Do prdele Dani.* Chyběl jsi mi. *Přesune svou ruku do té jeho a zavrtí nad sebou hlavou.* Přijdu si hrozně hloupě. Nesnáším násilí. Ani si tu situaci nedovedu představit, protože to pro mě prostě není možný. Ani si nedokážu představit ty následky. A stejně tu stojím, dotýkám se tě, sotva držím srdce na uzdě a sotva hledám nějaká slova. *Možná by se mohla přiznat. Nebylo by to moc divný? Co když jo? Nebo je tohle právě ta nejvhodnější chvíle?* Tak moc jsem se zamilovala. *Špitne si tak trochu pro sebe a doufá, že i když to řekla, aby to slyšel, tak to nějak přeslechl. Teď si o ní pomyslí, že je úplná kráva, když se mu po tak hrozném přiznání a týdnu v pekle takhle vyzná. Ale co. Zamilovávala se vždy naplno aniž by si uvědomovala následky. Je možná dobře, že to řekla. Zvedne k němu pohled, aby se podívala na jeho výraz a trochu se bojí, co tam uvidí. Ovšem jeho ruku nepouští. I když si to nechce přiznat, to že ho drží za ruku je to jediné, co ji teď drží při smyslech a co ji drží před tím, než se doslova psychicky zhroutí.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od James Whittemore »

*Teď, když je jí ještě blíž, než předtím, je pro něj celá situace ještě o trochu těžší. Cítí, jak celou dobu bojuje se svýma rukama, které by nejraději vystřelily k jejímu obličeji a pevně jej stiskly, nebo se obmotaly kolem jejího pasu a přitáhly jí do pevného objetí. Všechno tohle si ale zakazuje, nesmí to udělat. Neví, jestli je to něco, co chce ona. A on nechce jednat proti její libosti. Ne potom, co jí naposled vzal za ruku a nebyl schopný ji pustit, jako by byl v transu. Hned potom, co od něj utekla přemýšlel, jak se asi musela cítit. Jaký z něj asi musela mít strach, znovu. Znovu z něj byl starý, děsivý James, ten před kterým ho tehdy varovala ta ženská v nemocnici. Tak moc se ho snažil držet zpátky, ale stejně nakonec vyhrál. Prohlíží si její obličej, ve kterém se objevuje tolik zmatených pohledů, tolik smutku v jejích očích. Nejraději by za to zmlátil sám sebe. Vidíš, co si udělal ty idiote? Tohle je to, co si chtěl? Mohl by po zbytek večera opakovat, jak moc ho to mrzí, ale něco mu říká, že jeho svědomí by to stejně nepomohlo. Svědomí. Vtipná věc. Něco pro něj doteď neexistujícího. Jakákoliv slova útěchy, prosby o odpuštění nebo prosby obecně, všechno to byla jedna velká přetvářka, která měla na konci za úkol jediné - zajistit, aby z toho on vzešel jako ten nejlepší člověk. A že byl schopný zacházet hodně daleko. Nikdy ho to ale netrápilo, nikdy si neřekl, že to asi možná přehnal. Až teď, když stojí před Dani a kouká do jejích oček, které před těmi jeho současně utíkají, ale také je vyhledávají. Nechci, aby jsi šel. Konečně nějaká slova z její strany. Přestože je její hlas jemný a tichý, Jamese ta slova trochu zahřejí u srdce. Možná teda není všemu konec. Poslouchá jí dál, pozorně, zapisuje si do paměti každé slovo směřující jeho směrem. Přece jen by byla raději, když by tady nebyl, ale není dost silná na to, aby to udělala. Možná by to tedy měl udělat on sám? Otočit se, vyjít ze dveří a dát jí pokoj, který od něj tak moc potřebuje? Sám to tak ale nechce. Sám si není jistý, jestli by na to byl dostatečně silný. Pohled mu sklouzne k její ruce, která se lehce otřela o tu jeho. Neboj se Dani. Já už kousat nebudu. Zaprosí v duchu, jako by to mělo něčemu pomoct. Slabě si povzdychne, dlouho v sobě s napětím držel kyslík, až se mu z toho pomalu začíná točit hlava. Když řekne, že sama sebe nenávidí, zlomí ho to. Slabě zakroutí hlavou a pohledem sklouzne k zemi. Nenávidět jeho je v pořádku. Na to byl zvyklý celý svůj život. Ale nenávidět kvůli němu sebe samou? Tak to být nemůže.* Dani... *Špitne tiše na důkaz jakéhosi vzdoru ohledně toho, jak se s tím Dani vypořádává. Znovu se mu v hlavě rozezní varovné zvony, které křičí, že nejlepší, co pro ně oba může udělat je, když se sebere a nadobro zmizí. Ale ona pak proplete jejich ruce a řekne, že jí chyběl. Srdce se mu na pár okamžiků rozbuší o něco rychleji. Pohlédne nejprve na jejich ruce, jak hezky do sebe pasují a jak příjemné je znovu cítit její jemnou kůži proti té jeho. A pak pohledem zase vyhledá její oči. To už Dani mluví dál a on se připravuje k tomu jí už po několikáté za tenhle večer říct, jak moc ho to celé mrzí a jak by to všechno rád vzal zpátky. Že se bude snažit odčinit své jednání jak jen bude moct. I když je na takové akce asi pozdě. Jenže Dani pak z úst vysouká něco, co ho povalí. Jako by do něj zepředu narazil vlak a táhl ho za sebou stovky kilometrů. Tak moc jsem se zamilovala. Přehrává si ta slova znovu v hlavě. Možná špatně slyšel? Možná říkala vlastně úplně něco jiného a jeho hlava si ta slova jen překreslila k obrazu svému? Najednou se celý roztřese. Nikdy ta slova neslyšel. Nikdo ho nikdy neměl rád, natož, aby se do něj někdo zamiloval. Vždyť ho neměla ráda ani jeho vlastní rodina, krucinál. A teď před ním stojí ona, to nejdůležitější, co ve svém životě momentálně měl a vyznává mu tady city. Celé jeho tělo pohltí zvláštní pocit. Je to jak teplo a chlad v jednom. Příjemné teplo uvnitř, ale současně se třese, jako by strávil zimní noc venku bez bundy. Co to do háje je? Přestaň, ať to přestane! Pocity. To si s ním hrají jeho pocity, jen on to není schopný poznat. Jakmile k němu Dani vzhlédne, může vidět, jak se mu třesou rty a očima zběsile mrká, aby zahnal to, co se do nich tlačí. Je to jak epizoda panického záchvatu, jen...jiná. Potřebuje se uklidnit. Druhou ruku pomalu položí na její bok a slabě si jí přitáhne k sobě. Možná by byl teď správný čas na to jí políbit? Konečně? On to ale neudělá. Nevěří totiž, že na to má dost síly, cítí se, jako by mu měly nohy přestat každou chvíli fungovat. A tak udělá něco jiného. Zavře oči a čelem se opře o to její. Cítí její teplo na své kůži a najednou má pocit, jako by to místo konečně našel. Doma. Možná přehání, ale ten pocit, který teď polévá celé jeho tělo je přesně takový, jaký si s tím slovem vždy spojoval. Užívá si ten pocit klidu, kdy nemusí ani jeden z nich nic říkat, nebo nějak jednat. Chce, aby se takhle cítil věčně. Žádný strach, žádný smutek, jen příjemné teplo, které si nedovede vysvětlit. Po chvíli se od ní přeci jen odtáhne. Neštěstí v jeho očích je zažehnáno a jeho srdce je teď o trochu klidnější. Neodtáhne se však daleko. Z blízkosti si prohlídne její obličej a zastaví se na jejích rtech. Možná teď? Pomalu se k ní začne přibližovat, kousek po kousíčku a jestli mu to Dani dovolí, spojí jejich rty v jemný polibek. Týden není dlouhá doba, jemu to ale připadalo jak věčnost. A teď konečně přichází to slastné pokušení, které pro něj Dani představuje. Na slova se nezmůže. Nikdy mu to s nimi nešlo. A tak doufá, že polibek odvede práci dostatečně.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Danielle Elizabeth Killiene
Příspěvky: 230
Registrován: ned 23. bře 2014 20:39:07
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od Danielle Elizabeth Killiene »

*Tak moc by si přála, aby za ni někdo vyřešil to, co se uvnitř ní děje. Nechce se do toho sama pouštět bez nějaké kotvy. Proto si s ním proplete prsty. A dostane se jí přesně toho, co potřebuje. Jen ten lehký dotek ji vrátí v myšlenkách k tomu, jak se kolikrát za ruce drželi. Při procházkách, mezi regály, když si na sebe v práci utrhli trochu času, jen tak, když se spolu u něj váleli nebo když se trochu jinak váleli u něj v posteli. Ač si to nechce přiznat, tak moc jí chyběl. Ten týden byl pro ni úplné peklo. Sama se v tom celém ztrácela a neví, jestli by se z toho vůbec dostala v pořádku. Teď si přijde, jako by se jí vrátil ten pocit bezpečí, který s ním měla spojený a všechny ty hrozné emoce jako strach, nenávist a zlomené srdce byly pryč. Jen tím jedním dotykem je zvládl zaplašit na míle daleko. A tak se mu vyzná z toho, co mu potřebuje říct. Jak moc jí chyběl, jak moc hloupá si přijde a jak se od něj nemůže jen tak oprostit. Vyzná se mu z toho, co ji nejvíc trápí a sužuje. Z toho, že je do něj zamilovaná. A i když to řekne jen potichu, tak moc doufá, že to uslyší. Potřebuje, aby to slyšel. Hledá v jeho očích nějaké odpovědi na její doznání, ale nachází jen zmatek. A pak se stane něco neuvěřitelného. Nikdy by si nemyslela, že ho uvidí v takové stavu. Celý se před ní roztřese a nejvíc to je poznat na jeho ruce, kterou svírá tu její. Co to provedla? Co když je právě tohle nějaký jeho zlomový bod? Co když se po ní teď ožene a všechno, co mu tu vyznala přijde vniveč. Nejhorší na tom je, že i kdyby se po ní teď ohnal, stále by cítila to samé. Tu část sebe mu už dala a teď už ji nikdy nedostane zpátky. Takže ať se teď stane co chce, její city se nezmění. Hloupě si je bude držet v srdci a až nad nimi James vynese rozsudek, schoulí se k nim a bude si říkat, že si to za svoji hloupost zaslouží. Tak nějak ale tuší, že nic takového se nestane. Ví, že s ním je v bezpečí a nemusí si s takovými věcmi vůbec dělat starosti. Neuhodí ji. Neobrátí svůj vztek proti ní. V srdci to ví, i když hlava tomu stále nevěří. James začne divoce mrkat a rty se mu začnou třást, jakoby se právě chystal rozbrečet. V tomhle ho naprosto chápe. Sama by se nejradši rozbrečela, ale teď jí přijde, že je snad víc šťastná, než před tou událostí před týdnem. Všechny emoce jsou totiž venku. Všechno si tu teď oba naservírovali na stříbrném podnose a už mezi nimi není ta podivná bariéra. Ucítí jeho druhou ruku na svém boku a nechá se přitáhnout těch pár centimetrů až do jeho náruče. Jakmile je uvnitř, tak se zhluboka nadechne a dlouze vydechne. Ta jeho vůně. Prosím, nepouštěj mě. Sleduje, jak se jeho obličej přibližuje k jejímu, ale zastaví se, jakmile se jejich čela dotknou. Dál už se nepohne. Jen si ji tiskne k sobě, má zavřené oči a zhluboka dýchá. I přes mikinu cítí jeho teplou ruku a doslova se pod ní roztává. Přesune svou volnou ruku k jeho zarostlé tváři a pohladí ho po ni. Tak moc jsi mi chyběl. Znovu si zopakuje jen pro sebe a doufá, že se to k němu nějak přeneslo. Hned si přijde mnohem klidnější. Srdce už se dostává do normálního rytmu, slzy jsou ty tam a jediné, na co se zmůže, je omámeně nasávat jeho vůni a teplo, které z něj sálá. Skoro by tu takhle mohla usnout. Cítí i přes vrstvy oblečení, že se pomalu uklidňuje. Nedýchá zběsile, ale zhluboka. Normálně. Už se netřese. jako by získal zpátky svou stabilitu. Jako by si skrz místa, kde se dotýkají dodávali potřebnou sílu a energii. James to spojení ale přeruší. Otevře tedy oči, aby zjistila, co se v jeho hlavě děje a svou ruku nechá spadnout na jeho hruď. I když pod ní cítí to pevné tělo, jediné co ji teď zajímá je to teplo, které jí ten dotek přináší. Pozorně ho sleduje, aby mohla odhadnout, co ji teď čeká. Sleduje, jak si ji prohlíží a jakmile se jeho pohled zastaví na jednom konkrétním místě, srdce se jí znovu divoce rozbuší. Tentokrát ne strachem nebo nervozitou, ale potřebou. James se k ní pomalu začne přibližovat a i jí sklouzne pohled na jeho rty. Byl to jen týden, ale tak moc jí chyběly. Dokonce na ně nechtěně několikrát myslela. Stačí jen pohled a ví, že přesně tohle teď potřebuje a chce. Chce všechno, co jí tím polibkem může nabídnout. Proto se mu vydá naproti. A pak už se jejich rty znovu spojí. Všechno, co by jí James rád řekl, cítí z toho jednoho spojení. Cítí z toho všechno, co bylo i nebylo vyřčeno a všechno co cítí. I ona sama do toho dává všechnu tu lásku, kterou poslední týden držela v sobě a snažila se ji nedat možnost se prorvat na povrch. A teď jakoby povolila kohoutek, ale všechna ta záplav emocí šla ven. Přitiskne se k němu víc, povolí ruku, za kterou ho drží a společně s druhou si je spojí za jeho krkem. Chce ho mít co nejblíž, ale zároveň nechce na nic tlačit, protože to, co se mezi nimi teď odehrává je přesně to, co oba potřebovali. Láska. Odtáhne se od něj, i když nerada, a vyhledá jeho pohled. Měli by si pořádně promluvit. Chtěla by teď všechno, jen si ne povídat, ale je to něco, co měli udělat už dávno.* Udělám ti čaj a promluvíme si. Ne o tamtom, ale o všem ostatním? Prosím? *Sjede rukama k těm jeho a znovu je za něj chytne. I když si teď musí promluvit, nechce ho pustit. Bude jednou zase sobecká a bude si ho držet co nejvíc u sebe.*
Obrázek Obrázek
Odpovědět