Západní obytná zóna

Odpovědět
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od James Whittemore »

*Chvilka napětí, způsobená jeho touhou po jedné malé puse. Pro ně by to klidně mohl být jeden z těch malých bezvýznamných polibků. Už si jich vyměnili tolik, na tolika místech a za tolika příležitostí. Tenhle mohl být další z mnoha. Ale nebyl. Byl něčím úplně jiným. Dani mu vyšla vstříc a jakmile se jejich rty spojily, bylo to, jako by i vzduch kolem nich chutnal lépe, jako by byl najednou lehčí. A přestože to nebyl polibek dlouhý, bylo v něm všechno, co teď oba potřebovali. Jistota, uklidnění, pocity, které v sobě oba dusí. Je úsměvné, jak se s nimi vlastně ani jeden neumí správně vypořádat, ale přesto to pořád nějak zvládnou ukočírovat, aby to, co se mezi nimi děje, někam vedlo. Aby to nebyla jen slepá ulička, která končí potom, co si jednu noc uvědomí, že je jejich fyzický kontakt vlastně už nenaplňuje. Když se od sebe odtáhnou, James jí ještě chvíli kouká do očí s pro něj nezvyklým pohledem. Byl to podobný pohled, který jí věnoval tehdy večer, když se před dveřmi jejího domu poprvé políbili. Byl jemný, vděčný, daleko od pohledů, kterými exceloval. Ukazoval zranitelnost, a tu samozřejmě nesměl vidět jen tak někdo. Ona může, teď už ano. Teď je připraven jí ukázat všechno, co bude chtít vidět. Slabě se na ní usměje a ještě jí vtiskne jeden polibek na čelo. Děkovný. Děkuje jí tak za to, že ho neposlala domů, že ho vyslechla a nechala ho udělat to, co považoval za potřebné. A sám nemůže uvěřit tomu, že to dopadlo takhle. Pro jednou v životě nejspíš něco zachránil, místo toho, aby to podělal ještě víc. Jejím slovům přikývne. Je to něco, co udělat zkrátka musí, všechno si vyjasnit a urovnat.* Dobře. *Dodá ještě tichým hlasem, aby podpořil své předchozí přikývnutí a pustí její ruce, aby mohla připravit čaj. Odstoupí od ní o pár kroků dál a opře se o ostrůvek, zatímco jí sleduje, jak tancuje u linky a plní hrnky horkou vodou. Tak moc jsem se zamilovala. Znovu mu v hlavě vyskočí její slova. Znovu na ní pohlédne s myšlenkou, jak těžké je tomu vlastně uvěřit. Že někdo, jako ona se mohl zamilovat do někoho, jako je on. Vzpomene si na dobu, kdy jí potkal poprvé. To, aby se do něj zamilovala nikdy nebylo na jeho seznamu. Chtěl, aby vůči němu chovala nějaké pocity, to ano. Ale v tu dobu si sám nebyl jistý, jaké a proč. Chtěl se jen cítit dobře. Vědět, že má někoho v hrsti, že pořád může a umí lidi kolem sebe ovládat a kontrolovat, najít si k nim cestu a zabodovat. Ovšem představa, jaký z něj má ta blondýnka vlastně strach všechno změnila. A čtyři roky na povrchu jakbysmet. Přišlo uvědomění, jak otevřená a milá k němu Dani vlastně celou tu dobu byla. Jen on to předtím neviděl. Zvala ho dovnitř, do svého obydlí. Neodmítala rozhovory s ním, přestože si pravděpodobně nepřála nic jiného, než už být doma v bezpečí u knihy a čaje. A on si takové chování nezasloužil. Přesto se mu tak...líbilo. Když se jí snažil na povrchu najít, nechtěl nic jiného, než to ještě okusit, aspoň na okamžik. Vědět, že ho někdo dokáže vnímat jako člověka, že někdo je ochotný jít skrz všechny ty trable jen proto, aby nezůstal sám. Měl pocit, jako by Dani vždycky ve skrytu duše věděla, jak se k němu život choval. Pak jí ztratil a s tím ztratil i naději, že se mu takového pocitu ještě někdy dostane. A teď? Teď má mnohem něco víc. Něco, co v něm probouzí touhu se snažit, bojovat za to, co je podle něj správné, ne všechno vzdávat tak jako dřív. Někoho, s kým se cítí dobře, s kým může být sám sebou a nemusí se bát, že přijde další zrada a další bolest. Dani dokončí přípravu čajů a on tedy utne proud svých myšlenek. Věnuje jí slabý úsměv a následuje jí ke gauči, na který se posadí, stále trochu rozpačitý z toho, že je u ní doma poprvé a neví, jak je vlastně vhodné se chovat. Sakra, nikdy na návštěvy zrovna nechodil. Pár měsíců s Dani je pro něj jak naprosto nová škola života.* Takže...o čem chceš mluvit? *Zeptá se tedy, vnitru má stále trochu strach z toho, co přijde, ale věří tomu, že to nejhorší už je za nimi. Nic horšího, než to, co udělal Angie nikdy neprovedl. A to už je venku. Teď je čas na jeho další "úspěchy". Něco mu říkalo, že přesně tam to míří. Ale ať to bude cokoliv, ví, že Dani chce říct všechno.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Danielle Elizabeth Killiene
Příspěvky: 230
Registrován: ned 23. bře 2014 20:39:07
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od Danielle Elizabeth Killiene »

*James s jejím návrhem souhlasí a jakmile je propuštěna z jeho sevření, tak se vydá pro další hrníček. Tohle už je její čtvrtý hrnek. Měla by se s tím plýtváním krotit. Znovu zapne konvici a cítí, jak si ji James prohlíží. A ač jí to lichotí, přijde si hrozně. Teď by ho radši měla u sebe než pár kroků od ní. Nechce, aby stál tak daleko, ne teď. Proto, jakmile připraví oba hrníčky na vařící sprchu, otočí se k němu a taky si ho začne prohlížet. Jak tam tak hezky zamyšleně stojí, v její kuchyni a i když k ní přišel úplně zdrcený, jako by se mu vrátil život do očí. Malinko se nad tím usměje, protože za to vlastně může ona. Nebo trochu doufá, že za to může. Tak ráda by se k němu znovu přitiskla, ale teď by to nebylo vhodné. No to ti to trvalo, než jsi se dostala zpátky. Napadne ji, že je to možná poprvé, co u ní takhle stojí. A opravdu. Byl jen u jejích dveří a to byli ještě na začátku. I když je to pro ni nové, vidět ho takhle v jejím malém domečku, přijde jí, že sem dokonale zapadá. Do tohohle jejího malého světa plném knih a hrníčků. Začne si ho představovat v různých situacích přesně v tom jejím malém prostoru. Jak vaří, prochází se kolem jen v ručníku, obtěžuje ji u práce v pracovně nebo jak jen sedí v obýváku, čte si nebo dělá cokoliv jiného a užívá si její přítomnost. Všechno tohle teď může mít. Donutí ji to se usmát a pohled přesune z Jamese pryč. Rozhlédne se kolem, aby si celou místnost prohlédla z Jamesova pohledu. Nic moc úžasného. Když se sem před těmi pár měsíci znovu nastěhovala, bylo to tu hrozně holé. A teď, i když si to vzala trochu do parády, stejně to stále není ono. Ale pořád lepší než předtím. Byl tu jen prostý, nijak nezajímavý nábytek. Její byt v Berlíně vypadal mnohem lépe. I dům její maminky, který tu dřív stál místo téhle malé budky. O ten ovšem přišly při povodních. A když doufala, že bude vypadat po rekonstrukci stejně, byl úplně jiný. Neměl tu krásnou starou verandu na které její maminka vždy posedávala ani křiklavě modré okenice. Byl to nový moderní dům. Už si na ten podivný pocit zvykla, ale stále byl v její hlavě až za jejich starým domem. Konvice cinkne a tak zalije oba hrníčky a následně je vezme do rukou. Vydá se do obýváku, kde bude možná lepší si o těch věcech, které je čekají, promluvit. Cestou se znovu odebere směrem k její mamince a řekne si, co by asi tak řekla na Jamese. Určitě by se do něj sama hned zamilovala. Nikdy jí žádného svého přítele nepředstavila. Ani Henryho. Tohle by bylo poprvé. A je možná i trochu ráda, že to bude právě on, koho jí představí. Malinko se usměje a posadí se vedle Jamese na gauč. Hrníčky odloží na stůl a natočí se tělem k němu. Přijde jí, že je moc daleko, ale zároveň se mu teď nechce vnucovat. Teď by na sebe měli vidět a ne se objímat. I když, když si ji k sobě přisune nebo ji bude chtít u sebe, nemá problém si do jeho náruče vlézt. Zeptá se jí o čem chce mluvit a tak se něj malinko usměje, na nic nečeká a začne se svými otázkami.* Je toho poměrně hodně. Ale asi bych chtěla nejvíc vědět, jak ti je? *Chytí ho za ruku a přisune se ještě trochu blíž k němu.* Říkal jsi, že jsi byl na pohřbu, tak se jen chci ujistit, jak to snášíš a jestli jsi v pohodě. *A opravdu doufá, že je. Ví, že přišel o maminku, protože jí to tak nějak prozradili s jeho otcem při tom hrozném setkání. Nedokáže si představit, jaké to vůbec je. Přijít o někoho tak blízkého. I když, pokud se jeho otec choval, jak se choval, možná taky byla taková. Zlá. Furt jí hlava nebere, jak se někdo může takhle chovat k dítěti? Ona nemá pokrevní rodinu a její maminka je dokonalá. Nikdy by si k ní tohle nedovolila.* Dál bych chtěla vědět, co má tvůj táta za problém? To je takový normálně? *I když možná neví, jestli chce na tohle znát odpověď. Nechce lézt někam, kam by ji James mohl zamknout cestu nebo co by pro něj mohlo být nepříjemné. Ale tak moc jí to vrtalo hlavou. Ani neví co řekne, když si pro ni nachystá nějaký hrozný scénář. To by asi nezvládla a musela se do jeho náruče vetřít.* Taky bych se chtěla omluvit za tu facku tehdy. Nezasloužil sis to a vůbec nevím proč jsem to udělala. A opravdu toho lituju, takže se omlouvám. *Tohle ze sebe taky potřebovala dostat. Celý týden na to myslela a až po nějaké době ji napadlo, co všechno se dalo udělat, aby se tenkrát z jeho sevření dostala a nemusela to řešit fackou. Takže se chtěla omluvit, protože to si opravdu nezasloužil. I když jí tehdy zlomil srdce.* A pak bych hrozně ráda věděla, jaká je tvoje oblíbená barva. *Řekne trochu mysteriózně, ale nenechá ho dlouho čekat na yvsvětlení.* Já vím, divná otázka, ale má to odůvodnění. Přijde mi, že tahle je ze všech nejdůležitější, protože to je otázka na první rande. A my jsme už trochu dál a pořád nevím, jaká to je. Takže jaká? *Zatím to je snad všechno, co ji takhle napadlo, ale je jí jasné, že další otázky otázky ji napadnou v průběhu večera.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od James Whittemore »

*Usadí se na její gauč, který je v tolika věcech jiný, než ten jeho. Je barevný a plný polštářků, zatímco ten jeho je prostě jen prázdný a černý. Nikdy ho nenapadlo, jak se člověk odráží v samotném nábytku. Nebo třeba i oblečení, co nosí? Rozhlédne se i po zbytku místnosti. Útulné a hezky zařízené. Ještě aby se tomu divil. Za tu dobu co jí zná ví, že Dani má pořádek ráda a nejšťastnější je, když něco vypadá podle jejích představ. Nebo tohle aspoň platilo o knihkupectví. Pohlédne taky na dva hrníčky, které stojí na stole a horká voda nad nimi vytváří obláčky kouře. Vypadá to, že se nic dalšího dít nebude, a tak se jí tedy zeptá, co má vlastně na srdci. Prý je toho hodně. Slabě upustí vzduch z plic. Lhal by, když by řekl, že se ani trochu nebojí toho, co přijde. Její první otázka ale není nijak těžká ani zapeklitá. Stiskne její ruku, která se objevila v té jeho a chystá se k odpovědi, ale Dani pokračuje dál. Z jedné otázky je najednou otázek hned několik. Nad některými se zamračí a nad některými zase zasměje. Přesněji nad tou poslední. Série pro něj složitých otázek je zakončená takovou polehčující a on jí za to v duchu poděkuje. Úsměv mu ale na rtech nevydrží dlouho. Teď je totiž čas na to, aby jí na všechno odpověděl, což se mu jeví jako docela složitý úkol. Slíbil jí to, a tak to udělá. Povzdychne si a znovu stiskne její ruku.* Takže zaprvé. Je mi...normálně. Nevím *Povzdychne si znovu a její ruku vyprostí z té její. Je vděčný za její podporu, ale teď se potřebuje plně soustředit na to, co ze sebe potřebuje dostat. Opře se lokty o svá kolena a slabě se předkloní s pohledem upřeným na jeden hrnek čaje.* Pohřeb má bejt smutná událost, ne? *Pohlédne na ní s otazníčky v očích.* Měl bych bejt smutnej, ale nejsem. Aspoň myslím. Jen se cítím zvláštně. Nemám pocit, jako bych ztratil někoho blízkého, víš...moje rodina byla...vždycky komplikovaná. *Přizná asi poprvé v životě. Ano, dřív si stěžoval třeba právě Angie, jak moc nesnáší svoje rodiče a jak je to pro něj těžké. To ale všichni považovali za klasický post pubertální výlev. Bylo za tím ale mnohem víc. Věci, o kterých nikdo nikdy nemluvil. Polkne a napřímí se, aby se mohl pro změnu opřít o opěradlo gauče.* Což nás vede k druhé otázce. Můj táta má problémů spoustu. A já jsem asi ten největší. *Sám se zamyslí nad tím, jestli to takhle vlastně neměl vnímat celou dobu. Jestli nebyla pravda, že James byl ten, kvůli komu se bořil svět.* Asi tě nepřekvapí, že jsem byl docela problémovej. Hodně jsem se rval a celkově jsem nevěděl, jak si dělat kamarády, takže mě nikdo neměl rád. *S těmito slovy je opatrný, obzvlášť s těmi o jeho klasických rvačkách. Ví, že se to Dani příčí. Tohle je ale už dávno.* Nikdy jsme si nerozuměli. A naši se za mě nikdy nepostavili. Podle nich jsem jim akorát ničil život, takže... *Pokrčí rameny a semkne rty k sobě. Fajn, tohle je těžší, než si myslel. Smutně se jí zadívá do očí, než pokračuje.* Proto jsem vlastně tady dole. Proto asi nebrečím kvůli tomu, že je moje máma po smrti. Jen jsem nikdy neměl pocit, že jsme si blízký. *Fajn, tady to musí zakončit. Nechce hlavně, aby ho Dani litovala. Zapátrá v hlavě, co bylo její další otázkou. Facka. Facka, která pravděpodobně zachránila situaci. Sám přemýšlel nad tím, jak by to celé dopadlo, když by ho z toho nedostala.* Facku jsem si zasloužil, Dani. Když bys mě z toho nedostala... *Posmutní, tentokrát se natáhne po její ruce a pevně jí stiskne v té své.* Nechtěl jsem ti ublížit, to je to poslední...jen mě najednou přepadl takovej strach, že jsem nedokázal přestat. Chtěl jsem ti všechno vysvětlit a hlavně jsem o tebe nechtěl přijít. A bál jsem se, že jakmile se za tebou zavřou dveře, bude to napořád. *Povzdechne si a palcem jí pohladí po hřbetu ruky. Atmosféra kolem nich začala těžknout a v jeho hlavě se zrodí malý zlověstný nápad.* Asi nejsi jediná, kdo se zamiloval. *Dodá ještě. Přestože se ta slova snaží smáznout těmi dalšími, jako by vlastně ani nebyla důležitá, přestože je myslí naprosto vážně.* No a moje oblíbená barva...hm...co myslíš? *Prohlédne si svůj celo černý outfit a nechá jí hádat. Aby byl upřímný, nikdy nad takovou věcí vlastně nepřemýšlel. Oblíbená barva. Má vlastně jednu? Pohlédne jí do očí a zarazí se. Hlavu nakloní slabě do strany a koutky se mu zkroutí do úsměvu. Našel jí. Našel svojí oblíbenou barvu. Jednu ruku zvedne k její tváři a slabě jí pohladí, načež si jí přitáhne k sobě a vtiskne jí rychlý polibek.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Danielle Elizabeth Killiene
Příspěvky: 230
Registrován: ned 23. bře 2014 20:39:07
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od Danielle Elizabeth Killiene »

*Jakmile začne James s vyprávěním tak ucítí změnu v jeho náladě. Skoro se napne a dokonce vytáhne ruku z jejího sevření. Trochu se nad tím podiví, ale nekomentuje to. Asi potřebuje prostor a moc ráda mu ho dá. Přeci jen mu dala docela těžké otázky. Nebo ne těžké, ale odpovídat na ně bude pro něj těžké. Prý neví, jak se cítí. Je to asi složitá situace, ale nedokáže si představit, že by se takhle cítila po smrti její mámy. Dlouhou dobu by se z toho musela dostávat, protože je to jediný člověk, který pro ni představuje opravdovou rodinu. Tedy zatím. James ze smrti své mámy smutný není, což je pro ni ještě víc zvláštní. Jak nemůže být smutný? Je to člen rodiny. I když možná za tím bude víc, než se na první pohled zdá. A v tom jí dá James zapravdu. Jeho rodina je prý komplikovaná. Dobře, jak komplikovaná? Vzbudí to v ní zájem, ale není si jistá, jestli to, co jí James řekne, se jí bude líbit. Přeci jen potkala jeho tátu. To byla jedna velká pohroma a choval se k němu, jako by byl James jen mastný flek na jeho botě, co potřeboval hned setřít. Nelíbilo se jí to, jak se k němu choval. Nikdo si takové zacházení nezaslouží. Ať je jakýkoliv. Tak to teda vidí ona. James naváže na její otázku o jeho tátovi a jeho odpověď ji vůbec nepřekvapuje. Jo ten chlápek má problémů až nad hlavu, když tak nutně potřeboval Jamesův souhlas s tím, že jeho dědictví připadne jemu. Ne vážně, kdo tohle dělá? Jak moc malou sebeúctu musíte mít, abyste se takhle chovali k vlastnímu dítěti? Je z toho celá naštvaná, ale snaží se to nějak držet pod pokličkou. Svěří se jí, že byl jako malý problémový a upřímně mu to nemá za zlé. Kdo by s takovým idiotem nebyl, že? Do toho se dozví, že ho vlastně nikdo neměl rád. To ji dostane z naštvané nálady do smutné. Tohle přeci nejde. Přijde jí to nefér. Tak hrozně s ním život zacházel a teď je tu před ní, úplně jako vyměněný, upřímný, milý a pozorný. Kdyby si stále nebyla jistá, jaké city to k němu vlastně chová, teď by to věděla. Podívá se do těch jeho krásných smutných očí a jediné co chce je, aby si s ní takhle nikdy nepřipadal. Aby se s ní cítil krásně, aby se smál a cítil to opravdové štěstí a lásku. Přesně takovou, kterou měl dostávat od mala. A možná i něco navíc. Tak moc by ho teď chtěla obejmout, ale nemůže. Musí mu dát prostor, protože přeci jen to vypadá jako obzvlášť těžké téma a chce, aby se cítil v bezpečí a ne svazovaný. Hm…svázaný James. James jak ji svazuje. A jsme zpět. Rychlá odbočka, ale jsme znovu zpátky u smutných zážitků z dětství. Možná by se mohla zmínit, že je adoptovaná. I když u ní to není žádný smutný příběh, spíš to pro ni byla záchrana. Záleží, jestli na to přijde řeč. Teď by to rozhodně nebylo vhodné. Ucítí jeho ruku, která obejme tu její a pevně mu ji stiskne, protože se právě nachází v tématu facka. Ta facka, za kterou se tolik nesnášela, protože to vyřešilo akorát to, že mohla utéct domů, místo toho, aby byla dospělá a celou situaci vyřešila jinak. Pozorně ho poslouchá, jak to její pochybení ospravedlňuje, ale nepřijde jí to fér. Ne teď, když ví, jací jeho rodiče byli. Nic takového si nezasloužil. K tomu rozhodně ještě něco řekne, ale nechce ho přerušovat. Zadívá se mu do očí, když se začne svěřovat, jak se bál, že ji uvidí naposledy a trochu nad tím zavrtí hlavou. Když odcházela, tak moc si přála, aby ho už nikdy nemusela vidět. To ji ovšem po pár dnech strávených o samotě přešlo a pak už se vezla tobogánem až do rozmrzelého stavu. Chyběl jí, i když to nechtěla přiznat. Chyběla jí jeho vůně, jeho úsměv, jeho vlasy, jeho pronikavé oči, to jak si s ním přišla v bezpečí, co všechno dovedly jeho rty a jak vypadal, když vedle ní pokojně spal. To všechno se jí promítalo v hlavě a mnohem víc. Nevydržela by být bez něj. To malé pohlazení po hřbetu ji dovede zpátky k němu a k tomu jak krásně jí s ním je. A pak to přijde. Zaslechne to malé vyznání a ihned se mu podívá do očí, aby se ujistila, že to myslí vážně. Teď by se na něj nejradši vrhla, ale nemůže. Teď je to vážné a musí si udržet určité dekorum. Že? Nebo ne? Pevně mu stiskne ruku a usměje se. Taky v tom lítá až po uši. Není v tom sama. Vytáhne se nadšeně k němu a přitiskne své rty na ty jeho. Jeden polibek. Druhý polibek. Třetí. Možná ještě jeden? Čtvrtý polibek a znovu se od něj odtáhne. To prozatím stačí. A pak už se James věnuje její další otázce. Barva. Hm. Prohlédne si jeho oblečení a dobře, možná ji to mohlo napadnout. Černá. Proč by ne. Přijde jí to jako škoda, protože to možná i trochu čekala. Kdyby řekl fialová, rozhodně by to nečekala. Ale za černou je radši. Přeci jen, je to taková barva, která k němu sedí. Ucítí jeho ruku na tváři a podívá se mu do očí a to co v nich vidí ji úplně zastaví srdce. Podělaná láska. Nechá se přitáhnout k polibku a dokonce mu ho slabě oplatí. Tohle by mohla dělat celý večer, ale je tu spousta jiných věcí, které se před tím musí probrat. Odtáhne se od něj, ale ne moc daleko. Stále se drží velmi blízko něj.* Tak moc bych ti chtěla vynahradit to, co ti rodiče nedali. Musím říct, že jsem dost zklamaná a omlouvám se, jestli to ode mě bude znít na houby, ale tvoji rodiče jsou banda blbců. Na tvýho tátu jsem byla ještě hodná, když jsem mu ukázala prostředníček. Ten si ho možná ani nezasloužil vidět. *Zakroutí nad tím hlavou a moc do toho nechce dál ďoubat kvůli němu. Ráda by se dozvěděla víc, ale na to mají času ještě dost. Teď by nerada viděla ty smutné oči, co na ni před chvílí házel. Teď ho chce vidět jen s úsměvem na rtech.* K té facce, stále s tebou nesouhlasím. Budu si stát za svým, že to bylo přes čáru a mohla jsem to vyřešit jinak. *A odmítá se o tom s ním dál bavit, protože by to byl nekončící rozhovor.* Co se týče tý barvy, mohla jsem to tak nějak tušit. Ale sedí to k tobě. Černá. I když v tvým kontextu ji nevidím jako takovou tu negativní barvu. Spíš naopak. V nějakých kulturách je to totiž velmi pozitivní barva. *Natočí se, aby mu viděla do tváře a rozhodne se, že když se jí on svěřil se svými rodiči, měla by i ona ne. Předtím jí to nepřišlo vhodné, ale teď jí přijde, že mu to možná i dluží. Když už jsou u toho svěřování.* Asi bys měl vědět, že jsem adoptovaná. *Zastrčí si neposedný pramínek za ucho a usměje se.* Ale neboj. Nemám kvůli tomu nějakou zášť nebo si nepřijdu nějak méněcenná. Naopak. Myslím, že to, že jsem byla adoptovaná bylo možná to, co mě před takovým údělem zachránilo. Co mi řekla moje adoptivní máma, tak můj otec byl velký alkoholik a bohužel moje máma zemřela při porodu, takže jsem se dostala do děcáku. Na tátu si nepamatuju, což je možná dobře. Mám vzpomínky jen na svoji adoptivní mámu a ta je úžasná. Každopádně kdyby mě tehdy nedal pryč, neměla bych teď pravděpodobně knihkupectví, neměla bych dost možná ani ráda knížky a bůh ví, jak by to se mnou vlastně bylo. Takže tak. *Pokrčí rameny a nechce se obírat tím nutným směrem, že by možná ani nebyla naživu. Závislý lidé myslí trochu jinak a bůh ví, jaký by byl její otec.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od James Whittemore »

*Sleduje její reakci, tentokrát na jeho vyznání. Ani to nebylo tak těžké říct. To, že k Dani chová víc pocitů, než kdy ke komu jinému mu bylo jasné. Nikdy se k němu nikdo nezachoval tak, jako ona. Samozřejmě, že to pravděpodobně nebylo tím, že by byl nějak výjimečný. Ne, to jen Dani je taková. Milá, skoro až naivní slečna, která si do života pustí skoro každého. Dokonce i někoho tak zvráceného, jako je James. Možná by nebylo od věci vehnat do ní trochu Jamese. A on by si zase od ní mohl propůjčit trochu té umírněnosti. Všimne si, jak se na její tváři skoro okamžitě objeví úsměv, i on sám se nakonec musí pousmát. Je roztomilá. Během chvilky je u něj a líbá ho, a tak jí položí ruce na pas a polibky jí opětuje. A udělal by toho mnohem víc. Jen teď asi není ta nejlepší doba. Jestli Dani bude chtít jeho společnost i potom, co proberou všechna zákoutí jejich životů, jistě na to budou mít spoustu času. On totiž rozhodně sám neodejde. Z toho už se poučil. Když se od sebe nakonec odtáhnou, mrkne na ní s rošťáckým pohledem, jen aby jí trochu potrápil. Jeho dotazník je u konce a zvládli společně projít každou otázkou. Když Dani jeho rodinu nazve bandou blbců, uchechtne se a souhlasně přikývne. Klidně by mohla ve slovníku najít i jiná slova, která by je vystihovala do puntíku. Nemá ale rozhodně pocit, že by mu právě ona měla něco vynahrazovat.* Tohle není můj obvyklej pohled na věc, ale možná je vlastně dobře, že se ke mně naši chovali tak, jak se chovali. *Pokrčí rameny a pohlédne na ní, načež si kotník levé nohy opře o pravé koleno a trochu se v sedačce zakloní.* Když bych byl jejich vysněný dítě, pravděpodobně bych touhle dobou měl místo v nějaký strašně nudný firmě, kterou vede tátův známej. Donutili by mě do svatby, možná bych už i měl dítě, bože. Co chci říct je, že bych asi nebyl tady... *Znovu jí věnuje jeden upřímný pohled. Nikdy ho na sladká slova neužilo, rozhodně ne na ty, které musí dolovat ze své hlavy, aby druhým udělal radost. Tohle ale takhle skutečně vnímal. Nepoznal by jí. Je to jedno velké kdyby, samozřejmě. Ale vydat se jen do jiného města, Dani by mu proklouzla mezi prsty. Nikdy by pravděpodobně nepotkal někoho, kdo v něj věří, někoho, kolem koho se může cítit takhle. Asi by skončil ve vězení, kde by se nakonec třeba oběsil. Raději tam své rozjímaní nad jeho možným osudem ukončí a přesunou se dál. Když Dani začne vysvětlovat, že je černá barva v některých kulturách velmi pozitivní, koutky mu zase začnou cukat nahoru. Neví, jestli je to proto, jak moc se ho teď snaží přesvědčit, že na černé vlastně není nic špatného a nebude na něj za to pohlížet nějak jinak, nebo proto, že z ní právě uniká její vnitřní šprt. Ne, že by na tom bylo něco špatného, to jen on na to ještě není zvyklý. Jejich konverzace ale rychle změní spád. Když Dani zmíní, že je adoptovaná, trochu se narovná a posadí se normálně, tak aby na ní dobře viděl a byl jí blízko. Takže je adoptovaná? Přesně proto předtím mluvil o tom, že se vlastně vůbec neznají. Teď je na řadě on, aby pozorně poslouchal. Je možná trochu úsměvné, že je oba spojuje fakt, že se na ně jejich vlastní rodiče vykašlali. On ty lepší, náhradní nikdy sice nenašel, ale to mělo jednoduché odůvodnění. Nikdy je nehledal. Chtěl být sám, tak mu to vždycky vyhovovalo nejvíc. Alespoň na Dani se ale usmálo štěstí. Když i ona začne vyjmenovávat věci, které by vlastně mohly být jinak, když by se nedostala ke své adoptivní matce, Jamese to zase donutí přemýšlet. Nemuseli by se potkat a to ho v tuhle chvíli děsí. Dani zvládla za tak krátkou chvíli přetočit jeho život úplně naruby. Poposedne si k ní trochu blíže, než svoje nohy vyhoupne na gauč a jí si stáhne na svou hruď, načež se položí. Chvíli si jí drží v objetí a vnímá její tělo, než se zase pustí do řeči.* Tvoje máma je určitě skvělá. A možná trochu blázen, ach, kolik jen musela vyhodit peněz za knížky! *Doslova zvolá se smíchem. Nelíbí se mu, v jaké tíživé atmosféře teď jsou, a tak se rozhodne je trochu pobavit. V případě, že by ho Dani za rýpání do jejího knihomolství snad chtěla nějak potrestat, je připraven se bránit. Když se zase uklidní, uvědomuje si, že i jím momentálně cestuje zvědavost.* Takže jsi měla jen mamku? Žádnej adoptivní táta, nebo sourozenci? *Skloní hlavu tak, aby na ní viděl a zkoumavě si jí prohlédne. Snaží se v jejím obličeji najít nějaké znamení, které by mu říkalo, že se o tom bavit nechce. To samozřejmě pochopí, doufá jen, že se Dani necítí pod tlakem, že mu musí říct úplně všechno. Má ale trochu pocit, že teď má na nějakou otázku nárok. Pak samozřejmě nechá Dani položit tu další. Je to jak nějaká hra ze střední.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Danielle Elizabeth Killiene
Příspěvky: 230
Registrován: ned 23. bře 2014 20:39:07
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od Danielle Elizabeth Killiene »

*Zahlédne to jeho malé mrknutí a na oplátku na něj také mrkne. Je si jistá, že je v noci bude čekat nějaké to mazlení. Spousta polibků, spousta dotyků a možná i něco víc. Dnes už ho nikam nepustí. Nechce, aby šel. Někde najde nějaké tričko, ale kdyby žádné nechtěl, rozhodně by se nezlobila. Jejich konverzace se dále ubere k jeho rodičům a její dobrá nálada z polibku je ta tam. Už jen z toho, co jí řekl, ji nepřijdou jako dobří lidé. Tedy, už jen jeden rodič. A toho i dokonce poznala. Neměla z něj vůbec dobrý pocit. Připadala si, jako by se vrátila o pár let zpátky, akorát teď ji nepřišel děsivý James, ale jeho starší verze. Co když takový bude i James? Pozorně si ho prohlédne a zahlédne ten sladké úsměv, když jeho rodiče nazve bandou blbců. Ne. On by se nikdy ničím takovým nestal. Nesnížil by se na jeho úroveň. O to se nějak postará. Zarazí ji, když na její oslovení jen s úsměvem přikývne. Takovou reakci nečekala, ale je ráda, že si to nevzal k srdci. James se ozve s tím, že je to vlastně dobře, že se tak chovali. To naprosto chápe. Stejně jako ona, kdyby si ji táta nechal, by teď byla bůh ví kde, jen asi ne v Gold Pitu. Nebo možná by tu byla, ale pod mostem. Nebo hůř, pod zemí. Víc pod zemí, než už vlastně je. James se znovu ujme slova a uvelebí se hezky na jejím gaučíku. Vypadá tak roztomile. Celý její byt hraje jinýma barvami, ale on, celý černý, vypadá tak roztomile. Jako by se dítě ztratilo v obchodě. Všude dospělý a on jediný malinký. Ale zpátky k tomu, co jí chce říct. Poslouchá, co všechno by ho čekalo jako to vyvolené dítě a je z toho smutná. Je pravda, že kdyby to tak bylo, měl by teď všechno. Nebo aspoň to všechno, které se považuje v dnešní době za všechno. Práce, manželka, dům, dítě. A ona by do toho jeho světa nepatřila. Pravděpodobně. Ona by byla zavřená tady a nějaký James by ani nevěděl, že vlastně existuje. Podívá se na ni zvláštním pohledem, který jí přijde neuvěřitelně významný. Říká to, co neuměl říct slovy. Nebyl by se mnou. Nebyl by teď tady a nepovídal si se mnou. Natáhne ruku k jeho tváři a jemně ho po ni pohladí. I když se sama neubránila tomu, že nad takovými věcmi přemýšlela, nechce, aby o tom takhle přemýšlel on.* Asi to byl prostě osud. Museli jsme si projít tím těžkým, abychom se našli. Nebo aspoň ty. Já bych možná neměla říkat těžkým, protože jsem neprožila nic špatného. Prostě, i když bych ráda přemýšlela, jak krásný dětství i život bys mohl mít, jsem ráda, že tu jsi teď se mnou. *Usměje se na něj a naposledy ho pohladí, než svou ruku znovu stáhne. Zpátky k nějakému veselému tématu. Barva. Ano. Černá, která je v některých kulturách viděna jako pozitivní. Při svém proslovu zahlédne to jemné cukání, kdy se James snaží neusmívat. Proč jen se chce tak moc usmát? Říká něco špatně? Ne, možná je to to, že ji jako první napadlo, že černá je špatná barva a snaží se ho před tím zachránit tak, že začne říkat, jak moc pozitivní barva to vlastně je. Sama se nad sebou tedy jen usměje a přestane. Prostě občas jen mlč. Černá barva je neutrální, elegantní a působí zároveň velmi draze. Stejně jako jí je drahý James. A když bude teď docela velkou součástí jejího života, možná by měl vědět, že je adoptovaná, když jí řekl on o svém dětství. A tak se vysloví. S tím, jak to vlastně má ona. Že má jen mamku a nikoho jiného. Že díky ní měla krásné dětství. A že kdyby nebylo jí, nejspíš by skončila někde úplně jinde. Stejně jako on. Ucítí, jak se k ní přiblíží jeho tělo a maličko se usměje. A pak už je stažena do jeho náruče a hned se jí z toho malého manévru rozbuší srdce. Je přeci jen docela blízko a skrz oblečení cítí to, co pod ním skrývá. To boží, sexy tělo. Dobře, zpátky. Pořádně se nadechne jeho vůně a hned si přijde naprosto uvolněně. Takovou blízkost teď potřebovala a on ji možná potřeboval víc, než ona. Pak zaslechne jeho hlas a věnuje pozornost slovům, i když je to hrozně těžké. Stále myslí na to, co se to právě skrývá pod těmi zbytečnými vrstvami oblečení. A i když moc nedává pozor, zaslechne to, co je potřeba a donutí ji to ke smíchu. To má pravdu. Její máma je naprosto úžasná, ale ve spoustě věcech je naprosto šílená. A James má pravdu. Spoustu peněz šlo na její knížky.* Moje máma se rozhodně nechová jako máma. Na to tě upozorním. Takže jo, je možná trochu šílená. Ale já ji vidím jako svobodomyslnou. A co se knížek týče, nejdřív mi je kupovala, ale pak už ji to tolik unavovalo a hlavně jí to pořádně vysávalo peněženku, tak mi chytře dala takzvanou kartičku, se kterou budu moct mít jakoukoliv knížku. Byla to jen obyčejná kartička do knihovny, ale nikdy jsem z ničeho neměla tak velkou radost. To byl chytrý tah. Kartičku mi jen každý rok předplatila a bylo. Rozhodně ji to stálo míň, než mi každý den chodit pro nějakou novou knížku. *Pousměje se a pořádně se k němu přitulí. James ale ještě s otázkami nepřestal. Na jeho dvě poslední otázky zavrtí hlavou.* Ne, tátu jsem nikdy neměla. Nebo aspoň mi nikoho nepředstavila. Třeba to na ni přijde, až trochu dospěje. A to myslím jen tak brzo nepřijde. I když co já vím. Třeba sem teď nakráčí s nějakým chlapem, že mi ho jde představit jako nového tátu. A než se zeptáš, ano, toho je schopná.*Malinko se zasměje a dál pokračuje.* A sourozence jsem taky neměla. Možná jsem měla zmínit, že moje máma ten dětský domov vedla. Prý se do mě zamilovala a nemohla mě nechat nikomu jinému. A tak jsem zůstala s ní. *Pokrčí nad tím rameny, jako by to nebylo nic zvláštního. Možná tím její máma mohla porušovat nějaké zákony, to neví, ale je ráda, že zůstala právě s ní.* A co ty? Nějací vyvolení sourozenci? *Zajímalo by ji, jestli i on vyrůstal jako jedináček. A pokud ne, tak moc by chtěla vědět, jaké to je mít nějakého sourozence. A ne někoho, s kým vás přidělí do rodiny, ale někoho, kdo je váš pokrevní sourozenec.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
James Whittemore
Příspěvky: 124
Registrován: ned 11. led 2015 15:31:12
Přezdívka: Dolor

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od James Whittemore »

*Když se její ruka začne přibližovat k jeho tváři, opatrně jí následuje pohledem, než se na jeho tváři skutečně zastaví. Okamžitě do něj vžene teplo a její dotek je mu tak jako obvykle velmi příjemný. Trochu se do její dlaně opře a na chvíli zavře oči, jen aby se mohl soustředit na to a na nic jiného. Po chvilce je zase otevře a slabě se na ní usměje. Takové malé díky, které nedokáže vyslovit nahlas. Díky za to, že ho vyslechla, že ho vůbec pustila dovnitř v první řadě. Že se na něj nevykašlala a že pořád věří tomu, že je i pro něj nějaká šance. Pozorně poslouchá její další slova. Nemá srdce na to jí říct, že na osud nevěří, přestože jiné vysvětlení pro jejich momentální situaci nenachází, hrdost mu pořád nedovolí nazvat to osudem. Ovšem její poslední slova ho zase jednou pošlou do kolen. Ještě, že sedí. Je ráda, že je tu s ní. Že něco takového vyjde právě z jejích úst by ho pár let zpátky napadlo jen v sakra divokém snu. A pak její ruka opustí jeho tvář. Ať se ho dotkne kdekoliv, je mu to příjemné. Samozřejmě že jistá místa si užívá víc, než pohlazení na tváři, ale spokojil by se i s tím. Pokračují v jejich malém rozhovoru o barvách, všimne si toho slabého znepokojení, které v Dani vznikne při jeho pokusech o zahnání úsměvu. Snad mu to nemá za zlé. A aby se o tom ujistil a případně utěšil její ublížené nerdské ego, stáhne si jí k sobě a natáhne se s ní na gauč. Navíc jí možná nečeká zrovna příjemné téma, a tak se chce ujistit, že jí v případě nutnosti poskytne potřebnou podporu. Tak. Teď jí má zase hezky blízko u sebe a je spokojenější, než kdy jindy. Poslouchá její vyprávění o mamince a trochu se usměje, přestože hluboko v srdci ho svírá ne zrovna hezká závist. Rodiče, kteří by se nechovali jako rodiče, ty měl sice taky. Ale v úplně jiném ohledu, než tady Dani. Její mamka byla podle všeho skvělá, připravena Dani věnovat celý svůj život a udělat jí šťastnou. Jeho rodiče by ho jistě sprovodili ze světa ještě jako malého, když by věděli, kam je James jednou zavede. Najednou se ta závist posouvá z jeho srdce i dál, naplňuje jeho tělo. Aby se o něj ale Dani nestrachovala, položí další otázku a snaží se soustředit se na její odpověď, kterou si do hlavy pouští hlasitěji, než svoje vlastní myšlenky. Odpověď na tuhle otázku ho zase trochu uzemní. Nejsou to samí motýlci a jednorožci, a tak ten nepříjemný pocit, který v něm vyvolával záchvěvy vzteku pomalu vymizí. A určitě tomu napomáhá i to, jak se k němu Dani hezky tiskne. S klidnou hlavou si znovu urovná všechny nově zjištěné informace o jeho adoptované knihomolce bez táty. Je rád, že se na ní usmálo štěstí. Být v děcáku rozhodně nemohlo být nic hezkého. Jeho otázka se protočí proti němu, a tak si slabě odkašle, než se pustí do řeči.* Jedináček. Dlouho jsem ale poslouchal, jestli bych nemohl být víc jako Terry od sousedů. To asi fungovalo jako náhrada za tu sourozeneckou rivalitu, co já vím. *Slabě pokrčí rameny. Podělanej Terry odvedle. Dokonalý dítko, samá radost, samá medaile, samá pochvala. Jak často ho Jamesovi předhazovali jako idola, kterého by se měl držet, kolikrát skoro brečeli, že právě on nemůže být jejich syn. Ubožáci. Slabě si povzdychne, jednu ruku si složí pod hlavou, zatímco druhou nechá ležet Dani na zádech a prsty na nich kreslí různé obrazce.* Můžeme možná...mluvit i o něčem jiným? *Slabě se zamračí do stropu, rozhovory o rodině ho pomalu uvádějí do nehezkých stavů, a tak by raději přestal dřív, než nedej bože přeteče a zkazí Dani náladu. Prsty po jejích zádech vyjede trochu nahoru, na okamžik se zastaví u lopatek, než poputuje k její hlavě a začne si hrát s jejími vlasy. Dělá to poměrně často, aniž by si to uvědomoval. Je to pro něj jakási forma uklidnění, ke které se vždycky nevědomě svede. Očima bloudí po jejím stropě a přemýšlí, kolik je hodin. Možná by měl vyrazit domů. Třeba je Dani unavená, třeba potřebuje být chvíli sama, nebo pracovat. Ach, práce.* Doufám, že moje přehazování směn nenadělalo moc velkej rozruch. *Prohodí s tichým uchechtnutím. Za normálních okolností by to Dani dal vědět sám. V jejich situaci se ale zbaběle nedokopal ani k tomu vzít ten telefon a alespoň jí to napsat. Takhle to podle něj bylo lepší.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Danielle Elizabeth Killiene
Příspěvky: 230
Registrován: ned 23. bře 2014 20:39:07
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od Danielle Elizabeth Killiene »

*Otázka, jestli má James sourozence jí přijde jako relevantní. Taky se jí na to ptal. Ale potom začne James vyprávět o jeho sousedovi Terrym, který byl podle jeho slov tím dokonalým synem, kterého by si jeho rodiče přáli. A podle všeho to dávali Jamesovi velmi dobře najevo. Sice se chová, jakoby mu to bylo jedno, ale tak nějak tuší, že to tak není. Možná to měla nechat být. Už jí to rozhodně nepřijde relevantní jako předtím. Tak moc by mu přála milující rodiče jako měla ona. I kdyby měl být jen jeden. Pořád lepší mít aspoň jednoho milujícího rodiče, než mít dva, kteří o vás ani nechtějí slyšet. Trochu zesmutní a víc se k němu přitulí. Už neví, jak se cítit a co víc k tomu říct, než že tohle k němu není fér. James jí začne přejíždět prstem po zádech a celé to hrozné téma se jí nějak vypaří z hlavy. Všechno se jí vypaří z hlavy. Zavře si oči a jen si užívá jeho přítomnost, která jí ten poslední týden tak moc chyběla. I když si to samozřejmě nechtěla přiznávat. Snila o tom, jak hezky se před celým tím fiaskem měli a jak moc by chtěla, aby se to vše vrátilo zpátky. A podívejte se na ně teď. Leží tu spolu, oba spokojení a až po uši zamilovaní. Nebo tedy aspoň ona podle toho, co po ní teď James chce. Jen přikývne a dál nic neříká. Nechce nějak prolomit to hezké ticho a pohodu, kterou tu právě mají. Zároveň ví, že to pro něj asi musí být těžké a když to tak chce, nemá problém s tím mu vyhovět. Vůbec celý týden pro něj musel být hrozně těžký a teď ho nechce stavět do ještě nepříjemnější situace. Ráda by, aby trochu vydechl. Aby se vlastně oba trochu uvolnili a nechali všechno to zlé odplout pryč. Ucítí jeho ruku ve vlasech a spokojeně se usměje. I když jí řekl, co jí řekl, tak se teď přesně takhle k němu přitisknutá cítí v bezpečí. A ještě ta ruka ve vlasech. Tak příjemné. Dost možná by i mohla usnout. Ovšem James se znovu ozve a tentokrát je to na lehčí notu. Pokud by se za lehčí notu dalo považovat to, že ji nechal týden s neuvěřitelným nepořádkem v práci. Samozřejmě, sehnal si zase náhrady, ale s tím ona nepočítala.* Nenadělalo. Sice jsem nějaké věci musela odložit na neurčito. Chtěla jsem totiž začít s úplnou přestavbou, ale o tom ti povím jindy. Teď bych šla dělat něco jinýho. *Už je navíc dost pozdě a nechce se jí už ležet na gauči. Vtiskne mu pusu na tvář a zvedne se z toho příjemného objetí. Teď, když bylo všechno vyřčeno a všechno vyřešeno, můžou se znovu věnovat tomu, kde před tím týdnem přestali. Vezme do rukou hrnky a odnese je do kuchyně. Teď to uklízet nebude. Bude se hezky věnovat svému hostovi. Je to jen čaj, to vydrží. Za dnešek spotřebovala tolik pytlíků, jako snad nespotřebovala za celý měsíc. Zavrtí nad sebou hlavou a otočí se, aby se vrátila k Jamesovi. Ten už ovšem stojí na nohách a míří si to k ní. Lehce se usměje a počká si až dojde k ní a rovnou se vytáhne na špičky a spojí si s ním rty. Hm, tak příjemné. Hned je její večer lepší. Na nějakou knížku už dávno zapomněla a všechnu práci dožene jindy. Teď se chce věnovat jemu a chce mu dopřát trochu klidu. Teda ještě chvilku žádný klid mít nebude, ale pak už ho nechá. Možná. Odtáhne se od něj, ale drží se v jeho těsné blízkosti.* Měla bych ti to tu pořádně ukázat. Kuchyni a obývák znáš. Pak první dveře jsou pracovna…*Postupně ukazuje na všechny dveře.*…koupelna a tady je ložnice. Tu bych ti ráda ukázala pořádně. *Mrkne na něj, chytí ho za tu jeho velkou ruku a odvede si ho do své ložnice. A v kuchyni mezitím chladne další čaj.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Valerie Adams
Příspěvky: 38
Registrován: sob 25. črc 2020 18:43:37
Přezdívka: Dolor

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od Valerie Adams »

*Její chrabrý společník dnešního strašidelného večera jí nabídl doprovod domů. Prý vypadá až moc dobře na to, aby šla sama. I vy jeden lichotníku. Nad svou odpovědí nemusela přemýšlet dlouho, samozřejmě souhlasila. Sama přeci chtěla ještě pár minut s Theem a takhle se jí její nevyřčené přání naplní. V šatně si vyzvedli bundy a už si to kráčeli směrem k západní obytné zóně, ve které shodou okolní Theo bydlí taky. Jak to ví? Výhody její práce. Kráčí bok po boku a užívá si ten pocit bezpečí, který jí Theo dopřává. Sama se nad tím udivuje. Mohl by být stejně divný, jako ta individua, kterým by dost možná musela při své výpravě domů čelit. Přesto ale zvolí procházku s ním raději, než aby nastoupila do taxíku, rychle dojela domů a zamkla za sebou dveře. Jako by její mozeček dokázal vysílat jen jisté rozkazy. Jako by ho někdo hacknul. Ha, ten byl dobrej, Val. Počátek jejich cesty je klidný a tichý, za což je Val vděčná. Užívá si noční klid města, který vlastně klidem úplně není. Pořád je sem tam slyšet nějaké auto, hlahol lidí z otevřených restaurací a obzvlášť v dnešní večer se ulicemi prohání skupiny lidí v šílených kostýmech. Miluje noční města. Noční Praha, ta se jí líbila tak moc! A procházky po Kodani s Benjim. Ne. Tam se teď nevracíme. Zhluboka se nadechne čerstvého vzduchu a po očku koukne po Theovi. V Hlavě jí vyskočí jeho slova, která jí pošeptal do ucha ještě u baru. Prý je celý její. Když jí to řekl poprvé a dokonce se u toho drze dotkl rty jejího ucha, vůbec nevěděla, jak na to reagovat, a tak utekla ke svému telefonu. Je tohle výsledek té nebezpečné hry, kterou s ním hrála? To jí donutí přemýšlet nad tím, jestli by jí opravdu měl doprovázet zrovna on. Možná by se s ním mohla rozloučit někde na rohu ulice vedle té její, aby ho nevedla přímo ke svému obydlí. Vzpomene si na obraz, který přišel doslova jí přede dveře a napadne jí, že je vlastně dost možné, že už tu adresu vlastně zná. Znovu hodí jeden pohled po Theovi, jak hledí na cestu před nimi a strach zase pomalu upadá. Nebo mozek přestává fungovat. Jedno, nebo druhé. Když už se dají do řeči, mluví spíše jen o dnešním večeru a o tom, jak byl plný překvapení, Val klade obzvlášť důraz na to, aby si do paměti zapsala jeho taneční kreace a mohla je s tím v budoucnu trápit, pokud k tomu bude mít příležitost. Krátce předtím, než vstoupí do obytné zóny začnou na její obličej dopadat první kapky deště. Zvedne pohled k nebesům, ze kterých se k zemi řítí malé kapky deště a automaticky trochu přidá do kroku. Z malých kapek se stanou kapky větší a nakonec má skoro chuť se rozběhnout, jen aby se schovala před deštěm. Na tváři jí hraje pobavený úsměv, když vyběhne pár schodů ke vstupu do jejího bytového komplexu a Thea za límeček bundy zatáhne k sobě pod malou stříšku u vchodu.* Tak. Jsme tady. *Zasměje se a opatrně si z tváře setře kapku deště, aby si náhodou nerozpatlala své kočičí fousky po celém obličeji. Kapky dopadají na zem, zvuk je to skoro přehlušující. Na okamžik jí to zase dovede k myšlenkám na to, zda by se zvládla propracovat do systému, který kontroluje goldpitské počasí. Samozřejmě, že by to dokázala. Nechce si ale zahrávat se svým osudem. Probere se ze svých myšlenek a usměje se na Thea, neposedně poskakuje na místě, protože na její odhalené nohy už jí začíná být zima.* Nechcete... *Začne a na chvilku se zarazí, aby si to celé pořádně promyslela. Chce ho vlastně pozvat nahoru? Co když si to vyloží nějak nevhodně? Jak to jen podat tak, aby si to nevyložil špatně?* Tedy, nevím, jak daleko odtud bydlíte. Ale napadlo mě, jestli nechcete ten déšť přečkat u mě? *Zeptá se skoro až nervózně a její oči opatrně vyhledají ty jeho.* Udělám čaj. *Dodá ještě s tichým uchechtnutím a vyčkává na jeho verdikt. Pokud jí odmítne, jen se s ním rozloučí a sdělí mu, že se těší na jejich další setkání. Ať už je pracovní, či na sebe jen někde narazí. Pokud ale souhlasí, vyhledá v kabelce klíče od dveří, při hledání její ruka přejede i přes pepřák, který jí dodá trochu na klidu. Něco si zkusí a uvidí. Odemkne dveře a vpustí oba dovnitř.*
Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Theodor Crane
Příspěvky: 108
Registrován: ned 23. bře 2014 19:10:33
Přezdívka: Speedy
Bydliště: Gold Pit

Re: Západní obytná zóna

Příspěvek od Theodor Crane »

*Cesta kamkoliv, kam ho Valerie vede, je tichá. Ani jeden z nich nic neříká, jen si povídají s vlastními myšlenkami a nechají se nohami nést až na místo, kde bydlí. Přijde mu zvláštní, že najednou se mezi nimi změnila atmosféra a nejsou schopni dál nějak konverzovat. možná za tu jejich familiérnost můžou ta světla, hlasitá hudba a podivná atmosféra, která je obklopovala. A dost možná i to pití. Kráčí vedle ní a nijak se sám nesnaží o navázání konverzace. Celý ten večer mu trochu zamotal hlavu a má nad čím přemýšlet. Třeba nad tím, jak ho stále pobolívá srdce. Trochu doufal, že vyrovnat se s tím vším bude jednodušší. Přeci jen už to je pár let. Ale stále je to tam. Stále ho to drtí a stále se mu to připomíná. Kéž by ten ošklivý pocit zmizel. Kéž by se jeho mysl konečně vyrovnala s tím, že je pryč a nic špatného na tom parketu nedělal. I když si tak mohl přijít. Dnešní večer nebyl vůbec jednoduchý, ale díky její přítomnosti byl lepší, než by ho mohlo napadnout. Proto jí možná i nabídl, že ji doprovodí domů. Jako takové malé děkuju, že se mu věnovala i když tam přišla se svými kamarádkami. Jako děkuju, že i když ho bolelo pomyšlení na to, že dělá něco špatného, nějak ho její přítomnost uklidňovala. Cesta plyne a dokonce spolu prohodí pár slov o dnešním večeru, ale není to žádná závratná konverzace. Spíš jen něco na zahnání toho ticha. Které ale po chvíli znovu pokračuje. Trochu se bojí, kam je tenhle večer zavede dál. Nabídl jí jen doprovod, to ano, ale co když po něm bude chtít něco víc? Co když jí celým večerem jen navnadil na nějakou další, mnohem víc intimnější hru. Sakra. Tak moc rád by vzal všechna svá rozhodnutí z večera pryč, ale nemůže. Vše bylo dokonáno. Není si sám sebou jistý a dost možná by ji v tuhle chvíli odmítnul, protože na to prostě nemá. Nemá na to, aby tohle Karkulce udělal. Na tvář mu dopadne kapka a tak zvedne hlavu. Přijde mu to dost ironické, že v takovou chvíli se rozprší. Jako by nad jeho životem, údělem, dnešním hřešením brečela. Pohled mu přitáhne Val, která už je pár metrů před ním a přidává do kroku. Opakuje to tedy po jejím vzoru a přidá do kroku. I když by se nejradši teď přesně v tomhle dešti zastavil a nechal se pořádně smáčet. Nechat i jen tuhle připomínku jí dopadat na jeho obličej. Nechat ji se ho znovu dotýkat. Ale to by nedodržel svůj slib, že Val doprovodí domů. Dožene ji a společně se snaží co nejrychleji uniknout průtrži. Tak moc mu to trhá srdce, že před ní právě teď utíká, ale nemá na výběr. Je to pro něj moc. Teď už nechce zastavovat. Chce tomu všemu naopak uniknout. Všemu co se stalo a všemu co pro něj minulost znamenala. Doběhnou až k jistému komplexu a za límeček bundy je vtažen pod stříšku. Konečně je z dosahu a může se pořádně nadechnout. A taky to udělá. Několikrát se pořádně nadechne a snaží se ukočírovat svoje srdce, které mu teď zběsile buší. Nejen z toho běhu, ale i z toho co si v tom dešti představoval. Debilní počasí. Podívá se na Val, která je vším tím pobavená a malinko se usměje, aby nějak zamaskoval své emoce. Nejradši by teď znovu schoval hlavu do nějaké flašky alkoholu, ale nemůže. Ne teď. Musí se hlídat. Až přijde domů, bude se moct v té flašce i utopit. Je mu oznámeno, že tu bydlí a tak jen přikývne. Dobře. Nebude teď muset někam dál běhat. Může na chvíli vydechnout. Sleduje déšť, do kterého by teď vyšel jen pravý blázen. Ale on bude muset. Bude tam muset znovu vstoupit a pár bloků dojít domů. Zavolal by si i taxi, ale na tak krátkou vzdálenost mu to přijde jako blbost. Prohrábne si vlasy, které má úplně mokré a znovu se hluboce nadechne. Srdce už se trochu uklidnilo a dech taky. Možná to nebude tak špatné se tam znovu vydat. Navíc, teď už nebude muset nic předstírat, když s ním nebude Val. Bude moct křičet, nadávat a nechat na sebe dopadat divoké kapky. Val má ale jiný plán. Začne jakousi větu, kde se ale hned na začátku zastaví. Pohledem tedy vyhledá její obličej, aby zjistil, jaká otázka ji teď napadá. Ta na sebe nenechá dlouho čekat a v příštích vteřinách mu je nabídnuto, jestli u ní nechce tu pohromu přečkat. Tak moc by chtěl říct ne. Tak moc by se chtěl ponořit do toho deště a nechat se zmáčet až na kost. Ale upřímně? Tak moc rád by se mu vyhnul. A ještě mu je nabídnut čaj. Pousměje se a s vděkem ji pohlédne do očí.* Pokud vám to nebude vadit, čaj bych si dal. *A i když Iru nechce nechávat samotnou, vstoupí s Val dovnitř a jen doufá, že ten déšť přestane a neuvízne tu na delší dobu. Opravdu teď neví, co na něj Valerie chystá, jen doufá, že to je opravdu jen čaj.*
Obrázek Obrázek
Odpovědět